Je plná optimismu a životního elánu. Kromě toho, že hraje v seriálu Zoo Nové začátky, podílí se také na jeho scénáři. A jak vzpomíná na maminku a na pobyt ve tmě, o kterém napsala knihu? A zda jde její dcera Rachel v rodinných šlépějích? O tom všem jsem si s Kristýnou Frejovou povídala.
Máte skvělou postavu. Hodně sportujete. Stala se z toho závislost?
Myslím, že v mém případě se dá říci: „Co se v mládí naučíš…“ Od dětství jsem hodně sportovala. Na základní škole jsem závodně plavala a hrála basketbal. Atletika mi taky nebyla cizí. Moje povolání vyžaduje být neustále v pohybu a být schopna zvládnout i náročnější natáčení, právě proto je dobré se udržovat v kondici, a to, že pohyb s sebou nese i distribuci serotoninu a endorfinu, je vlastně takový příjemný bonus k dobré psychické kondici.
VIDEO: Ladislav Frej (83): Operace páteře!
Boxujete a chodíte do posilovny. Máte trenéra?
Ano. Již několik let chodím do Kutil Gymu. Láďa Kutil je náš bývalý reprezentant v boxu a několikanásobný mistr České republiky a Bundesligy, takže součástí fitka je i boxerna. Myslím, že Láďa se o fitko parádně stará, je to takové jeho děcko a je to tam znát jak na strojích, které neustále obnovuje, tak na atmosféře, která je prostě skvělá. Nehledě na to, že vychovává novou generaci boxerů a zápasníků, kteří už teď slaví fantastické mezinárodní úspěchy. Poslední dva roky mám taky osobního trenéra Milana Čadka, který je úžasný člověk a nenechá vás nic zacvičit špatně, to je zaprvé motivační a zadruhé víte, že jste v dobrých rukou. Troufám si říct, že se z nás za ty dva roky stali přátelé. Naše tréninky od září kombinuji se stroji, kterými disponuje Aura Fit Lady na Jiřího z Poděbrad. To je zase ryze dámské fitko a děvčata tam mají BetterBelly a VacuShape, což jsou dva vynikající stroje na odbourávání celulitidy a hubnutí v oblasti břicha. Pro ženy v mém věku nepostradatelné.
Musíte se cítit ve skvělé formě. To je vždy pocit k nezaplacení. Štve vás, když se třeba kvůli práci pár dní k cvičení nedostanete?
Ano. Tyhle „výpadky“ nesu dost nelibě. Okamžitě se mi to odrazí jak na náladě, tak na celkovém fyzickém komfortu. Ono po té padesátce, co si budeme, dámy, povídat, musí být péče o fysis, abych tak řekla, vědomější. A to přesto, že nejíte nesmysly a nestravujete se ve fast foodech.
Také prý ráda vaříte. Co nejraději?
Ano, strašně ráda vařím, a co si uvařím, to si hrozně ráda sním. To je taky důvod, proč musím cvičit pravidelně. Odmítám ve svém věku terorizovat tělo nějakými dietami. Kuchyni mám ráda rozličnou, takže se nebráním vietnamské kuchyni, indické, italské, máme na Vinohradech kupříkladu vynikající gruzínskou polévkárnu, miluju mořské plody, zeleninu… Nemůžu říct, že bych, pokud jde o chutě, něčím pohrdla. Nejsem úplně fanda do klasické české těžké gulášové kultury, ale dobrou koprovkou nebo segedín nikdy neodmítnu. No a samozřejmě polévky, ty se nikdy neomrzí.
Jste na sladké? Hřešíte něčím?
Na sladké absolutně nejsem, což je asi moje záchrana. A pokud hřeším, tak dobrým bílým vínem nebo proseccem. Tyhle dvě rozkoše budu muset od září taky vysadit, protože jsme se s kamarádkami vsadily, že pošleme nějaká kila dolů, a já jsem poměrně soutěživý typ.
Stejně jako seriálová Bára seriálu Zoo Nové začátky máte i vy podobně starou dceru. Jde v rodinných šlépějích?
Ráchel čeká příští rok maturita v angličtině a připravuje se na přijímací zkoušky na FAMU na režii. Vzhledem k tomu, že si chce všechno prošlápnout sama, nemá ráda, když se o ní v médiích vyjadřuji, a já to plně chápu, měla jsem to v jejím věku úplně stejně.
Byla puberta vaší dcery v něčem náročná, nebo naopak byla v poklidu?
Na to vám odpovědět nemůžu, protože k tomu nemám svolení.
Jak vás vychovávali vaši rodiče?
