Se zpěvačkou a hudebnicí Ridinou Ahmedovou jsem se spojila přes videohovor. První, co mě napadlo, bylo, že přece vůbec není tlustá. Oproti mé stopadesátikilové kamarádce vypadala v pohodě. Přesto celý život naráží na to, že pokud máte na těle sádla víc, než společnost povoluje, jste nejen divná, ale ani si nezasloužíte štěstí.

Proč zpěvačka a hudebnice začne točit podcast o tloušťce?

Jsem ve věku, kdy jsem dospěla k tomu, že jde o téma, které okupuje spoustu mé energie. I když jsem se v dospělosti obklopila lidmi, kteří jsou fajn a nedávají mi najevo, že nevypadám tak, jak bych měla, stejně na to celý život narážím minimálně podprahově. Vezměte si všechny ty filmy i knížky. Hlavní hrdinka je krásná a štíhlá, a tím pádem má nárok na lásku a všechno, po čem touží. A když se objeví baculka, je maximálně vtipná. To nás všechny formuje. Máme pod kůží, že pokud chce být žena úspěšná, milovaná a šťastná, musí nějak vypadat. A to jsem si chtěla dořešit. Řekla jsem si, že je čas říct některé věci nahlas. Navíc jsem pro divadelní představení chtěla točit rozhovory s lidmi, kteří mají podobnou zkušenost. A najednou se ukázalo, že je to téma velkého množství lidí, hlavně žen, a bylo by škoda jejich zkušenosti ukazovat jen střípkovitě. Tak jsem začala točit podcast Sádlo.

Jaký má ohlas?

Mám pocit, že to zasáhlo hodně lidí. Napsaly mi stovky lidí. Děkují, že o tom začíná někdo mluvit, že si díky podcastu uvědomili, že nejsou tak strašní a že mají právo na to, mít se rádi. Je to dojemné a ukazuje to spoustu bolesti. Evidentně je to téma, o kterém se nemluví.

Co negativní ohlasy?

Ty vlastně mluví jedním hlasem. Říkají: Propagujete obezitu, váš pořad je toxický a škodíte lidem. Málokdy mi někdo napíše přímo, spíš se objevují v komentářích na sociálních sítích. Obezitu ani nadváhu oslavovat nechci, vím, že není zdravá, ale říkám, že pokud někdo má zdravotní problém, tak mu neprospěje šikana ani urážky. A vlastně jsem si přečetla i komentáře typu: Ona je tlustá, tak ať mlčí.

Chcete říct, že tlustý člověk nemá právo na názor?

Jsem tlustá, a to přece ještě neznamená, že nesmím něco říkat. Jasně, byla bych ráda hubená, ale zatím se mi to nedaří, a navíc jsem po dětech ještě víc přibrala. Je to jedna věc, která se mi nevede, ale co ty ostatní, které se mi daří? Že bojuji s nadváhou, neznamená, že jsem špatný člověk nebo si nezasloužím být slyšená. Někdo napsal, že "tlustej člověk je nejdřív tlustej a pak teprve člověk". A tím se dostáváte do pocitu izolace a zavržení.

V některých příbězích ženy přiznávají, že jim v dětství rodiče říkali dost drsně, že jsou tlusté a odporné. Co to udělá s psychikou?

Když jsem točila, tak jsem ženám řekla jen: „Moje tělo, moje sádlo.“ Na nic jsem se neptala, protože jsem si říkala, že ony samy začnou mluvit o tom, co má pro ně největší náboj, co potřebují vypustit. A devadesát procent z nich začalo o dětství. Rodiče páchají spoustu zla, ale dělají to z lásky. Chtějí, aby jejich dítě bylo šťastné a úspěšné, a myslí si, že na to tlustý člověk nemá nárok. Chápu, že i ze strany rodičů jde vlastně o bezmoc člověka, kterého nikdo nenaučil mluvit o čemkoli, co vybočuje. To ho samozřejmě neomlouvá, protože rodič je dospělý a má s tím pracovat. Ale já nejsem psycholog, je to jen můj názor.

Co ženy přiznávaly?

