9°C
Je to asi 15 let, co jste se poprvé objevil na televizních obrazovkách. Pamatujete si ještě, jak jste se cítil před tím prvním natáčením?
Já jsem úplně nevěděl, co mě čeká, myslím si, že tam asi byla nějaká nervozita, ale pamatuju si to tak, že tam žádné velké scénáře nebyly. Oni prostě říkali: "Seber se, běž tam, něco jako řekni." A najednou tady sedíme o 15 let později a bavíme se o tom.
A změnil se nějak ten váš pocit před prvním natáčením nového pořadu?
Tak my jsme teď dělali nový formát, takže samozřejmě z toho vyplývá určitá nějaká nejistota, nevěděl jsem úplně přesně, jak to má být, jak to dopadne atd. Takže samozřejmě vždycky k tomu člověk přistupuje s nějakou nervozitou nebo trémou, abych tak řekl. Trému mají všichni, i herci, kteří umí hrát, takže pro mě obzvlášť jsou ty první okamžiky vždycky složité.
VIDEO: Zásadní rozpor v manželství Zdeňka Pohlreicha – kvůli covidu.
Před těmi lety se z kuchaře stala najednou celebrita, překvapilo vás to? Jakým způsobem vlastně jste se s tím musel srovnávat?
Myslím, že se trefili přesně do poptávky té doby nebo do té mezery, která jednoznačně v televizích chyběla. Chyběl jim tam někdo, kdo se bude vyjadřovat k tomu, čemu „všichni rozumí“. Jídlu totiž rozumí každý, kdo byl jednou v restauraci. Povedlo se poodhalit trošku to zákulisí gastronomického byznysu a dlužno říct, že jsem na tu situaci byl absolutně nepřipravený. Ať už z hlediska toho, jak s tím zacházet nebo jak to vůbec celé pojmout, a učil jsem se to za pochodu.
V podstatě i díky vám se z kuchařů u nás začaly stávat celebrity. Myslíte si, že je to dobře? Proč si zaslouží být na výsluní?
Já si myslím, že zájem o jídlo je celosvětový fenomén. Když se podíváme, tak v cizině všechny televize nebo všechny země mají nějaké gastronomické pořady a myslím si, že Česká republika dneska jich má spoustu taky a je to dobře. Jestli je někdo mediální celebrita, je to něco trošičku jiného, ale není to v ničem jiné, než jaký je ten vývoj jinde ve světě. My to vždycky tady máme nějaké zpožděné a doháníme to.
Vy jste se proslavil svým nekompromisním žargonem, který jste používal v těch prvních pořadech. Hodláte v tom pokračovat i teď v tom novém formátu?
Tam je to takové civilizovanější. Ono je to dané tím, že my samozřejmě řešíme věci, které jsou v zásadě dobré, a řešíme to ve smyslu dobré a lepší a neřešíme to, co je blbé a mizerné, což samozřejmě vždycky vyvolává nějakou negativní emoci, takže tady mám pocit, že to je celkem civilizované.
Vy jste řekl, že v podstatě se ta česká gastronomie hodně zlepšila v posledních letech. Myslíte, že jsme se už zbavili toho gastro pekla?
Samozřejmě jen to, že jsem to řekl, hned neznamená, že bychom tady nemohli někde narazit na něco, co je opravdu blbé. Ale myslím si, že hromada lidí si ani neuvědomuje, jak hrozně dobré to je ve srovnání třeba s cizinou, kde gastronomie zoufale trpí v posledních několika letech. A myslím si, že zákazníci českých restaurací se rozhodně nemají špatně.
Proč myslíte, že v cizině gastronomie tak trpí?
Jak už v té branži nikdo nechce dělat, jak se mění společenské preference toho, jak by ti lidé chtěli žít. Tak si myslím, že to, co ohrožuje gastronomii v tuhle chvíli asi nejvíc, je fakt, že těch, kteří se pro tuto kariéru rozhodnou, není moc.
Což je zvláštní vlastně v tom, když se podíváme, kolik těch šéfkuchařů je na výsluní, takže by se to mohlo zdát jako hvězdná kariéra...
Já myslím, že je dobrá životní dráha, ale je to tvrdá práce a do toho se asi každému nechce. Jako to víte z home office, to neuděláte a vybalancovat profesní a soukromý život taky nejde úplně dobře. Takže je to svým způsobem řehole. Kdo to nikdy nezažil, tak to nemůže relativně posoudit, protože to je skutečně jiná disciplína. Já chápu, že to mají všechna povolání nějak, nechci vůbec říkat, že my jsme ti, kdo dřou, a hromada jiných lidí nedře, to chraň pánbůh, ale je to náročné odvětví. Teď jsem slyšel vyhlášení, že půjdou náročné profese do penze dřív, tak jsem tam marně hledal kuchaře, asi si to ne úplně všichni uvědomují.
