2°C
Jaká je vaše postava paní Voráčková?
Moje pejskařka, paní Voráčková, je tak trochu aktivistka, protože chce to nejlepší nejen pro svého pejska, ale i pro děti, co mají pejsky rády. Proto chce iniciovat petici za vznik hřiště, které by fungovalo společně – pro psy i děti. Shodou okolností je pejskařem i soused paní Voráčkové, pan Drnec, kterého hraje Jiří Lábus, a jak jejich prvotní vzájemná nevraživost dopadne, to se teprve ukáže. I co se toho hřiště týká. Možná mezi nimi přes původnírozpaky nějaké sympatie přeskočit mohou…
Jaké bylo hrát s Jiřím Lábusem?
S Jirkou se známe léta, setkáváme se v rozhlase i v televizi, moc ráda třeba vzpomínám na inscenaci Raněný lučištník, kterou natočil pan režisér Háša, kde jsem hrála dceru Jany Hlaváčové, a Jirka byl můj nápadník. Nebo na krásnou rozhlasovou hru Prezident - tím byl Jiří a já byla paní prezidentová. Ve filmu se setkáváme poprvé. Je to skvělý herec, velice zábavný společník, jeho historky jsou nepřekonatelné a má o všem úžasný přehled.
Co se vám na scénáři líbilo?
Líbilo se mi, že jde o úsměvnou komedii z prostředí pejskařů. My Češi přece psy milujeme. Někdy mám dokonce pocit, že psům projevujeme více sympatií i lásky než sobě navzájem. Vezměte si třeba běžnou situaci v metru: přistoupí maminka s kočárkem, ve kterém sedí batole, a na vodítku vede i malé štěně. Většina spolucestujících se rozzáří při pohledu na štěňátko a dítě přehlédne. V rodině máme už druhého psa, je to velké obohacení života, i když samozřejmě i starost.
Jací pejsci se tedy stali součástí vašeho života?
Naším prvním psem byla černá střední kníračka Chelsea. Nesnášela cyklisty a listonoše. Hodně štěkala a byla přebornice ve vyhledávání myších hnízd v Šárce. A když nás opustila, starší dcera hned ten den šla do útulku a přinesla Kukyho. Vešel se do dlaně, a že prý bude vážit tak do 20kg. Dneska váží dobrých 50 kg, ale je to zlatíčko a taky trochu světec, když tak pozoruju, co s ním vnučka vyvádí.
Jaké je natáčení s dětmi a zvířaty?
Třeba hned první natáčecí den byl opravdu vydatný. Nástup za kuropění, na place čtyři herci, tři psi a ještě nějaké to dítě. Třicet stupňů ve stínu, Jirka Lábus měl za sebou noční cestu z Košic a spal asi tři hodiny, já měla po celodenním natáčení večerní představení v Národním divadle… jenže tak to prostě v naší profesi chodí. Určitě nebylo snadné celé natáčení zkoordinovat. Jenže to je zase starost produkce, a když je produkce dobrá, pak se dá zvládnout i nemožné.
A jak se vám pracovalo s režisérem Robertem Sedláčkem?
Shodou okolností jsme před natáčením filmu spolu pracovali na audioverzi knihy Norské děti, což byl zajímavý text a Robertovy připomínky pro mě byly velice přínosné. Měla jsem v něm oporu jak při práci nad literárním textem, tak o pár měsíců později, při natáčení této komedie.
Jak jste se sžily s vaší filmovou parťačkou Fifinkou?
Skippy – tak se ve skutečnosti Fifinka jmenuje – byla velice ukázněnou parťačkou. Je to fenečka pražského krysaříka, inteligentní a přičinlivá. Oddaně miluje svoji opravdovou paničku, ale vzala mě na milost a vycházely jsme spolu dobře. Jenom jsem žasla, kolik dobrůtek jako pobídek v ní během natáčení zmizelo. Chuť na pochoutky ji neopouštěla ani po celodenním natáčení.
Máte ráda romantické komedie?
Jsem, bohužel, nedostatečnou divačkou, nejen romantických komedií, ale i filmů a seriálů obecně. A to nemluvím o návštěvě divadelních představení. Prostě nemám čas a nestíhám. Asi opravdu hodně pracuju, hodně se na práci připravuju, mám taky krásná tři vnoučata, dům a zahradu. Ale když už se konečně dostanu do kina nebo objevím něco na artu, jsou to spíš psychologicky laděné filmy, dramata nebo dokumenty. David Attenborough je mým favoritem. Dobrou komedií samozřejmě nepohrdnu. Ale co opravdu nevyhledávám, jsou horory, thrillery a akční filmy. Tyhle žánry mě dokonale míjejí.
