Sobota 19. září 2020
Svátek slaví Zita, zítra Oleg
Polojasno 20°C

Vzali jí vaječníky, teď jsou na řadě prsa. „Bojím se,“ říká Radana Labajová ze skupiny Holki

14. července 2020 | 06:00

Nejprve jí zemřela babička, loni v září podlehla rakovině maminka, pak tatínek a nakonec se toto agresivní onemocnění objevilo i u sestry. Radana Labajová se mu snaží předejít. Proto podstoupila genetické vyšetření. Díky němu ví, že je nositelkou genu BRCA 2, jenž způsobuje rakovinu prsu. Aby měla co největší naději, že u ní nemoc nepropukne, rozhodla se pro adnexotomii a mastektomii. „Nepřemýšlela jsem o tom složitě, prostě jsem se rozhodla, že do toho jdu,“ říká zpěvačka skupiny Holki. První operaci, při které jí byly odebrány vaječníky a vejcovody, má za sebou, další ji čeká. Přiznává, že se bojí, ale věří, že všechno dobře dopadne.

Je mi to hloupé říct, ale já myslela, že skupina Holki už dávno neexistuje. Proto mě taky udivilo, že jste vydaly Best of.
To si myslí hodně lidí. Když se někde objevíme, říkají: „Jé, vy máte comeback?“ Nebo: „Vy jste si přišly zazpívat?“ Ale my takhle vystupujeme už dvanáct let a opravdu intenzivně. Teď byl obrovský boom devadesátek, úžasně jsme se na té vlně svezly. Bylo opravdu hodně akcí. Obrovských, městských. Víkend co víkend. A lidi na ně chodili, všude bylo narváno.

No tak klobouk dolů, že jste nepotřebovaly žádnou medializaci, a přesto fungujete.
Ale nás to trošku mrzí. My bychom chtěly, aby lidi věděli, že vystupujeme, a pídili se po nás, protože jenom tímhle způsobem pak můžeme dostat do rádií nové písničky. Pokud není zájem ze strany fanoušků, hrozně těžko se s nimi v éteru prosazujeme. Takže je hezké, že jezdíme a zpíváme, ale málokdo ví, že existujeme už dvanáct let, což je smutné.

Ale sociální sítě máte a informace tam o sobě dáváte, ne?
V tomhle jsme taky zaspaly. Podle mě jsme poslední hudební skupina na světě, která si založila YouTube kanál. Každá jiná ho už dávno má, jenom my s tím přišly teprve nedávno. A teď tam všechno sypeme. Začaly jsme být aktivní i na Instagramu, což byla další změna. V minulých letech si umělci soukromí střežili, téma partneři a děti bylo tabu. Maximálně o nich řekli něco novinářům během rozhovorů. Kdežto dnes je všechno jinak. Teď je potřeba všem ukázat, jak se probouzíte ­– těžce – jak po ránu vypadáte – příšerně – jak potom vypadáte přes den – skvěle – jaké přípravky jste použila, abyste toho docílila… Takže čekáme, až nasbíráme na sociálních sítích dost lidí a začnou se nám hrnout produkty, které pak budeme dál doporučovat. Protože nikdo nevypadáme dobře zadarmo, co si budeme povídat. (smích)

Měly jste s tím problém, nějaký psychický blok, který jste musely zlomit, než jste na sociálních sítích vyvěsily fotky svých nejbližších?
Ano, protože jsme stará škola, umělci z minulého století. Dříve se média musela pídit, aby něco zjistila. Paparazzi na nás čekali před domem, když chtěli výjimečnou fotku nebo informaci. A z téhle polohy jsme se musely dostat do jiné. Že samy budeme všechno o sobě sdělovat. Každá to snášíme jinak. Třeba Kateřina s tím problém nemá. Klidně ukáže děti, muže… Jak vaří, jak uklízí… Všechno. Kdežto Nikola je snad z první republiky. Ta teprve velmi pozvolna zjišťuje, že existuje Facebook a Instagram a že je tam třeba něco přidávat. Buď na to nemá čas, nebo zapomene. Nebo nechce. Sociální sítě ji úplně míjejí, v tomhle je krásně čistá. A já mám hrozný blok. Protože jde o něco, co je MOJE. Můj syn, můj muž.… Nechápu, proč bych je měla vystavovat na Instagramu, když nejsou mým hudebním produktem a ani s ním nesouvisí. Takže není snadné se s tím poprat, ale je to pro nás důležité. Snažíme se budovat naši značku, abychom mohly lidem ukázat, že jsme aktivní a jak strašně moc pracujeme. Protože nejenže každý víkend někde vystupujeme, ale taky se staráme o domácnost, a to je velká dřina.