Teď to vrátím zpátky k tomu pořadu. Bylo řečeno, že do té soutěže se dostanou ty nevybroušené diamanty. Kde jste je vlastně hledali?
Produkce vyslala výzvu, aby diváci televize Nova doporučili svoje oblíbené restaurace, které by se mohly tohoto formátu zúčastnit. Potom jsme z nich my vybrali ty provozní, kteří byli ochotni do toho jít, měli na to čas a chtěli na tom participovat. Není to žádná mantra, že tohle zrovna je to nejlepší a úplně nejlepší z nejlepšího, my jsme vybrali z těch lidí, kteří se toho zúčastnili, toho nejlepšího a takhle je třeba se na to dívat. Není to vytesané do kamene, že zrovna tenhle je ten nejlepší ze všeho.
Znal jste na začátku některé z těch, kteří soutěžili?
Znáte ty lidi, to je jasné. S některými jsem se potkal, s drtivou většinou teda ne, ale samozřejmě v tom kuchařském světě tak nějak o sobě víme, kdo je kdo, kde kdo vaří, jak to dělá. Myslím, že jsem znal jednoho nebo dva z těch lidí, jinak jako ten zbytek jsem viděl poprvé v životě.
Máte vůbec čas třeba takhle brousit po České republice a objevovat?
Já nebrousím v České republice. Upřímně řečeno, já jsem takový, že žiju relativně klidný život a nejsem štvanec toho, že bych za každou cenu musel vidět, co kde se otevřelo nového, to asi ne. Ale je to strašně zajímavé to vidět. My žijeme v nějaké pražské bublině a myslím si, že regionálně je hromada lidí, kteří to dělají skvěle, a jsou místa, kde to je na obrovském vzestupu, a suma sumárum si myslím, že měst, kde jsou dobré podniky, je celá řada.
Berete si nějakým způsobem třeba práci domů, že třeba to řešíte s manželkou? Že vám nějak radí?
Vůbec ne.
Vy jste vydal i docela velkou řádku kuchařek, vaří se u vás doma podle nich?
Ne, doma se vaří po paměti a samozřejmě ten sortiment, který vařím já doma, je omezený.
Takže manželka nemá k ruce vaše kuchařky?
To ne, to vůbec.
Co vás vaše žena naučila, a co naopak jste naučil vy ji?
To je dobrá otázka, to já vlastně nevím. Myslím, že oba navzájem jsme se naučili trošku nějaké trpělivosti, jsme oba myslím relativně temperamentní lidé a oba asi jsme se naučili si vážit takových věcí, jako jsou zdraví, pohoda. Ale jinak myslím, že jsme oba dost originály, takže nemyslím, že jsme se moc učili jeden od druhého.
Říká se, že za úspěšným mužem stojí silná žena. Je to tak?
No nevím, jestli to je klišé, nebo není. Samozřejmě od ní podporu mám, to je jasné, ale jestli to je zrovna tenhle případ... Možná že ano, já jsem o tom vlastně nikdy takhle nepřemýšlel.
Jaké jídlo od své ženy máte nejraději?
Mám nejradši, když nevaří. Ne, já nechci říct, že je v kuchyni úplně nemožná, ale doma vařím jednoznačně já.
Které jídlo vaříte, když jí opravdu chcete udělat radost?
Má ráda bezmasá jídla zeleninového charakteru. U ní se to dost mění, každou chvíli mě překvapí nějakou jinou představou o tom, jak by se mělo jíst a co by se mělo jíst, a já tvrdě stojím na svém sortimentu.
Čím se nejvíc zavděčíte dětem?
Náš mladý miluje pastu na všechny způsoby, takže těstoviny on jí v nebývalém množství.
Teď máte už knihu, své memoáry, za sebou spoustu restaurací, kuchařek, vydavatelství. A co dál?
My teď pracujeme na rozvoji naší cukrářské produkce pod značkou Imperial Dolce, kde jsme spolu s naším italským cukrářem konečně dodělali cukrářskou výrobnu. Bude to v zásadě italské cukrářství, takže všechno, co s tím souvisí. Finišujeme přípravu webu a onlinového prodeje, příští rok bychom měli otevřít jednu kamennou pobočku a uvidíme, co bude dál.
Bál jste se někdy v životě?
To je jasné, každý se bojí.
