Pondělí 20. května 2024
Svátek slaví Zbyšek, zítra Monika
Polojasno, bouřka 23°C

Zdeňka Žádníková: Moje děti je rozhodně lepší živit než šatit

Video se připravuje ...
VIDEO: Linda Štrobachová
26. dubna 2022 | 06:00

Zdeňka Žádníková (47) je další ženou, která toho stihne za dvě. Má čtyři děti, do toho hraje, píše, a ještě má síly na charitu. Potkaly jsme se na jedné z akcí, kde šlo o pomoc ukrajinským dětem. Společně se Simonou Kijonkovou už ale pomáhá pěknou řádku let.

Zdeňko, jak dlouho se Simonou spolupracujete?

My se známe přes pět let a pojí nás přátelství. Přetavily jsme ho v něco víc asi před třemi lety, protože Simona chodí pravidelně na benefiční večer na dobříšský zámek, který pořádám už od roku 2007, líbila se jí moje práce a chtěla se nějakým způsobem zapojit. Máme za sebou pět projektů, ten nejnovější budeme předávat v květnu v Motole, kde je dokončeno oddělení stomatologie.

Když vás pojí přátelství, tak to znamená, že už nic jiného než Zásilkovnu nepoužíváte?

Ano, opravdu je to tak, ale nejen kvůli tomu, že nás pojí přátelství, ale i kvůli tomu, že je to nejrychlejší.

Jak často takovou službu využíváte? Jako maminka čtyř dětí asi nemáte moc času...

V době covidu to bylo docela často, hlavně před Vánoci, to mi moc pomohlo vyřešit pomoc Ježíškovi. Jinak máme pár takových oblíbených internetových obchodů, které dcerám pravidelně zakazuji navštěvovat, hlavně ve večerních hodinách. Já jsem si pro jistotu zrušila funkci placení mobilem hned, objednávám na dobírku a pak si to mohu nechat lépe projít hlavou a můžu zjistit, zda to opravdu potřebuji. Čím jsem starší, tak tím toho potřebuji méně, a pokud chci něco krásného, mám kamarádky návrhářky, které mi s tím mohou pomoct a vycházejí mi vstříc.

Je vaše děti snazší živit, nebo šatit?

Mám tři dcery a jednoho syna, to je odpověď na vaši otázku.

Takže váš šatník je pod věčnými nájezdy, pamatuji, že šatník mé maminky rozhodně byl… Nebo to mají vaše dcery jinak?

Po mnohých útrapách a bojích jsme dospěly k domluvě, že pokud si chtějí půjčit něco, co je maminky, napíšou esemesku a maminka poté povolí.

Takže docházelo často k situacím, kdy jste něco hledala, a ono to nebylo tam, kde to být mělo?

Vzhledem k tomu, že mám nejen krásné, ale i inteligentní dcery, tak k tomu nedocházelo tak často.

Jak moc vás těší, že se covidová doba trochu rozvolnila?

Jsem moc ráda, ale přiznám se, že jsem už trochu unavená, protože covid vystřídal válečný konflikt a já bych si moc přála, aby konečně nastalo období klidu a aby múzy byly opět svobodné, abychom se mohli radovat, aniž bychom věděli, že šest set kilometrů od nás má někdo velké trápení.

Jak moc vás tato situace zasáhla?

Mám osobní zkušenost, protože můj tatínek ubytoval dvě ukrajinské maminky a šest dětí a my jsme jim vezli oblečení, kola a cyklistické přilby, protože to všechno museli nechat na Ukrajině. Když jsme dorazili, tak jsme se všichni moc snažili. Ukrajinské ženy jsou hodně hrdé a silné. Děti byly zamlklé, některé puberťačky otrávené, ale trochu nad námi všemi visel ten strach a nejistota. Můj devětašedesátiletý otec vymyslel, že budeme hrát fotbal. Poprvé v životě jsem ho viděla běhat, přežil! Já jsem tam pochopila, že Ukrajina tu válku vyhraje. To je tak bojovný a hrdý národ, i maminky i děti do toho dávaly všechno. Děti prohrávaly 6:0, protože proti nim hrál sehraný tým, a v tomto okamžiku začaly klesat na mysli. Přihlásila jsem se do brány a pustila jsem gól. Tatínek, který mě nikdy moc nechválí, proběhl kolem a mrknul na mě. Naposledy na mě mrknul, když jsem promovala, a to už je hodně dlouho. A děti zařvaly, že daly jeden gól, a opět se jim vrátila chuť bojovat. Dopadlo to 6:4, ale nebyla tam nula a domů šly úplně jiné děti. Pozvaly nás na boršč, povídali jsme si, smáli se. Zjistila jsem, že umím rusky. Já jsem se do patnácti učila, ale potom jsem to už nepoužívala a zjistila jsem, že je to jako jízda na kole, naskočilo mi to. Oni i my jsme byli šťastní, že rozumí. V tu chvíli, kdy jsme hráli fotbal, tak jim dobombardovali dům. Bylo to hodně emotivní.

Je dobře, že jsme se vzchopili a pomáháme, evidentně to v nás dřímá!

Mám velikou radost, my máme tu historickou zkušenost, a to je ta věc, která nás spojuje. Ač jsem to nezažila na vlastní kůži, tak to v té DNA nějak vnímám. Možná je to tím, že tatínek kvůli šedesátému osmému nemohl dostudovat, stejně i můj strýc, byli z rodiny kulaka. Naopak rodina mojí maminky byla na druhé straně barikády, takže jsem si ten souboj Montekové a Kapuleti v rodinné atmosféře příbuzenstva zažila. Nechtěla bych, aby naše děti tohle musely zakoušet – že budou muset volit, na čí straně budou.

Abychom skončily trochu pozitivně – na co se naopak v nejbližší době těšíte?

Nesmírně se těším na léto, až budeme s Dejvickým divadlem hrát na letní scéně Voděrádky. Budeme mít premiéru Každý má svou pravdu, konečně, protože snad už nikdo nebude nemocný. Sice tam hraju paní, která je pořád smutná a pláče, ale i na to se těším. Budeme mít druhý ročník na zámku v Dobříši, který spoluorganizuji s Jaroslavem Svěceným. Budeme hrát Na Vivaldiho, moje milované představení, zažiju si opět adrenalin hraní s orchestrem. A také jsem napsala nový scénář k životu Johanna Sebastiana Bacha, tak doufám, že by mohla být na podzim premiéra.

Video se připravuje ...