Jak dlouho už vás diváci Ulice znají?

Možná už skoro dva a půl roku. Ale teď se budu objevovat o něco víc.

Ulice letos vstoupila do 18. sezony. Pamatujete si na její začátky?

Bylo mi jedenáct, když začínala, a dlouho jsme neměli televizi. Když jsme ji později už měli, vždycky byla Ulice zapnutá během večeře, takže si ji velmi dobře pamatuji. Vedle toho jsme ji ve škole se spolužáky rozebírali docela často.

Proč myslíte, že ji pravidelně sleduje tolik lidí?

Ukazuje obyčejný život lidí. Když přicházíte po celém dni z práce, potřebujete si oddechnout, nechcete žádné další drama. Myslím, že může být dokonce terapeutické sledovat osudy jiných lidí, s kterými se divák může jednoduše ztotožnit. Může tak najít paralelu se svým vlastním životem.

Měla jste před vstupem do Ulice nějaké obavy – třeba z toho, jak vás přijmou zkušenější kolegové?

Rozhodně jsem měla respekt ze všeho, největší asi z Lindy Rybové, kterou potkávám na place nejčastěji. Neměla jsem velké zkušenosti s natáčením. Lindu jsem znala z televize, takže jsem ji vnímala vzdáleně. Teď mám pocit, že jsme si mnohem blíž. Trávíme spolu spoustu času při natáčení a myslím, že jsme našly společnou notu. Je to super!

Jak byste popsala vaši postavu v Ulici?

Jarce je dvacet devět a pracuje jako sestřička v Blančině zubní ordinaci. Dobře jim to spolu funguje. Je velmi precizní, nemá ráda, když někdo chodí pozdě. Čte dlouhé romány a miluje sladké. Blanka si jí váží mimo jiné za to, že dělá i zubní hygienu. Jak jsem se dozvěděla, tu sestřičky většinou nedělají. Nedávno se rozvedla s mužem, s nímž byla čtyři roky, společně pečovali o jeho dvě děti. Nerozešli se ve zlém a vypadá to, že s jeho malou dcerkou bude nadále v kontaktu…

A na co se diváci mohou těšit?

Mohou se těšit na milostný příběh, jestli bude šťastný, nebo nešťastný, to se uvidí. Na jedné seznamovací aplikaci se totiž do Jarky zakouká Blančin syn Adam, který je o sedm let mladší než ona. Je otázka, jakým směrem se tohle bude vyvíjet, jestli pro ně bude velký věkový rozdíl překážkou. A zejména bude důležité to, jak na potenciální vztah zareaguje jejich okolí.

Jaký je váš názor na on-line seznamky? Seznámila jste se někdy přes internet?

Já jsem si jednou takovou aplikaci stáhla, ale nakonec jsem to vzdala. Raději se seznamuji v reálném životě. Nicméně myslím si, že v dnešní době to určitě může být jeden ze způsobů, jak poznat toho pravého. Mám spoustu kamarádů, kteří se tak poznali, a jedni se dokonce i vzali.

Jarka a Adam mají společnou zálibu v tanci. Jaký vztah máte k tanci? Chodila jste například do tanečních?

Chodila jsem do tanečních, a dokonce jsem po nich ještě pokračovala navazujícími kurzy. Vedle společenských tanců jsem se věnovala ještě baletu, contemporary, a dokonce disco tancům. A měla jsem i na JAMU taneční hodiny, které mě moc bavily. Ráda bych se tanci opět začala věnovat.

A jak si ve skutečnosti rozumíte s Vojtou Machutou, představitelem vašeho partnera?

Moc si rozumíme. Stali se z nás dobří kamarádi a vídáme se i mimo natáčení.

Vendula z Ulice Anežka Rusevová: Dvacet kilo je dole, ale nebylo to lehké

Vaše postava je původem z Ukrajiny, ale ani vy nemáte české jméno…

Narodila jsem se na Ukrajině, když mi bylo devět měsíců, přestěhovali jsme se do USA a do Česka jsme přijeli, když mi bylo pět. Bydlela jsem v Českých Budějovicích, protože mamce tam nabídli práci v Akademii věd ČR. V tom je Jarčin osud podobný jako ten můj.

Jste původem z Ukrajiny, takže jste se zapojila do pomoci lidem, kteří utíkají před válkou. Kde vidíte dnes prostor, v čem by se jim mělo pomáhat?

Zpočátku bylo té pomoci opravdu hodně. To bylo super! Teď už jsou z toho všichni hodně unavení, jenže ta válka bude pravděpodobně ještě nějakou dobu trvat. Přála bych si, aby se lidé k pomoci občas vrátili, až budou mít chvilku prostor nebo trochu víc energie, byť jen nárazově. I malá pomoc je lepší, než když už teď nebude žádná. Myslím, že je fajn zapojovat uprchlíky do našeho veřejného dění, tím myslím různé kulturní akce, festivaly nebo koncerty. A zároveň během toho stále vybírat peníze na pomoc tam.

