18°C
Pamatujete si, kdy jste se začala líčit a jestli jste mamince brala její líčidla?
Jana: Já si pamatuji, že jsem ji pozorovala a fascinovalo mě to. Vždycky jsem byla ráda, když se líčila, protože když byla nenalíčená, tak jsem jí říkala, že je nahatá. To tenkrát byla ještě řasenka v tubě a dávala se na kartáček.
A jaká byla vaše první kreace a jak se vám to povedlo?
Jana: To si asi nevzpomenu, ale pamatuju si, když jsem byla na konzervatoři, to mi bylo nějakých čtrnáct, tak jsem začala používat řasenku, ale jenom nahoru, na dolní řasy už ne, abych nebyla přelíčená.
A co vy, berete mamince doma líčidla? A kdy byly vaše první pokusy?
Justýna: Já je mamince doteď někdy beru, i když už ne tolik, už mám svoje líčení. Já se maluji tak od patnácti, tak jako víc. Opravdu mě to hodně baví se líčit, takže se tomu dost věnuji.
Podívejte se na video s Janou:
A kde vznikla ta inspirace – od mamky, nebo někde na internetu? Nebo od spolužaček ve škole?
Justýna: Asi na internetu, když jsem viděla takové ty kočky nalíčené, tak jsem si řekla, že chci být jako ony.
Takže tutoriály normálně sjíždíte?
Justýna: Ano, ale spíš se koukám na pinterestu na fotky a pak se to snažím napodobit.
Byla někdy situace, kdy vás někdo nalíčil tak, že jste si řekla, že takhle se ukázat nemůžete?
Jana: Stalo se mi párkrát, že jsem byla nalíčená a byla jsem z toho hodně smutná, chtělo se mi plakat. Občas se to stalo na nějakém focení, ale dneska už si umím říct, protože vím, že mám oči hodně blízko u sebe, tak hned na začátku na to upozorňuji. Domlouváme se a už vím, co potřebuji, takže dneska už si koriguji make-up.
Existuje něco, co byste si nikdy v životě nenechala na sebe nalíčit?
Justýna: Já jsem taková, že se nechám jakkoliv nalíčit. Myslím si, že v modelingu ještě budu dost koukat, co všechno na mně vyzkoušejí, takže to nechávám na nich, ať si dělají, co chtějí.
Takže když dcera podlehla modelingu, nebránila jste její volbě?
Jana: Už odmalička tvrdila, že modeling ji láká víc než herectví, takže to jsme věděli, že půjde touhle cestou, pokud si ji vybere. Teď si k tomu přibrala i to herectví, které tak odmítala. Ze začátku jsem se o ni bála, protože jsem věděla, jak je to těžké, že může být neúspěšná. Na děti herců je kladen i větší nárok a očekává se od nich víc než od jiných a neustále jsou srovnávány, takže jsem ji toho chtěla spíš ušetřit. Ale mně to nezakázali, tak jí to taky nebudu zakazovat, to nejde. Máte spoustu lidí, kteří touží být herci či umělci, ale nejsou slavní a celý život je to trápí.
Cítíte nějaký tlak zvenku na to, jak vypadat a být perfektní v každé situaci?
Justýna: Můj problém je, že chci být moc perfektní, na to si dávám hodně pozor a určitě cítím tlak. Určitě, když vidím ty holky, které jsou hubené, mají krásný zadek, prsa, všechno, tak si říkám jen: Ježíš, zase je tady někdo lepší. Myslím si, že v tomhle jsou ty sítě nebezpečné, je tam ten tlak na dokonalost.
A snažíte se docílit nějakým způsobem té dokonalosti?
Justýna: Snažím se, aby mě to spíš motivovalo, ne demotivovalo, takže se snažím cvičit, ale netlačím na sebe zbytečně, abych vypadala jako ony.
Trpěla jste někdy nějakým mindrákem?
Justýna: No, mindrákem asi ne. Jeden čas jsem si připadala taková hubená, vysoká, nějak jsem nevěděla, co s tím, než jsem zjistila, že mě baví modeling, takže mi to teď přijde super. Člověk se musí pořád starat o tu postavu, aby byla hezká.
Jana: Já jsem byla vždycky puclínek, takže vždycky jsem měla trošičku víc, tak o pět kilo, než bych měla mít na herečku, a nešlo mi nějak zhubnout. Až vlastně v poslední době a hlavně poslední rok, paradoxně po té čtyřicítce, jsem tak nějak hrozně zhubla, že vypadám tak, jak jsem chtěla vypadat celý život. Ale vypadám tak až ve čtyřicet plus. Takže ano, měla jsem mindrák, protože mi říkali, že mám velký zadek, stehna a tak.
Když vám říkají, že jste, jako byste mamince z oka vypadla, vadí vám to nějak? Nebo jste ráda?
Justýna: Nám to ani jedné vůbec nepřijde, ale jsem ráda, protože mamka je krásná, ale je to takové, že už toho je dost. To už mi všichni říkají několik let.
Vy jste teď vydala další knihu a točí se vám film podle té první, jak tohleto prožíváte?
Jana: Koloušek mi vyšel a stal se opět bestsellerem, tak mám hroznou radost, jsem z toho neskutečně nadšená. Film podle první knížky Jak přežít svého muže už se dotočil minulý týden a 9. listopadu už jde do kin.
Takže už jste viděla nějaké kousky?
Jana: Viděla jsem kousíčky, viděla jsem, jak se tomu říká, ty denní práce. Máme francouzského kameramana, takže to vypadá krásně. Doufám, že to bude celé krásné a takové trošičku jiné, než jsme zvyklí. Protože ten pohled cizince je jiný na tu Prahu, na tu ženskou krásu i na tu mužskou a na vnímání světa. Tak já doufám, že bude skvělý ten film a že bude zábavný a vtipný a milý.
Justýno, čtete maminčiny knihy?
Justýna: Ano, přečetla jsem všechny a Kolouška jsem dostala přečíst jako první, mám pocit. Rozhodně jsem byla betačtenář a moc se mi to líbí, je to skvělé a všem to doporučuji.
Dala vám mamka roli ve filmu?
Justýna: Dala mi malinkou roli, jednu scénu tam mám, hraju její mladší já. Nic k tomu nebudu říkat, ale bylo to krásné.
Tak nakonec se to přece jen ukázalo, že jste mamince z oka vypadla!
Jana: Nejvtipnější na tom je, že nás to vůbec nenapadlo, to napadlo toho francouzského kameramana.
Máte ještě další filmové nabídky?
Justýna: Zatím nic nemám, ač jsem byla na několika konkurzech. Vždycky se dostanu do finálového výběru a pak to nakonec nevyjde. Takže na tom makám, abych byla lepší, chodím na herecké kurzy.
Takže to herectví ve vás je?
Justýna: Je tam, chodím na castingy a dostávám se daleko a baví mě to.
Jano, myslíte si, že po vás zdědila herecký talent?
Jana: Nemohu posoudit, ale kamarádka, u které dělá herecké kurzy, tak říkala, že talentovaná je. Uvidíme, jak s tím naloží. Talent je pořád deset procent úspěchu. To je fakt malinko, to je jenom začátek, ale co s tím udělá a jestli ho rozvine, to už záleží na ní.
