Neděle 14. dubna 2024
Svátek slaví Vincenc, zítra Anastázie
Oblačno 23°C

Lucie Šlégr Králová: Miminka vztah vždycky rozdělují. Další už nechci!

16. října 2022 | 06:00

Lucie Šlégr Králová (40) oslavila s manželem dvanáct let výročí a prozradila mi, proč si myslí, že jim dvěma to pořád tak klape. Až po devíti letech se jim narodilo první společné dítě. Jejich syn jim dává pořádně zabrat. Povídaly jsme si i o tom, jak je naivní si myslet, že vztah se dítětem upevní. 

Když jsme tady na akci You Smile, tak co pro vás znamená úsměv?

Hrozně moc. Dneska se málo lidí směje, to je škoda, myslím si, že to je taková vstupní brána ke komukoliv, ať je to někdo opačného pohlaví nebo někdo na pracovním zasedání. Úsměv by měl být základem naší společnosti, ale už to tak nebývá, lidé se pozdraví a už se na sebe neusmějí. Je to škoda, ale dřív to tak nebylo, já si ještě pamatuji, že bylo období, kdy se lidé na sebe hodně často usmívali. A teď už se nesmějí. Myslím si, že úsměv – a krásný úsměv, když jsme tady u těch zubů – je pro mě osobně velmi důležitý.

Jak často se vy sama usmíváte?

Já hodně, proto mám tady ty vrásky. Málokdy jsem v životě ztratila úsměv na rtech, to už muselo být... Jsme tady jenom jednou a hrozně to letí a měli bychom se usmívat na ten svět.

S úsměvem i ráno vstáváte?

Já se snažím, opravdu. Měla jsem to tak celý život, abych se pozitivně naladila hned ráno. Už jako školačka, než jsem šla do školy, tak jsem vstala z postele a už se na svět a do zrcadla na sebe usmívala. Byla to taková sebeterapie a pak jsem se naučila usmívat se a zůstalo mi to celý život.

Lucie Šlégr Králová na představení nového sonického kartáčku Usmile
Autor: Usmile

Co vám tedy nejčastěji ten úsměv pokazí?

Hloupí lidé a samozřejmě velké neštěstí a popřípadě nemoc. Takové ty ošklivé věci, ale jinak se přiznám, že si moc nenechám kazit si ten čas tady na světě. Jsem většinou pozitivní, možná až naivní, ale já to mám ráda, když se v tom dobře žije, mně se na ten svět takhle dobře kouká.

To je zajímavé. Teď se na nás hrne spousta negativních věcí – jak to odbouráváte, aby vám to nezkazilo úsměv?

Asi mám dobré okolí kolem sebe, mám dobrý hromosvod a skvělého manžela, který když je ouvej, tak mi pomůže. Ale já jsem si nikdy nechtěla věci moc připouštět, vždycky jsem viděla východisko. Já jsem se vždycky přesvědčila, že nemůže být ještě hůř, že to prostě vždycky musí dobře dopadnout. Už jako holka jsem se snažila vždycky pozitivně myslet. Takovouhle povahu jako já má i jeden z mých synů, odmalička byl věčně pozitivní. Říkám si, že to má asi po mně, protože stejně jako já ve všem najde to hezké a v každém najde to dobré.

Když jste zmínila svého manžela, uvedu, že jste teď zrovna měli výročí –  dvanáct let. Jak jste to oslavili?

Bylo to výročí dvanáct let od doby, kdy jsme spolu začali randit. Ale my jsme si pak dali ještě datum našeho výročí pro moment, kdy jsme se k sobě sestěhovali a začali spolu bydlet. Tenkrát s dětmi jsme přijeli, s těmi kufry, a začali jsme tam žít, a to bylo 14. února. Takže my spolu oficiálně slavíme výročí na Valentýna. Ale tohle období já miluji, přelom září a října, to jsme spolu začali randit a tam je teda na co vzpomínat, takže jsme si zavzpomínali. Ale my si spolu máme pořád co říct a povídáme si hodně a vzpomínáme a budujeme. Pořád máme nějaké vize, tak jsme si tak poseděli, ale my už ty oslavy nepřeháníme po těch letech, jdeme maximálně na večeři. Vše záleží na tom, co nám děti dovolí, co nám babička s dědou dovolí, jestli budeme mít hlídání, nebudeme mít hlídání...

