2°C
Vy jste nedávno slavila narozeniny. Jaké to bylo, jak ráda slavíte a jak moc?
Jak to popsat? Tahleta čtyřicet jednička byla trošku náročnější než čtyřicítka. Čtyřicítka byla super, protože jsem měla takovou nečekanou oslavu, kde se ocitli všichni mí nejbližší. A teď to bylo takové malinko smutnější, protože odešla babička, sice ne na moje narozeniny, už před Vánoci, ale špatně se slaví, když víte, že už vám nikdy nepopřeje ten, koho milujete.
To mě moc mrzí, to jsem zrovna brnkla na smutnou strunu...
Řekla jsem si, že už slavit ani nemusím, ani nepotřebuju, že už jsem se naslavila dost, až zase ty kulatiny třeba víc oslavím... Už jsem na velké oslavy stará…
Stará? Myslíte si, že čtyřicítka byla jako přelom do stáří?
Přelom do života. Konečně jsem začala žít pořádně naplno a tak trošku, jak si přeju já.
Takže jste se nebála toho přelomu a ten rok vás přesvědčil, že začíná dekáda, která bude skvělá?
Nebála. Já už se na tu čtyřicítku těšila deset let. Říkala jsem si, ať už mi je čtyřicet, protože určitě budu hrozně moudrá, zkušená, budu vědět, jak se mám chovat ve vztazích, a děti už budou větší a začnu konečně žít ten správný, dobrý život.
A nebrala byste vrátit se o těch deset let zpět s tím, že v hlavě budete tam, kde jste teď?
Myslím, že každý z nás. To by bylo super, ale zase kdybych ve dvaceti věděla to, co vím teď, tak bych se posunula úplně jinou trajektorií někam jinam, takže to všechno je asi tak, jak má být – abych tady teď v těch čtyřiceti byla taková, jaká jsem, a mohla za to vše poděkovat.
Já jsem si všimla na vašem Instagramu takových komentářů o tom, že už nebudete ta nejhodnější a pořád milá. To byla reakce na co?
Podle mě je to taková součást nějaké proměny, která je dlouhodobá, ale nevidíte ji, nevšímáte si jí. A najednou vidíte, že to, čeho jste se bála, tak už trénujete, nebojíte se toho. Je to i reakce nebo zavnímání, že vám je něco nepříjemné a že na to umíte nějakým způsobem zareagovat a ozvat se. To, co jsem nevěděla celý život, tak teď se učím, trénuju, a dokonce mě to baví. Podle mě asertivitu by měli vyučovat na základní škole, aby člověk uměl správně zareagovat na tu svou emoci nebo na někoho druhého, kdo v něm tu emoci vyvolá. A pak samozřejmě ještě rozumět té emoci, proč se objevila a co znamená.
Myslíte, že to je nutné prožít, abychom porozuměli té emoci? Že když nám to řekne někdo cizí, aniž bychom to měli prožité, tak to asi nepochopíme?
Myslím porozumět tak, že aha – já jsem naštvaná! Proč jsem naštvaná, proč mě tahle reakce toho člověka vytočila? A vlastně pochopit, proč ta reakce má takovouhle zpětnou vazbu. Mít ten čas, zastavit se nad tím, zapřemýšlet, a ne okamžitě vybuchnout a reagovat tak, jako to dělám já. Uvědomovat si proč a umět pak s tím něco udělat nebo třeba nedělat nic a nechat to v klidu být. Nereagovat.
Já si zase taky myslím, že přesně tenhle klid a rozvaha k reakcím přichází nějakým způsobem s věkem a s těmi zkušenostmi.
S věkem a s tím, že už nám je hodně věcí jedno nebo už je tolik neřešíme. Zároveň si myslím, že přibývá stres, protože si vážíte víc svého času, a když vám ho někdo bere nebo si musíte z toho času ukrojit, tak třeba možná i vybouchnete kvůli něčemu, co by vás dříve z míry nevyvedlo. Protože předtím byl hlavní cíl oblíbenost a všem se zavděčit.