Co vaši partneři?
Můj muž se jmenuje Maxmilián, je ředitelem jedné firmy a žijeme úplně normální běžný život.

Je to pořád ten, se kterým máte dítě?
Ano, všechny jsme s otci svých dětí. V tomhle jsme unikát. Sociálními sítěmi nepolíbené, furt s jedním chlapem… Možná jsme z první republiky všechny, nejenom Nikola.

Jak se k tomu váš přítel staví, že ho ukazujete na sociálních sítích?
Jemu to nevadí, on je vlastně rád. Ale ne proto, že by se chtěl zviditelnit, i když si na každé fotce kontroluje, jak vypadá, ale aby lidi zvenčí věděli, že někoho mám. Aby to nepůsobilo: „Pozor, jsem volná! Ozývejte se mi.“ Takže je vlastně rád, když ukážu, že nejsem samotářka samotná.

Vždyť nosíte prstýnek. Ten vám navlékl on?
Ano. Je to zásnubní prstýnek a mám ho už čtrnáct let. Dostala jsem ho s dovětkem, že v dnešní moderní době může být žena zasnoubená, jak dlouho bude chtít. My nepomýšlíme na svatbu.

Opravdu?
Ne, vůbec. Netoužíme po ní, zejména já ne. Nic nás do ní nežene.

Vaše skupina se kdysi rozpadla, a to ve chvíli, kdy se Nikola Šobichová rozhodla vydat na sólovou dráhu. Čím to, že na ní nezůstala?
Nikola šla sólovou cestou a moc se jí povedla. Její skladba Šedá lítala éterem jak smyslu zbavená. Pokazila si to ale tím, že nedělala nic pro svoji propagaci, nekomunikovala s médii, nevytvářela nové věci, takže to celé jednoho dne usnulo. A po pěti letech nicnedělání, kdy žádná z nás nebyla hudebně aktivní, se nám ozval Petr Fider. Ať prý jdeme na kafe. Sešly jsme se všechny čtyři a bavily se o tom, že by bylo dobré Holki obnovit, vystupovat a tvořit novou hudbu. Jediná Klára (Klára Kolomazníková, pozn. red.) řekla ne, protože si chtěla rozjet vlastní kariéru, my ostatní jsme do toho šly a jsem za to strašně ráda. Protože kromě finančního bonusu, který se, co si budeme povídat, hodí vždycky, vypadneme z rodiny. Nasedneme do auta, zavřou se dveře a najednou v něm sedí tři slepice. A kvokaj a kvokaj a kvokaj. Jednou to budeme muset natočit. To jsou takové zhovadilosti, co meleme.

Ještě jste se toho nepřejedly, když jste spolu víkend co víkend?
Ne, protože se pořád něco děje. Dohromady máme šest dětí a tři chlapy, takže je furt spousta zážitků, které si můžeme vyprávět, a pak řada dalších, co potkaly naše kamarádky. Ty taky zažívají hromadu patálií, které samozřejmě musíme probrat a okomentovat.  

Opravdu žádnou ponorku jste za těch dvanáct let neměly?
Ne, naopak. Během pauzy, co jsme nevystupovaly, jsme nějakým způsobem vyzrály a pořád zrajeme. Dokážeme se pohádat, ale neřveme přitom na sebe. Vyměníme si názory, vyříkáme si, co nám vadí, ale tím to pro nás končí a jedeme dál. A co se týče písniček, snažíme se je stavět tak, abychom každá měla svůj prostor, takže žádná se nemůže cítit dotčená, že zpívá míň než druhá. Nemáme rozpory ani v tvůrčí činnosti. Dohromady jsme napsaly jenom dva texty. Já jeden a jeden Kateřina, ve kterém jsem udělala pár úprav. Jinak v podstatě netvoříme.

Možná byste mohly mít víc kšeftů, kdybyste jezdily i přes týden.
To nejde. Já mám svoje zaměstnání a přes to vlak nejede. Pracuji na Primě jako specialistka kreativního prodeje. Starám se o product placement v seriálech, konkrétně v Modrém kódu. Nikola učí v lidušce a Kateřina rodí děti. Je profesionální matkou.

