2°C
Která pasáž, které vzpomínání byly pro vás při psaní knihy nejbolavější?
Samozřejmě ta, kde popisuji, jak byla moje maminka otcem bita, protože v tu chvíli jsem jako dítě cítil bezmoc. Ale ještě horší byla smrt mého štěňátka a i předchozího psa (otec štěnětem pod vlivem alkoholu praštil o zem, načež zemřelo – pozn. red.). To, že otec ublížil zvířeti, které se nemohlo bránit nebo utéct, mě zasáhlo nejvíc. Vím, že nikdo se psychopatem ani alkoholikem nerodí, něco ho z vás musí udělat. Každý má nějaký příběh, i můj táta, kterého zase týral jeho otec. Takže rozumím tomu, že člověk se může dopustit i něčeho takového. Ale to neznamená, že to nebolí. A vím, že tohle mu nikdy nezapomenu.
Když jste se pak oženil, pořídili jste si s manželkou velmi neobvyklé plemeno akita inu. Známé je díky filmu Hačikó – příběh psa s Richardem Gere. Jaké je?
Musím říct, že inteligentnější plemeno jsem dosud nepoznal. Zároveň jsou tito psi velké osobnosti. Náš Eirin je hrdý, typický Japonec. Můžu to srovnat s německými ovčáky, které jsem měl jako malý. Ti se dají vychovat tak, že poslechnou na slovo, což u akity nehrozí. Ale není to proto, že by vašemu povelu nerozuměl. Chápe všechno, ale jakmile shledá, že to, co po něm chcete, pro něj není důležité, ignoruje vás. Přitom je to strašně hodný pes, který miluje a chrání svoji rodinu, položil by za ni život. K tomu je chytrý, moc dobře ví, co má a nemá dělat, ale je paličák. A pokud je v pubertě, je to s ním nesmírně těžké. Navíc jako na každého jiného psa, tak ani na tohohle neplatí přílišná tvrdost. Ta nikam nevede. Je třeba si k němu najít svoji cestu. On respektuje vás a vy musíte respektovat jeho. A když se to naučíte, uděláte z něj nejlepšího psa, jakého můžete mít. Ale je to těžký proces.
Také vás bude zajímat: Jak bydlí Radek Banga? Podívejte se!
Jenomže když na něj v parku zavoláte a on neuzná za vhodné poslechnout, může vás to oba dostat do problému.
Jít parkem a nechat našeho psa volně pobíhat by mi přišlo nezodpovědné. Znám ho, takže vím, co si můžu dovolit. Eirin je odmalinka na vodítku. Akita je lovec a vy jeho pudy nezastavíte. Když uvidí srnku, tak prostě běží a nedá si pokoj, dokud ji nesloží. V tom jsou si podobní s husky. Akity byly používány k lovu medvědů, tak si můžete představit, co je to zač. Já bych považoval za extrémně nezodpovědné pouštět ho z vodítka. Samozřejmě na zahradě ano. Ale když k nám někdo přijde, přesto mu řeknu: „Nesahejte na něj, nekoukejte mu do očí a nehlaďte ho.“ To je ten respekt, který byste mu měli prokázat. Dát mu dvoumetrový okruh, ve kterém ho nebudete rušit, a pak je neškodný. Ale vždycky vzadu v hlavě mám, že je lovec, a venku bych ho z vodítka opravdu nepustil.
Přiběhl by vůbec, kdybyste na něj zavolal?
Přiběhl, pokud bych na něj volal určitým způsobem. Akita potřebuje specifické vedení. Z tónu vašeho hlasu musí pochopit, že je to důležité. Ale když uvidí králíka, stejně poběží za ním.
Chodil jste s ním na cvičák?
