4°C
Královně českého dabingu – tohle označení nemá ráda, prý je tak maximálně herečka, co kvalitně dabuje – koluje jí po předcích v žilách slovensko-maďarská i cikánsko-ukrajinská krev. Možná i proto ji, už čtyři roky se hrdě označující za prducha (pracujícího důchodce), ani bolavé ploténky neodradí od řádění na jevišti. Po našem povídání ji totiž čekala role v Divadle Radka Brzobohatého ve hře Jsem doma, zlato.
VIDEO: Královna českého dabingu, herečka Valérie Zawadská: Po operaci hlasivek přišla o hlas!
Naskakující léta asi nemáte ani čas nějak špatně prožívat, že?
Stáří vůbec neřeším. Na figuru jsem se vykašlala už dávno, to bych se jinak zbláznila. Zrovna tak neřeším kouření, i když nad tím spousta lidí ohrnuje nos. Ráda prohlašuji, aspoň jednu neřest mi nechte. Vyšší věk má každopádně i určitá pozitiva – už umím říkat ne, když se s někým nechci potkat. Klidně mu řeknu ne, děkuji, nemám potřebu se s tebou vidět. Je to neskutečně osvobozující pocit. Zrovna tak se dokážu ohradit, když mi někdo až příliš narušuje osobní zónu.
Zmínila jste figuru, která už není podle vašich představ. O plastice jste nikdy neuvažovala?
Ráda o tom přemýšlím, když vidím ta povolená ňadra nebo břicho, ale vím, že to nikdy neudělám. Bolest a rekonvalescence, to není nic pro mě. Ale je fajn vědět, že tu možnost mám vždycky, a to je na tom to krásný. Že můžu, ale nemusím.
Zlobí vás ploténky, v minulosti jste si prošla i vážným onemocněním slinivky. Změnila jste třeba nějak životní styl, brala jste to jako zdvižený prst osudu?
Když mi bylo zle, říkala jsem si, že přestanu pít bílé víno, omezím počet cigaret na den, budu víc sportovat, aspoň na procházky budu chodit, vařit budu jinak. Asi tři měsíce jsem byla opravdu hodná. A pak jsem si dala ten řízek a bůček… Věřím, že za každou vážnou nemocí stojí stres, ten je tím spouštěčem. V mém případě vím, že vždycky, když přemítám, jestli bude práce, jestli dostanu tuhle roli, jestli bude na chleba, tak se mi to negativně odrazí na těle.
A dokážete tedy stresu už nějak předcházet?
Ano, už nemyslím na blbosti. Možná se to odvíjí od toho, že už se nepotkávám s lidmi, se kterými nechci, snažím se být víc sobecká, protože proč sloužit celý život někomu, a ne sobě? Dokážu bez výčitek proležet v knížkách a v posteli klidně dva dny. Celou dobu jsem ve flanelové košili po mamince, vařím si čaje, kávu, svačinky si nosím až do postele. Už mám prostě sama sebe na prvním místě.
Když pohlédnete zpátky, který věk, která dekáda byla ve vašem případě ta vůbec nejlepší?
Samozřejmě ta, když se kluci narodili, to byl zázrak. Ale taky mě možná ty nejspokojenější časy teprve čekají, kdo ví…
Maminkou jste se stala na tehdejší poměry později – před čtyřicítkou. Asi to ale nebylo proto, že jste upřednostňovala kariéru, že?
Dlouho jsem nepotkala toho pravého. Vlastně už jsem byla v určitém věku smířená s tím, že rodina nebude. Začínalo mi být jedno, že se nestanu mámou. Po pětatřicítce jsem si také procházela syndromem vyhoření – v herectví jsem neviděla perspektivu.
A pak jste se najednou zamilovala a za půl roku byla těhotná.
Ano, přesně takhle to bylo. Byli jsme šťastní, zamilovaní, všechno šlo ráz na ráz.
Tenkrát šel na mateřskou váš partner – hudebník Roman Krokus Kříž. Zvládal péči o jednoho a později o druhého syna snadno?
Staral se, pečoval, vařil. Nikdy si nepostěžoval. Stíhal u toho dělat i svoji muziku. Synové si ji asi i proto tolik oblíbili a doteď vystupují původně se školním big bandem.
Z vás byla živitelka rodiny. Nikdy vám nebylo líto, že jste s dětmi ty první roky doma nebyla?
Brala jsem to rozumně. Prostě bylo třeba, abych já byla ta pracující. Tehdy to ale tak běžné jako dnes nebylo, nechápaly to ani úřednice na sociálce. Mému muži dlouho nechodily žádné příspěvky, protože prý nejde chlapovi přiznat mateřskou… Podobné fungování, myslím, ale zažívala i Zlata Adamovská, se kterou jsem se potkala v porodnici. Když ji přivezli a uviděla mě, říká: Co tady děláš, máš rodit až za měsíc? Já na to: Nějak to na mě přišlo, ale tak snad ještě stihnu ve dvě dabing. Smála se tak, že nakonec porodila dřív než já.
Jak jste na tom byla s energií, když jste měla ve čtyřiceti doma malé děti?
Já měla energie jako zamlada, byla jsem ďábel. Na probdělé noci jsem vždycky rychle zapomněla. Jediné, co jsem řešila, bylo nevyhovující bydlení. S prvním synem jsme žili v malém bytě čtvrté kategorie, což znamenalo dvě místnosti za sebou, bez předsíně, bez sprchy, se studenou vodou a záchodem na chodbě. Když jsem šla žádat o větší byt, úřednice se na mě podívala a řekla, ale vy přece už stejně druhé dítě ve svém věku mít nebudete… Tak mě namíchla, že jsem si řekla – a just jo. Povedlo se nakonec obojí, druhé dítě i výměna bytu.
