22°C
Píše se tu, že je to film, který vám může změnit život. Změnil ho vám?
Tak samozřejmě v prvním ohledu v tom, že to byla moje první velká filmová role, takže splněný herecký sen každé herečky – zahrát si v tak krásném filmu. A potom emoce, které se mi vyplavily v průběhu natáčení. Byly nové, nepoznané, změnilo mě to. Člověk je potom jiný.
Viděla jste ten film?
Viděla.
Jak se vám na sebe kouká?
První moment jsem klopila zrak a nechtěla jsem se na sebe dívat, ale potom jsem si řekla, že se na to musím koukat a ponaučit se třeba z nějakých chyb, které jsem dělala. Bylo to zvláštní. Já se těším, až to uvidí babička s dědečkem, až mi konečně řeknou, že teda mám asi opravdovou práci.
Podívejte se na video:
Babička s dědečkem? Nemáte tam nějaké choulostivé scény? Nebudou pohoršeni...
No, tak dědeček, doufám, třeba na chvíli zavře oči nebo to ani nepostřehne a babičce to je asi jedno.
Říkala jste, že jste slavila ten den, kdy jste se dozvěděla, že jste roli dostala. Jak náročný byl pro vás casting?
Dan mi poslal celý scénář, který jsem si přečetla jedním dechem, a potom mi zavolal, co si myslím o postavě a filmu. Nějak se to všechno spolu dobře seběhlo a potom jsem udělala casting, kde říkal, že takhle si nějak představuje tu Annu, zavolal mi a bylo to.
Jste vlastně ještě takový čistý, nepopsaný list, že?
No, asi ještě nemám žádné manýry a podobně.
Když jste zjistila, že tam budou intimní scény, jak to na vás působilo?
Nemyslím si, že to je až nějaká extrémní intimní scéna, je to hodně něžné. Myslím, že k tomu se to docela hodí, takže já jsem s tím problém neměla. Hlavně Ivan mi to hodně ulehčoval celkově, když jsem se styděla, tak vtipkoval a bylo to vlastně nakonec příjemné, neměla jsem problém.
Mezi vámi a Ivanem je třicetiletý věkový rozdíl. Pozorovala jste ho v něčem?
Absolutně vůbec. Já si myslím, že Ivan je mladá duše a bude mladý, i když mu bude sto. Takže ne, absolutně ne. Má úžasné životní příběhy, historky, samozřejmě to také bývá záležitost starších lidí! To si dělám legraci, samozřejmě. Bylo to s ním skvělé, vůbec jsem nevnímala rozdíl.
Vy jste říkala, že když jste natáčela některé těžké scény, tak jste potřebovala trošičku podporu na place, abyste to vydýchala. Kdo vám nejvíce pomáhal?
Na place to byla Vlasta Čtvrtníčková, která byla první rychlá pomoc. Byla úžasná, na tu se těším večer na premiéře. A potom vlastně celý štáb.
Zjistila jste něco o sobě, když jste musela ze sebe vydolovat něco takhle hodně niterného?
Ano, zjistila jsem, že jako skoro všichni nemám vyřešené určité věci z minulosti, které vyplavaly na povrch víc, než jsem chtěla. Všechno se to otevřelo a já jsem najednou nevěděla, jak to mám zavřít.
Zmínila jste se, že váš filmový příběh je podobný životnímu osudu vaší maminky, takže byla i ona nějakým vaším mentorem?
Já jsem to s ní rozebírala, ale nechtěla jsem jí zpátky jitřit nějaké vzpomínky a věci, které si zažila, takže jsem spíš hledala zdroje někde jinde. Není to teda tak drastické, ten náš příběh, ale myslím si, že každý má něco podobného v životě nebo v rodině.
Je možné, že určitým způsobem bylo hraní pro vás jistou terapií?
Ano, akorát jsem v průběhu natáčení neměla toho terapeuta. Ten přišel až potom, protože to bylo opravdu náročné a nečekala jsem, že až takhle.
Takže jste nakonec musela vyhledat odbornou pomoc, která vám to pomohla zpracovat?
Ano, chtělo to, protože jakmile si něco otevřete takovýmhle stylem a takhle rychle jako já, tak to pak nejde. Kdybych to zkoušela řešit sama, tak by to bylo mnohem těžší.
To je skvělý přístup, doufám, že už je dobře...
Ano, teď si užívám léto.
Nějaké plány na léto, které vás ještě čekají?
Jedu zítra na tábor Bartoška jako vedoucí za dětmi a v září letím do New Yorku na měsíc, takže se moc těším.