Jedné holce řekla máma, že se štítí mýt jí záda, protože je hnusná. Jedné paní táta kreslil její rtěnkou na zrcadlo tlusté dýně a prasata. Jiná říkala, že vždycky byla štíhlá, ale teď by chtěla miminko. Jenže dělala všechno pro to, aby otěhotnět nemohla. Psala mi, že díky podcastu jí došlo, že se bojí být těhotná, protože by přibrala. Její táta si prý nejvíc váží toho, jakou má postavu, a ona má hrůzu, že by přišla o svého otce. Je dost těžké číst takové příběhy. Je to jedna bolest za druhou a ten můj pořad je jako by protrhl.

Neumím si představit, jak přijmout své tělo, kdyby mi máma říkala, že jsem hnusná…

Krásně to řekla žena v jednom z dílů, která tvrdila, že i když své tělo vidím a není dokonalé, tak to neznamená, že ho budu nenávidět. Sebepřijetí neznamená oslavovat svoje sádlo. Sebepřijetí znamená, že si vážím sebe, i když nejsem dokonalá, a vím, že to, co není ideální, můžu změnit a pracovat na sobě.

To je úkol na celý život?

To je pravda, ale když jsem ve větším sebepřijetí, tak vnímám, jak mému tělu je, vnímám, jestli mám hlad, nebo potřebuju něco jiného. Pak můžu jít místo do ledničky na procházku, někoho obejmout nebo si dát kafíčko. U mě jídlo souvisí s nedosytností láskou, a má to tak spousta žen. A teď si představte, že žena, která jí, protože kolem sebe cítí málo radosti a lásky, narazí na odmítnutí, nebo dokonce opovržení. Co udělá?

Dá si dort se šlehačkou, aby si udělala radost.

Přesně. Bude si to chtít někde vykompenzovat. Často jídlem. K hubnutí nikoho nenakopnete tím, že mu řeknete, že vypadá hnusně. Naopak. Jsem přesvědčená, že když se budu cítit v bezpečí, tak budu citlivěji vnímat svoje tělo i pocity a můžu se mnohem líp uzdravovat. Cesta k uzdravení z obezity prostě vede přes sebepřijetí.

Říkala jste, že byste chtěla být štíhlá. Děláte pro to něco?

Už řadu let držím přerušovaný půst a jím nízkosacharidově. Kdybych to nedělala, byla bych morbidně obézní.

Změnil podcast váš pohled na sebe?

Prošla jsem si obdobím, kdy jsem si uvědomila, že říkám nahlas věci, které mám strach vyslovit i v užším kruhu. Mluvit o poníženích, která se vám stala, znamená je znovu prožívat. Musela jsem si v sobě spoustu věcí srovnat a ustát, že mám právo tu být. Vlastně jsem se bála, že budu potrestaná, protože mluvím o něčem, o čem ostatní mlčí. Ale když slyším, kolika lidem to pomohlo, tak ničeho nelituju. Ale lehké to nebylo a není. Okolo nadváhy a posuzování těla je totiž spousta bolesti.

Vy jste na začátku mluvila o divadelním představení. O čem bude?

Chtěla jsem udělat představení Sádlo, kde budu na scéně ve spodním prádle a budu mluvit o tom, co se děje ženě, která nevypadá jako většinový ideál krásy. Ale nechci vyprávět jen svůj příběh, takže tam zazní i hlasy spousty dalších žen.

Vám tedy nechybí odvaha…

Bylo to veliké rozhodování. Jsem vlastně introvertní člověk, navíc jsem zpěvačka, takže jsem zvyklá být na pódiu co nejhezčí, ale v tomhle případě jsem si řekla, že se k tomu chci postavit čelem a ukázat věci takové, jaké jsou.

Co byste na závěr vzkázala všem ženám bez rozdílu?

Pokud vás někdo uráží kvůli vzhledu, tak to není tak, že jste tak strašná, a už vůbec ne, že si to zasloužíte. Není to v pořádku a nikdo si to nezaslouží. Máte právo se vymezit a chránit. Vaše tělo je jen vaše, jste za něj zodpovědná, ale nejste povinná vyhovovat něčím představám.

Zpovědi žen si můžete pustit v podcastu Sádlo – například na Spotify.

Rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete každý týden v novém čísle Blesku pro ženy. Seženete ho na stáncích nebo si ho můžete v tištěné či elektronické podobě objednat v našem iKiosku ZDE >>>

Titulka Blesk pro ženy

Autor: archiv