Dvanáct let je přece jenom docela dlouhá doba, speciálně v dnešní době, kdy bohužel vztahy končí strašně záhy. Jaký je ten váš recept, že vám to stále klape?

Takový recept právě neexistuje. Já si myslím, že my jsme se prostě sešli v dobrou dobu. Oba dva v životě už máme něco odžitého. Už jsme zažili vzestupy i pády, životní zkušenosti jsou k nezaplacení, takže už si člověk všeho váží. Já si vážím toho, že máme takový vztah, člověk už si uvědomuje i rizika, má i jiné zkušenosti s lidmi, proto jsme rádi, že máme jeden druhého a že si oba uvědomujeme, jak čas neskutečně letí. Máme strašně moc podobných povahových rysů a zájmů, jinak by to asi ani nešlo. Nejsem zastáncem toho, že protiklady se přitahují, naopak – lidé by si měli být něčím blízcí. A nám to tak všechno hezky sedlo.

Vy ač jste spolu dvanáct let, tak až po asi devíti letech jste spolu měli prvního potomka, takového blonďatého andílka... Jak vám dává zabrat?

No dává! Ještě že jsme měli prověřený vztah, než přišlo mimčo, protože nejsme nejmladší. Takže jsme hrozně nevyspalí... A přiznávám, že toho máme občas nad hlavu. On je jinak milionový, přes den je zlatíčko, ale v noci nám moc nespinká. A já to neznám, protože tomu prostřednímu, když jsme s manželem spolu začínali právě randit tenkrát na podzim, byl čerstvě rok a on nám dal tolik prostoru pro tu zamilovanost. Ten spal dvanáct třináct hodin, a já tady teď vstávám po dvou po třech hodinách, takže jsme z toho trošičku na větvi.

Takže ta andělská vizáž trošku mate!

On je anděl, ale s tím spaním je to peklo. On toho moc nepotřebuje, jen tak si něco cucne, nějaký čajíček nebo něco a pak si zase lehne, ale vzbudí vás samozřejmě znovu v jednu, ve tři, pak v pět, v půl sedmé, no takže už toho mám pak plné zuby po několika měsících. Prý se to zlomí ve třech letech, už se tam začíná přibližovat, tak z toho mám radost, že třeba v květnu příštího roku, až se potkáme, budu odpočatá.

Máte tři kluky, takže holku už zkoušet nebudete?

Nebudu! Ale to jsem vlastně chtěla říct, že je dobré, že jsme šli do toho prověřeného mimča. Já jsem udělala nějakou svou životní – nechci úplně říkat – chybu, jelikož mám krásné, zdravé děti a jsem za ně nesmírně vděčná, ale předtím jsem neměla prověřený vztah. A to miminko je taková zkouška. Na začátku jsou všichni naivní a myslí si, že miminko vztahy spojuje, ale miminka vztah vždycky rozdělují. Přichází s miminkem stresové situace, lidé jsou unavení, nepříjemní, nemají na sebe čas, je tam úplně jiný režim najednou. Když to mimčo odroste, je to všechno najednou stejné, moc stereotypní, takže udržet vztah pořád na nějaké dobré vlně s malými dětmi je velmi náročné. Ty páry, které to překlenou a krize zvládnou, tak, myslím, pak mají spolu šanci přetrvat poměrně dlouhou dobu. Ale většinou v těchto momentech právě přichází první milenci, milenky, první útěky někam. My jsme teda v tom našem prověřeném vztahu a s naším miminkem jsme si oba sedli... Nedávno jsme si říkali: No hele, kdybychom nebyli takoví, jací jsme, tak to nedáme. Ještě že se máme fakt rádi, že si můžeme všechno říct, že hodně komunikujeme a jsme na to zvyklí... Ale lidé, kteří nemají prověřený vztah, tak to pak řeší různě, každý si pak někam utíká, tak to většinou končí špatně. Takže zaplaťpánbůh to naše mimčo nás nerozdělilo, jsme z něj nesmírně šťastní, koukáme na něj jako na našeho anděla, protože jsme nevěděli, jestli se nám podaří – kvůli našemu věku. Je to krásné, to určitě nechci zpochybnit... V každém případě je to pro vztahy velmi náročné.

A je to tedy poslední dítě?

Definitivně! To už vím stoprocentně.

Video se připravuje ...