Ivanu jsem jako herečku poprvé více zaregistrovala v seriálu Co ste hasiči v roli sarkastické Bětky, kde jí to ladilo s tak trochu nepraktickým manželem, právníkem, kterého si zahrál Martin Pechlát. Naplno tady ukázala svůj fantastický komediální talent. Teď vstoupil do kin hororový snímek Uzel zla, na jehož natáčení vzpomíná herečka ještě teď s mrazením v zádech… Setkaly jsme se v kavárně u mátového čaje a propovídaly dvě hodiny, jako bychom se znaly sto let. Na závěr jsme se objaly. Nejlepší rozhovor, který jsem za dvacet let vedla. Druhý den jsem ještě zašla na Ivanu do divadla na představení Skleněný zvěřinec, kde ztvárňuje neuvěřitelně věrně roli postižené dcery, jejíž mámou je slovenská hvězda Emília Vášáryová. Tajil se mi dech.
Jak se máte právě teď?
Prožívám moc hezké období, což u mě není standard. Těším se z věcí, které jsem nedávno dokončila. Ještě čerpám energii z moře, z letní dovolené. Dcera před měsícem nastoupila do první třídy, docela jsem se toho bála, ale zjistila jsem, že to není tak šílené, jak jsem si představovala. Je na škole, kterou jsme si vysnili, která je specifická, a to mě na ní moc baví.
Vybírala jste ji pečlivě, hledala si informace dopředu, chtěla jste pro Lotu to nejlepší?
To ne, na nějaké rešeršování nemám enzym. Prostě mi tahle škola náhodou přišla do cesty, slyšela jsem na ni dobré reference. Nikdy mi neseděla klasická školní zařízení stejně jako ta příliš alternativní. Tohle je zlatý střed.
VIDEO: Trailer mysteriózního hororu Uzel zla vás naláká na zábavný filmový výlet, který vás může na dlouho připravit o klidný spánek
Umíte vybalancovat pracovní a soukromý život?
Ne, je to horor. Vím, že kdybych chtěla a položila se do toho, mohla bych mít větší pracovní rozptyl, jezdit s batohem jako dřív, ale teď to prostě nejde, dcera má školu, muž svoji práci. Už není tak snadné se sbalit a odjet, což mě trochu mrzí. Prahu mám moc ráda, ale musím mít časté možnosti ji opustit. Pořád si ale hýčkám představu, že jednou přijde čas, kdy mi budou okolnosti nakloněny, a já zkusím žít v cizině. Jenže zase vím, že tam někde na konci světa nebudu moct dělat divadlo, které je mým krásným i bolavým prokletím. Stejně to mám i s rodnými Jeseníky, miluji je a nenávidím zároveň.
O svém dětství moc mluvit nechcete, tak pojďme k tomu, jaké prožíváte se svojí dcerou. Jaká jste máma, v čem v téhle roli třeba pokulháváte?
Absolutně nemám trpělivost. Snažím se s tím ale pracovat, aby se vztah dítě – rodič jednou nezhroutil. Za mě je důležité se umět za svoje nedostatky omluvit a vysvětlit, proč k tomu došlo. Přesvědčil mě o tom prožitek mojí kamarádky, která vždycky synovi v den jeho narozenin říkala, že ho miluje a že ji mrzí, že v mnoha věcech nejspíš selhává. Když mu bylo osmnáct, řekl jí, že je rád, že byla vždycky upřímná. Mateřství je krásné, ale někdy i strašně složité.
Přiznáváte netrpělivost, čím se ji snažíte vyvažovat?
Neuvažuji, jak to vyvažovat. Ale je fakt, že už nikam moc nechodím a nejezdím s kamarádkami, snažím se maximum času, kdy nepracuji, trávit s Lotou a partnerem. Ale stejně mám občas výčitky, když jsem třeba pět dní v kuse pryč.
Je pravda, že jste si cestu k mateřství dlouho hledala, takže proto přišlo až před čtyřicítkou?
Čekala jsem na nějaký impulz, biologické hodiny mi totiž nikdy netikaly. Jsem ale ráda, že to nepřišlo dříve, byla jsem sama dlouho tak trochu podivné dítě. Když jsem se rozhodla být mámou – překvapilo mě, že touha přišla až s konkrétním člověkem – nepřipouštěla jsem si, kolik mi je, a že podle statistik jsem už stará. Všechny nejsme stejné. Důležité pro mě bylo, že jsem se toho nebála.
V čem vás tahle role změnila?
Jsem stále fascinovaná tím, že se čas nedá zastavit, že se nic nedá zakonzervovat. Často říkám: „Loto, vždyť jsi byla nedávno miminko a teď už je z tebe prvňačka…“ Možná jsem taky trpělivější s lidmi, kteří mají děti. Ale pozor, nemám kategorii děti, pro mě jsou to odmalička prostě lidi. A klidně si přiznám, že mi někteří nesednou, že se na ně nedokážu naladit.
Co byste ráda Lotu naučila?
Že ne všechno, co se obecně říká, se musí dělat a je nutně správné. Že lidi nosí masky, že schopnost pozdravit, poděkovat, usmívat se nemusí značit člověka dobrého a kvalitního. Aby nedala na první dojem.
Vy jste z domova odešla v patnácti, jste připravená, že to za deset let třeba udělá i Lota?
V žádném případě, pořád to bude ještě dítě. Tenkrát byla jiná doba, já jsem byla jiná. Nebyly telefony, bylo běžné se na půl dne ztratit. Když jsem se ocitla v patnácti na privátu v Ostravě, a pak i v romském ghettu, byla to velká škola. Mockrát jsem se bála, několikrát jsem utíkala temnou uličkou, protože za mnou někdo běžel… Ale zase mě to naučilo být neviditelná, umím na sebe neupozorňovat, což se mi mnohokrát hodilo při cestování. Vybudovala jsem si v sobě schopnost přežití, nic neberu jako samozřejmost… To jsou dobré věci pro život, ale taky si pamatuji ty horší zážitky. Křídla dceři ale přistřihávat nehodlám, budu se jí snažit důvěřovat.
S Lotiným tátou žijete společně osm let. Snadné to ale od počátku nebylo, i když vaše seznámení bylo skoro jako scénář k hollywoodskému filmu Nothing Hill. Jako známá herečka jste se zamilovala do prodejce čajů.
Tenkrát jsem byla vdaná. Do obchodu jsem chodila řadu let, mnohokrát jsme si povídali nejen o čajích. Nikdy jsem o něm ale jako o partnerovi nepřemýšlela. Pak jsem mu jednou nabídla, jestli nechce přijít do divadla, a bylo to. Vztah začal ale až ve chvíli, kdy jsem si to doma vyřešila a ukončila. Rozchod byl smutný, ale exmanžel se přes to dokázal přenést, jsme dobrými kamarády. Podle mě je v pořádku, že se lidé rozcházejí, přece jen se potkají v nějakém období, a jak spolu rostou a stárnou, můžou se jejich představy rozcházet.
Trochu mi z toho vyplývá, že jste všechno rychle vsadila na jednu kartu. Nebála jste se, že by nový vztah nemusel dopadnout?
Cítila jsem, že to tak prostě má být, že je to takhle v pořádku. Když jsem ho měla plnou hlavu, musela jsem jednat. Nemohla bych vést dvojí život, nesnáším, když si někdo otevírá zadní vrátka. Vsadím klidně všechno na jednu kartu, ale to neznamená, že jsem přitom slepá a hluchá. Vnímala jsem to zkrátka jako šťastné potkání.