Vyrůstali jsme s bratrem v době, kdy byli u moci komunisté. Svobodně se k něčemu vyjadřovat bylo přinejmenším „zadělávání si na problém“. Přesto jsem rodičům vděčná, že nás vychovávali jako bytosti svobodné duchem, schopné kritického myšlení. A vzhledem k tomu, že jsme se oba dobře učili, tak nám to většinou takzvaně prošlo, a to i přesto, že jsme byli docela výrazné až divoké typy.
Vychovávala jste svou dceru Ráchel podobně?
K tomu mě napadá citát Immanuela Kanta. „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji a vytrvaleji se jimi zabýváme: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Je radost sledovat, jakým způsobem Ráchel přemýšlí, jak zodpovědně třeba přistupuje k tomu, že půjde na podzim poprvé volit, jak moc čte, hltá informace a ví toho strašně moc. Vždycky, když si povídáme, naplňuje mě to nadějí a pýchou, pokud jde o mladou generaci.
Jaká byla vaše maminka?
Maminka byla neskutečně empatická a podporující. Trávily jsme spolu hodiny a hodiny povídáním o všem možném.
Dávala vám rady do života?
Pokud jde o rady… Mamka nikdy nebyla invazivní, ale vždycky svým laskavým způsobem docílila přesně toho, čeho chtěla. Věděla, že já jsem proti jakémukoli násilí imunní, a byla skvělý diplomat, stejně tak se snažím vést hovory s mojí dcerou. Násilím s ní nepořídíte nic. V tom jsme si velmi podobné.
Byla vynikající herečka. Říká vám někdy okolí, že ji ve vás vidí?
S postupujícím věkem se mi dost často stává, když někdo přijde do divadla, že mi pak řekne, že na jevišti úplně viděl mámu. To mi samozřejmě lichotí a zároveň mi jakákoli zmínka o mamince tak trochu zhmotní její přítomnost, která je jinak již bohužel na bázi nehmotné. Dá se říct, že mi mamka pořád moc a moc chybí.
I kvůli jejímu odchodu a rozchodu s životním partnerem jste v minulosti absolvovala pobyt ve tmě. Na co jste ve tmě přišla, co jste si odnesla?
O pobytu ve tmě jsem napsala knihu, která se jmenuje „Potměchuť“. Tam jsou moje zážitky popsané detailně a mám vždycky velkou radost, když někdo mně zcela neznámý napíše přes sociální sítě, že ho kniha buď inspirovala k pobytu ve tmě, nebo mu pomohla překlenout nějaké složité životní období. Ony se ty zážitky těžko shrnují do pár vět, a navíc, každý si do tmy jde pro něco jiného a naprosto individuálního. Pro mě to bylo smíření se se sebou. Odpuštění si… Přijetí svého „vnitřního zvířete“, které bylo ve finále jiné, než jsem si do té doby namlouvala.
Co se ve vás v prvních minutách odehrávalo?
Úzkost, zrychlený tep, dechová nedostatečnost, rostoucí pocit klaustrofobie… Ale to trvalo opravdu jenom prvních pár minut. Na ten pobyt jsem se vlastně rok připravovala, ale na ten moment, kdy vám někdo vypne náš hlavní zdroj vnímání, a to je vizuál, nemůžete být nikdy dostatečně připraveni, dokud ho nezažijete na vlastní kůži. Nicméně je pro mě zásadní to, že pozitivní pocity násobně převažovaly a vlastně převažují dodnes. Vnitřně vás to velmi zpevní a u mě to ještě posílilo fokus na věci, které jsou podstatné, a přestala jsem se zabývat zbytečnostmi. A v neposlední řadě… Myslím, že od té doby mám mnohem větší nadhled jak při krizových událostech, tak sama nad sebou.
Prý jste se chtěla stát novinářkou, proč jste se nakonec rozhodla pro herectví?
Jak už jsem zmínila, když jsem si podávala přihlášku na vysokou školu, byl podzim 1989. Nevěděli jsme, co se odehraje 17. listopadu a co se bude dít dál. Aktivně jsem chodila už několik let předtím na demonstrace, četla samizdat a věděla jsem, že jestli sametová revoluce „nedopadne“, nemám šanci se na žádnou vysokou školu dostat. Bylo mi to jedno. Věděla jsem jasně jenom jednu věc, že ve lži, kterou nabízel komunistický režim, žít nedokážu, takže to bylo „buď, a nebo“. Viděla jsem taky v té době spoustu divadelních představení, která se hrála na undergroundových scénách, a pochopila jsem, že bolševikovi se dá škodit i z jeviště, a navíc s mým kádrovým profilem a profilem celé naší rodiny bylo přijetí na žurnalistiku víceméně nemyslitelné.
