Jano, jakou roli ve filmu hrajete a co na ní bylo pro vás nejtěžší?

Hraju manželku hlavní postavy Martina, kterého ztvárnil Marián Mitaš. Je to bývalá sportovkyně, takže má v sobě takový ten přirozený bojovný naturel, což jí ve výsledku dost pomůže se situací, která nastane. Když jsem si přečetla scénář, ve kterém bylo opravdu úplně všechno, je to napínavé, kriminální žánr, ale i vztahové drama, nemusela jsem pochybovat o tom, zda do toho jít, nebo ne. Tam prostě chcete být a máte pocit, že pro to uděláte maximum, protože ten film má přesah. Není to jen o vztahu dvou lidí, ale dáváte světu najevo, že tu existuje něco jako afázie, se kterou se lidé musí vyrovnávat. Okolí mnohdy netuší, co se děje.

Jak probíhala vaše příprava? Bylo tu řečeno, že jste navštívila centra pro pacienty s afázií. Jak moc vám to pomohlo?

Pomohlo mi to velmi, protože tím, že jsem se s afázií nikdy nesetkala, jsem vůbec nevěděla, jak se s takovými lidmi pracuje, jak to vnímají přímo ti postižení a jak je to pro ně náročné. Jak sdělit svému okolí, co právě cítíte, když z vás vychází ven jen jedno slovo? Setkala jsem se s pacientkou, která vyprávěla, že jediné, co říkala, bylo "auto, auto" a nechápala, že jí ostatní nerozumí, protože ona měla pocit, že mluví normálně, ale navenek všichni slyšeli jen to jedno slovo. Nastává tak situace, kdy se s tím musí vyrovnávat okolí a pacient mnohdy ztrácí sílu s tím něco dělat, protože nevidí výsledky. Každý maličký pokrok je u nich obrovským výsledkem. Musíte se najednou znovu učit abecedu, pojmenovávat věci slovy. Byl to nesmírně zajímavý zážitek a samozřejmě jsem se i vyptávala, jak to vnímají pečující, protože těm se také ze dne na den změní život. Najednou nevědí, kde sebrat sílu. Když vás to vytrhne z nějakého pohodlného a normálního života, kdy řešíte klasické strasti a radosti, a najednou je to rána mezi oči a člověk se z toho těžko vzpamatovává. Lidé si často myslí, že na to jsou sami, a proto jsou důležitá ta centra, kde vám poskytnou veškeré informace a dostanete i psychologickou radu a podporu, protože člověk to sám prostě nezvládne.

Takovéhle role jsou velmi náročné a sama jste říkala, že jste musela aplikovat duševní hygienu. Jak to vypadá v praxi?

Stačí jít ven do přírody, do lesa. Dívat se na sojky, straky, být venku mezi stromy a pozorovat úplně obyčejné věci a dostat se do nějaké reality. U tohohle filmu probíhala nějaká příprava, natáčení a nebylo to ze dne na den, takže potom jsem se o sebe mnohem víc starala a pečovala jsem o sebe i po natáčení.

Pan režisér Mašín o sobě řekl, že má v sobě kousek ženy a je velmi citlivý. Bylo to znát při té spolupráci?

Velmi! S Tomášem jsem si rozuměla v tom, jak mou postavu Eriky pojmout, jaká řešení nabízejí všechny ty situace, jestli jít jednou cestou, nebo se na to podívat i z jiné strany. Každá ta situace je nevyzpytatelná a nevíte, jestli to ve vás bouchne, nebo ne, jak se k tomu postavíte. Víceméně jsme také hledali kontrasty a v tom jsme si velmi rozuměli, takže ta spolupráce byla výjimečná.

Od dětství jsem slýchala, že jsem tlusté prase, sebevědomí jsem si dodávala střídáním partnerů

Film je v podstatě o tom, jak se život změní během jedné vteřiny. Odnesla jste si poselství, že bychom si měli užívat každého okamžiku v životě?

Já myslím, že to platí pro každý den, a přistupuji k tomu tak dlouhodobě. Každý den je nový den a přináší nové možnosti a nikdy nevíme, co to bude. Je těžké říct "užívejte si každé vteřiny", to vám dojde většinou tehdy, až když se vám v životě něco sesype, ale určitě je dobré každému dni a každé minutě věnovat pozornost.

Sportovní psycholožka: Člověka závislého na sportu mnohdy vysvobodí úraz

Alena Kupčíková: Dyslektik žije v chaosu, který se musíte naučit milovat