Zatímco vy jste zůstala u jednoho a další už nepřipadá v úvahu. Proč jste na sociálních sítích sdílela tak intimní záležitost, jakou je váš zdravotní stav, když vám jinak odhalování soukromí vadí?
Tenkrát jsem měla za sebou šest měsíců plných kopanců. Vlastně to začalo ještě dřív, ale ten poslední půlrok byl obzvlášť intenzivní. Přesto jsem vůbec nepomýšlela na to, že bych svůj „problém“ veřejně sdílela. Proč taky? Bylo to moje trápení, nikoho dalšího jsem s tím nechtěla otravovat. Jenomže pak přišla chvíle, kdy jsem se musela rozhodnout, jestli učiním jisté preventivní kroky. A do toho mi sdělili, že mi umírá táta. Najednou toho bylo na mě strašně moc, a jak jsem tak seděla u počítače, vypadlo to ze mě a napsala jsem, co jsem napsala. Že život je takový a makový a že potřebuji radu.

A co se dělo pak?
Hrozně mi to pomohlo. Protože od lékařů jsem dostala rady odborné, říkali mi: podstoupíte tenhle zákrok, pak vám uděláme tohle, s vaším tělem se stane toto a do budoucna vás čekají tyhlety věci. Všechno to ale byla jenom suchá fakta, nic lidského. Tak jsem na Facebook a Instagram napsala, že bych měla podstoupit adnexotomii (chirurgické odstranění vaječníků a vejcovodů, pozn. red.), a vzápětí mi přišlo strašně moc zpráv od žen, které mají stejný problém. Buďto jsou taky nositelkami genu BRCA, nebo prodělaly onkologické onemocnění. Popsaly mi, jak ten zákrok probíhal a že se nemám ničeho bát. Těch zpráv byly stovky a bylo neuvěřitelné, jaké příběhy se za nimi skrývaly, jakou bolest a patálie ty ženy prožívaly. Já to tam napsala dva dny před operací, když už jsem byla rozhodnuta, že na ni půjdu.

Takže jste chtěla pouze ujištění a uklidnění, že jste se rozhodla správně?
Ano. Když jsem pak ležela na sále celá zakrytá a připravená na operaci, hlavou mi běželo: Ale jo, to dám, probudím se. Vždyť ta paní psala, že to ani nebolelo, a tamta zase napsala tohle. Určitě to dopadne dobře, protože to dopadlo dobře u všech.

Vy jste v tom lékařském personálu nenarazila na nikoho, kdo by to s vámi probral jinak než jenom odborně, kdo by se zachoval i obyčejně lidsky?
Každý, s kým jsem mluvila, ať to byl lékař nebo zdravotnický pracovník, se mnou mluvil hrozně hezky. Vysvětlili mi, jakou genovou mutaci mám a co způsobuje. Ale já jsem poměrně uzavřený člověk, nedokážu v daný okamžik navázat s někým cizím takový kontakt, aby mi řekl víc a mluvil se mnou až mateřsky. Tak jsem si řekla: Dobře, budu jako většina a pošlu to na internet. Pěkně schovaná v anonymitě. Komu budu chtít odepsat, tomu odepíšu, a když nebudu chtít, neodepíšu.

Ale teď už každý ví, že ten příběh je váš. Anonymita skončila, nevadí vám to?
Ne, protože zkušenost s médii mi říká, že co si v pondělí přečteme, ve středu už nevíme.

Jak to celé vlastně začalo? Nejprve onemocněla maminka…
Začalo to babičkou. Nejprve nám zemřela na rakovinu prsu babička a pár měsíců nato jsme pochovali mámu.

Lékaři už jí nemohli pomoct, přišla pozdě?
Všechny jsme nositelky genové mutace BRCA 2, ale když o ní lékaři neví, léčí vás standardním způsobem. Pokud ale vědí, že tuhle genovou mutaci máte, léčebný postup vypadá jinak. Je cílený na tento konkrétní druh rakoviny prsu. Podstupujete mastektomii (odstranění prsů, pozn. red.), hlídá se stav kostí, celé je to prostě trošku jinak. A u mámy ani u babičky se nevědělo, že mají BRCA. Takže mamince se dostaly metastáze rychle do kostí, a to ji zabilo. Bylo jí 61 let. A sotva jsme pochovali mámu, onemocněla sestra.

Kdy vás napadlo jít na genetické vyšetření?
Když onemocněla maminka. Šli jsme na něj já, moje sestra, brácha, teta, bratranec, prostě všichni.

Kluci taky?
I kluci, ale naštěstí jsou zdraví. A my, ženské, jsme to podědily. Proto nám byly doporučené určité zákroky. Jenomže sestře ještě ten den, kdy jsme byli na genetickém vyšetření, oznámili, že už má rakovinu taky.

Jak na tom je?
Nechci to zakřiknout, je čerstvě po operaci a léčba probíhá skvěle. Ale tatínek krátce po mé první operaci, protože jedna mě ještě čeká, zemřel. Taky na rakovinu, ale jiný druh.