Náš Eirin je natolik chytrý pes, že po čtrnácti dnech uměl patnáct povelů, takže to nebylo potřeba. Navíc socializace akity s jinými psy je další problém. Je to individuální, ale ten náš je typickým představitelem svého plemene a s jinými psy se nesnese. Zato s fenkami problém nemá. Akita prostě není pes pro každého. Musíte s ním zacházet opatrně. Vypadá jako méďa béďa na mazlení, má krásnou srst, která láká k pohlazení, ale klame tělem. Bohužel, někteří lidé si ho pořídí a pak s ním mají problém. To mě štve. Nejdřív je třeba si o tom plemenu něco přečíst, zvážit, jestli je pro mě vhodné, nebo ne, a teprve pak se rozhodnout.
Vaše manželka mívala jako dítě šarpeje…
To bylo velmi podobné plemeno. Díky tomu jsme věděli, že akitu zvládneme, ale taky jsme počítali s tím, že to nebude jednoduché. Ale dali jsme to a nikdy bychom neměnili. Já říkám: „Jednou akita, vždycky akita.“ Jakmile si tohohle psa pořídíte, je to láska na celý život. Není to žádný ťuňťa, co by za vámi chodil a jen tak se pomazlil, to ne. On půjde jenom k těm, ke kterým má úctu, a tehdy, když se mu chce. Ale jestliže to vydržíte, začne vám přízeň vracet. A pokud vám projeví lásku akita, tak už to něco znamená.
Co kdybyste měli miminko, je dobrý k dětem?
Úplně ideální. Dítě vnímá jako štěně, bere ho za své a střeží ho. Jsou to rodinné typy, potřebují být neustále s vámi. Ale stačí jim, když vás mají na očích. Eirin má v hlavě seznam nějakých patnácti lidí včetně našich kamarádů a rodiny, které poznal jako štěně, a ty brání a miluje.
Čím ho krmíte?
Bohužel, mnoho čistokrevných psů dnes v důsledku přešlechtění trpí různými zdravotními problémy. Ten náš má alergii, takže dostává speciální granule. Maximálně ještě maso, to je všechno.
A čím sytíte sebe? Co si vaříte a máte rád?
Dlouhou dobu jsem byl výhradním kuchařem doma já, až takový vztah k jídlu mám. Ale pak se do toho pustila i moje manželka. Vždycky jsem tvrdil, že ženská nikdy neuvaří jako chlap, ale dnes to beru zpět. Moje Verunka je opravdu Gastro King. Cokoliv připraví, je stokrát lepší než ode mě. Takže teď se to otočilo a vaří ona. Českou kuchyni, mexickou, italskou…
Máte velký dům o patnácti místnostech. Už jste ho celý zrekonstruoval, jak jste si plánoval?
Tak s tímhle jsme vinou pandemie příliš nepohnuli. Využíváme ho teď jako dílnu (dělají s manželkou sítotisk, vyrábějí trička a náramky – pozn. red.) a zároveň studio pro mé přednášky, které dělám on-line. Rádi bychom na něm ještě leccos dodělali, ale teď na to nejsou prostředky ani čas. Je to prvorepubliková vila a za tisícovku nic neopravíte. Investovali jsme do ní velké peníze, teď je to o trpělivosti a o možnosti je taky vydělat. A to mi současná situace moc nedovoluje.
O čem jsou vaše přednášky?
O prevenci patologických jevů, jako jsou drogy, šikana, domácí násilí apod. Jsou to především motivační přednášky. Ukazujeme mladým lidem, že se dá v životě překonat téměř cokoliv. Děláme je už desátým rokem a za tu dobu jsme dosáhli obrovského renomé, takže nás školy dnes už samy oslovují. Jedna se jmenuje Když chceš, tak to dokážeš a na ni navazuje Nenech se ovládnout. Chystáme i osvětu pro dospělé a studenty vysokých škol, protože motivace je důležitá v každém věku. I proto jsem napsal knihu (Ne)pošli to dál. Můj příběh je aplikovatelný v podstatě na kohokoliv.
autor: Ivana Bachoríková