Zmínila jste, že jste se odhodlala po dlouhých letech koupit si permanentku do fitka a začala jste cvičit a běhat.
Já spíš rychle chodím. Dřív jsem běhávala hodně, venku, v přírodě, ale to je vždy závislé na počasí a mnohdy jsem raději nešla. Na pásu chodím rychlou chůzi do kopce a z kopce a u toho stihnu vyřídit i plno věcí na telefonu. Není to o tom, že bych chtěla hubnout, ale potřebuji zpevnit tělo a hlavně mentálně se cítit líp a opravdu, jak každý víme, pravidelný pohyb na psychiku pomáhá.
Takže závislost na sportu se u vás objevila?
No, lepší mít závislost na sportu než na něčem jiném, takže já jsem si vybrala tuhle závislost, abych se doma nelitovala, jak jsem příšerná a že už s tím nejde nic dělat, protože vždycky jde, když člověk překročí tu svou komfortní zónu. A u mě to bylo opravdu o té komfortní zóně, že mi tam bylo dobře a věděla jsem, že když z toho vystoupím, že to bude nepříjemné a že to asi bude bolet a nebude se mi chtít. Ale nějakým zázrakem jsem se odhodlala a od té doby chodím skoro každý den.
Vy jste říkala, že jste dokonce přibrala pár kilo!
To nechápu. Právě všichni mi říkají, že to je trošku divné, že kardiem bych asi přibrat neměla, ale možná to budou svaly tou chůzí do kopce. Každopádně je mi to číslo na váze jedno.
To budou svaly!
Lepší je se fakt nevážit. Je to o tom, že je tělo pevné a zdravé, má dobrou kondici.
Máte ještě nějakou takovouhle zdravou závislost?
No trochu na kávě, ale tam je potom určitá hranice, kdy už to není zdravé, ale kávy piju docela dost. Myslím, že už asi od šestnácti piju kávu, že mě to babička naučila, že vždycky dělala takovou slabou tureckou, ale to byl takový odvar jako čaj. Jinak ale kávu opravdu miluji.
Jak jste postoupila od toho turka?
I teď si ho občas dám, třeba u našich, protože taťka ho pije celý život. Ale já to tak střídám, že mám opravdu doma i tu moka konvičku, že si překapávám, mám pákový kávovar a mlýnek, ale dělám si i kapsle, když přijde hodně hostů na návštěvu.
Máte ráda tyhle domácí pomocníky všeobecně, máte kromě kávovarů i jiné?
Asi na všechno, hodně mi to pomáhá ušetřit čas při uklízení. Mám robota na sekání trávy, na vysávání, na vytírání, na mytí oken a já vždycky ráno mám takový rituál, že zapnu všechny ty roboty a udělám si kafe a pozoruju je, kde se zase zaseknou.
Doma máte hodně chlapů, pomáhají vám?
Právě když mám ty roboty, tak moc nemusí.
Co je ve vašem životě nového nebo na co se těšíte?
Já jsem se strašně těšila na jaro. Dlouho a intenzivně mezi mrazíky. Už nám rozkvetly stromy a modlím se, aby květy nezmrzly. Teď jsem chtěla říct, na co se ještě těším, ale vlastně to je tajemství, protože kdyby se to ta dotyčná osoba dozvěděla, tak to by byl průšvih, takže to neřeknu. A já se vlastně těším na to, co každý den přinese. Je to možná klišé, ale já žiju tak, jak sama chci, snažím se pořád něco vymýšlet, aby nebyl každý den stejný, takže mě vlastně baví žít ten život, který mám, protože nikdy nevím, co se stane.
Říká se, že štěstí se na člověku pozná, a vy nemáte ani vrásku a vypadáte spokojeně. Šťastní lidé prý žijí dlouho.
No to mám, hodně se směju a své vrásky od smíchu mám ráda. Ani bych nechtěla vypadat ve čtyřiceti bez vrásek, které zrcadlí kus života, který mám za sebou. Štěstí asi nejvíc pramení z vděčnosti, pokory a spokojenosti s tím, jaký život mám. Že nejsem obětí, ale svobodnou bytostí.