Jak jste se k herectví dostala?

Šla jsem po stopách ségry – do dramatického kroužku. Nakonec jsem tam zůstala, a dokonce jsem ho pak i vedla. Psala a upravovala jsem scénáře pro děti a režírovala představení, takže právě tam se nejspíš zrodila má touha po scenáristice a třeba jednou i režii. Později jsem se rozhodla studovat činohru na JAMU a pak už ta cesta byla taková jasnější. Věděla jsem, že chci jít točit, takže jsem musela po škole ještě na nějaké další kurzy. České školy vás totiž o filmovém herectví mnoho nenaučí.

Vasil Fridrich: Lidé mi říkají, že jsem opravdu odporný

Nezvažovala jste někdy i jiné povolání? Třeba stát se sestřičkou?

Vzhledem k tomu, že moje mamka je vědkyně, přála si, abych se stala lékařkou. Herectví se jí zpočátku moc nezdálo, ale později pochopila, že mě to hodně baví. Od té doby mě v mém snu maximálně podporuje a samozřejmě je mou první a největší fanynkou.

Kde kromě Ulice vás diváci ještě mohou vidět?

Jsem na volné noze, takže dělám pořád něco, zmínila bych představení Zkáza totálního myšlení v Divadle na cucky. Ale nejvíc času mi teď zabírá vývoj celovečerního filmu. Společně s přáteli jsme na tom začali pracovat spíš z legrace, ale najednou to začalo dostávat docela konkrétní obrysy. To není jediný projekt, který jako tvůrce připravuji, ale zatím jediný, který mohu zmínit.

O čem ten film bude?

Čtyři mileniálové žijící převážně on-line život ve velkém městě se náhodou dostanou do magické přírody, kde jsou vystaveni různým zkouškám. Víc zatím neprozradím. Snad jen to, že vedle toho, že tomu filmu píšu scénář, tak si v něm také zahraji jednu z hlavních postav.

Co dalšího ráda děláte?

Kromě herectví a psaní scénářů? Ráda chodím do sauny. Hodně se v Praze potkáváme s přáteli z JAMU. Baví mě zpěv a ze všeho nejraději zpívám ukrajinské lidovky. Taky mám ráda pomalou módu, takže často navštěvuji různé sekáče a blešáky. Ráda pomáhám s organizací festivalů a dalších lokálních akcí, nedávno jsem dělala například UA Lovefest – festival na podporu neziskovky Save Ukraine, která vozí humanitární pomoc do potřebných míst válkou zasažené Ukrajiny. A když je možnost nějakého zajímavého workshopu, tak se na něj hned přihlásím – naposledy jsem byla na workshopu o castingu a filmovém herectví, který vedly Aňa Geislerová a Kateřina Oujezdská, a nemůžu si to vynachválit. Mimo to ráda jezdím za rodinou na jih. Dělám tak nějak od všeho něco, jak říká moje mamka.

Eva Hacurová: Když mi v Ulici řekli, že budu motorkářka, zděsila jsem se!

Na sociálních sítích máte velké množství profesionálních fotek. Baví vás fotomodeling?

Je to zejména kvůli tomu, že můj bývalý přítel fotil. Ale i teď fotím s přáteli docela často. Nemůžu říct, že by to byl můj velký koníček, ale v naší branži je myslím docela potřeba mít aktualizované fotky. A taky to vnímám jako workshop, jak se cítit pohodlně před objektivem.

Prý dobře hovoříte několika jazyky…

Žila jsem v Americe, takže mám angličtinu na dobré úrovni, dřív jsem dokonce mluvila téměř bez přízvuku. Dnes je to trochu horší, jak už tam člověk není, ale pracuji na tom, protože mi chodí dost nabídek na natáčení zahraničních projektů. Němčinu jsem měla ve škole devět let. Rusky mluvím, protože pocházím z rusky mluvící ukrajinské rodiny. Z Ukrajiny jsme odjeli ještě před tím, než se ukrajinština stala hlavním jazykem a ruština začala upadat. Teď už mluvím docela obstojně i ukrajinsky, zejména rozumím a dokážu se naučit ukrajinský text. A díky tomu teď rozumím i polštině.

Jak se dá naučit se tolik jazyků?

Myslím, že je to ideální v dětském věku. Já jsem se na mamku jako dítě dost zlobila, že na mě mluví rusky. Ale dnes jí jsem za to nadevše vděčná, protože mám díky ní jazyk zadarmo.

Ája z Ulice: Děsivá diagnóza mi vzala naději. Po cestě do hor přišel zázrak!

Ulice: Tohle nikdo nečekal! Vášnivá líbačka a nejpřekvapivější pár je na světě