Neděle 26. května 2024
Svátek slaví Filip, zítra Valdemar
Oblačno, bouřka 23°C

Irena Obermannová: Ve svém filmu jsem s rolí pro dceru vůbec nepočítala

Video se připravuje ...
VIDEO: CinemArt
16. června 2022 | 06:00

Scenáristka Irena Obermannová (60) napsala předlohu k nové romantické komedii, která už v červenci přijde do kin a jmenuje se Řekni to psem. Paradoxně se ukázalo, že Irena nemá moc pejsky ráda, že se jich tak trochu bojí, a přestože hlavní roli hraje její dcera Berenika, tak ona s ní ve filmu původně vůbec nepočítala. Jak se tedy Berenika do filmu dostala a proč je o psech, když je autorka nemá ráda?

Ve vašich knížkách ani scénářích žádná zvířata dosud nefigurovala. Proč tedy film o pejskařích?

Inspiroval mě příběh jedné naší kamarádky. Vyprávěla, jak se svým psem potkala chlapa, který chtěl dát jejich psy dohromady. Uniklo mu, že k sobě patří spíš páníčci než psi. Přišlo mi to jako skvělá výchozí situace a dál už jsem si jen vymýšlela, hrála jsem si a docela mi to pomáhalo. Scénář jsem začala psát v době, když jsem byla zoufalá, nevyšlo mi několik projektů, a já si řekla, že bych potřebovala vidět nějaký milý, romantický film o lásce, kde všechno dobře dopadne. Jenže jsem nemohla najít žádný, který by splnil moje očekávání. Tak jsem se rozhodla si ho napsat. Napsala jsem scénář k filmu, který by mě bavil, když jsem smutná a unavená.

O čem tedy je?

Pro mě není o psech, ale o lidech, psi mi vytvořili záminku k vyprávění, onu rozjezdovou situaci. Je to film o tom, jak jsou lidé osamělí a že každý hledá lásku. Příběh vypráví o holce Ditě, je jí kolem třiceti a myslí si, že všechno v životě jde, jak má. Cítí už ale tikat biologické hodiny, chce miminko a těší se, že si s přítelem založí rodinu. Ale on se na ni nečekaně vykašle a místo dítěte jí dá psa, kterého ona vůbec nechce. A ona s tím neposlušným zvířetem, ke kterému vůbec nemá vztah a které na začátku dost nesnáší, zůstane sama. Je to pro ni úplně nová situace, ze dne na den se ocitne mezi pejskaři, kteří jí vždycky připadali tak trochu šáhlí. A i díky nim se začíná měnit. V pejskařské komunitě si totiž spolu musí povídat i ti, kteří nejsou vůbec komunikativní. Jsou mezi nimi i samotáři, morousové, dobrovolní singles nebo lidé opuštění, jsou tam i podivíni. Staří s mladými, sousedé, kteří se jinak nesnášejí… Je to příběh o nás všech, ať už s psem či bez, o nás, kteří si často neumíme říct ty nejobyčejnější věci – jako třeba „mám tě rád“. V tomhle příběhu to nakonec za ty dva řekne jejich pes. Doufám, že to vyjde jako doják, který diváky pobaví, pohladí.

Podívejte se na fotogalerii z filmu:

A co vy a zvířectvo?

V osobním životě jsem ke zvířatům trochu ostýchavá. Myslím, že ke zvířatům získáváme vztah hlavně v dětství. A já jsem jako panelákové dítě ze sídliště doma nikdy zvíře neměla a zrovna psů jsem se vždycky trochu bála. I dnes se jich ostýchám. Nepatřím k těm, kteří přijdou, zamlaskají, pohladí a jsou kámoši, mám k nim velký a možná až přehnaný respekt, jsem stydlivá pozorovatelka. Tiše zpovzdálí na ně koukám a píšu si o nich.

Co říkáte tomu, že vaši hlavní hrdinku hraje vaše dcera Berenika?

Kdo bude hrát hlavní roli, jsem vůbec neřešila a byla jsem ráda, že producent Viktor Schwarz ten scénář vzal. To jeho napadlo, že roli Dity bude hrát Berenika. Já Berenice na tělo napsala roli v Trapnejch padesátkách, tam to bylo úplně jinak, od začátku bylo jasné, že bych byla ráda, aby to hrála, a klaplo to. Scenárista nerozhoduje, kdo bude v jeho filmu hrát, může jen navrhovat. Do Řekni to psem jsem Bereniku ani nenavrhla. Mám radost, že hraje Ditu, hraje ji skvěle, ale můj nápad to tentokrát nebyl, což se asi laikům těžko vysvětluje. Víte, co si myslím? Berenika si jednou napíše roli sama sobě, jak ji tak sleduju. Až bude mít trochu víc času. Třeba jí budu radit jako dramaturg, ale to je všechno ve hvězdách.

Jak vůbec vypadala spolupráce dvou výrazných a zdánlivě dost nesourodých osobností – scenáristky Ireny Obermannové a režiséra Roberta Sedláčka?

My jsme se osobně neznali, jednou jsme spolu telefonovali. Ale moc dobře o sobě už nějakou dobu víme, já si Roberta vážím za jeho tvorbu, i třeba za České století, na kterém se mi líbila právě ta kontroverznost, za niž byli kritizováni on i scenárista Pavel Kosatík. Také se mi líbí jistá strohost a přesnost jeho obrazové symboliky, prostě mi připadá, že mu celkem rozumím. On je dost komplikovaná osobnost, což já jsem taky, i když jinak. Myslím, že právě přes to naše podivínství si rozumíme. Měla jsem radost, že se chopil režie tohoto filmu, a také jsem byla překvapená, protože zatímco já mám zábavný, divácký žánr ráda, on tak úplně ne, ale ten scénář se mu líbil. Roberta prý překvapuje, jak je možné, že ženská, která má ráda divácké věci, není kráva, mě zas překvapuje, že nechápe, že i to je možné. Podle mě skutečně dobré divácké věci vždy dělali ti nejschopnější lidé. Tak o tom se trochu přeme a baví nás to. Mně se u něj také líbí jeho vnímavost, jeho senzory, chápání světa. Mě vlastně úplně nejvíc baví si s ním povídat. Ale jestli natočil film, k němuž jsem napsala scénář, na to se mě neptejte. Asi v něm původně bylo víc legrace a taky byl povrchnější, Robert povrchnost nesnáší, já ji někdy vyloženě potřebuju, abych se nezbláznila. Takže abych odpověděla na otázku – my jsme sourodí i nesourodí současně.

Video se připravuje ...