Co vás přesvědčilo, abyste tak velkou a závažnou operaci, jako je adnexotomie, podstoupila? Mohla jste si říct: když se budu dobře stravovat, nebudu ve stresu, třeba se mi rakovina vyhne.
Taky mě to napadlo. Riziko onemocnění je v mém případě 80 %, takže pořád je tu 20 % naděje. Ale já se rozhodla, že to podstoupím. Nepřemýšlela jsem nad tím moc. Obecně nad věcma složitě nepřemýšlím, prostě do nich jdu. Když mi sdělili "můžeme vás operovat, korona nekorona", odpověděla jsem: "Dobře, jdeme na to."

Copak jste si ani na chvilku nepřipustila, že byste mohla patřit k těm dvaceti procentům šťastlivců, u nichž nemoc nepropukne?
Já si řekla, že to nebudu riskovat. Chci zůstat zdravá, a jestli k tomu můžu přispět tím, že si nechám odebrat nějaké orgány, tak ať mi je vezmou.

Jak dlouho jste po operaci?
Tři měsíce.

Ale vypadáte moc pěkně.
První měsíc mi bylo mizerně, bylo toho na mě dost, ale není to žádné drama.

Odebrání vaječníků vám znemožňuje být znovu biologickou matkou. Neuvažovala jste před zákrokem, že si rychle ještě pořídíte další dítě?
Před ním ne, ale asi měsíc poté jsem si říkala: Co kdybychom nějaké adoptovali? A pak jsem se sama zarazila: Ježíšmarjá, tak já tady deset let říkám, že další dítě nechci, a teď mě napadá tohle?  Ale ona je to taková hormonální změna, která po tom zákroku přichází… Hlavou vám začnou lítat tak silné myšlenky... To je skoro na výbuch.

Další krok, který vás čeká, je odstranění prsů.
Ano, potřebuji teď půl roku refresh od narkózy a pak mě čeká tahle libůstka.

A když na ni nepůjdete?
Tak nepůjdu.

Ovšem nebezpečí rakoviny by tu dál hrozilo.
Ale teď už je nižší. Odebráním vaječníků se výrazně snížilo. Protože právě hormony, které produkují, jsou tím spouštěčem.

Takže byste nemusela?
Nemusela, ale půjdu.

Budete se s nimi nějak speciálně „loučit“? Nenecháte si udělat třeba akty na památku?
Nebudu se s nima loučit. Poněvadž jsem zdravá nositelka genové mutace, bude moje operace vypadat jinak než u sestry.

To znamená, že budete mít hned nová?
Ano, pravděpodobně mi udělají zároveň rekonstrukci prsů.

Četla jste o Angelině Jolie, která podstoupila totéž, protože taky byla nositelkou nebezpečné genové mutace?
Pamatuji si její příběh dobře. Nikdy nezapomenu, když se v médiích objevila zpráva, že má mastektomii, pak implantáty a že si nechala pro jistotu vzít i vaječníky, a jak jsem si říkala: Proboha, proč to dělá?

Proč stahovat kalhoty, když brod je daleko?
Přesně, čekala bych, že to člověk udělá až ve chvíli, kdy mu lékaři řeknou, že jsou v prsu nějaké změny, že to má na hraně. Ale dokud se vás to netýká, nemáte všechny informace a nevíte, co může přijít, tak si to nedokážete představit.

Prohlásila jste: Nebojím se operace, ale toho po ní. Čeho jste se bála?
Jsou to banality, ale já se strašně bála, že začnu neřízeně přibírat nebo že ztratím chuť na sex. Anebo že můj chlap ztratí zájem o mě. Obávala jsem se i toho, jaké  budou moje pocity „po tom“. Obecně se moje uvažování točilo hodně kolem tělesných věcí.

Za to se nemusíte stydět, takhle by uvažovala každá žena.
Obzvlášť v mém věku. Takže jsem začala řešit, co si budu muset objednávat za přípravky, abych předešla stárnutí pleti. Do té doby mě to tolik netrápilo, používala jsem běžnou kosmetiku, ale teď jsem si říkala, že budu bez hormonů, bez kolagenu, tak to do sebe všechno musím rvát.

Estrogen vám chybí, umělé hormony užívat nemůžete, dá se nahradit něčím jiným?
Ano, červeným jetelem, ten je teď u mě velmi oblíbený.

Nějaká sušená směs, která se zalévá vodou?
Ne, normálně si ho natrhám na louce a konzumuji.

A to vás poslali napást se na louku doktoři?
Ano, já se pasu, to říkáte správně. Původně jsem si ho chtěla za pár kaček objednat, ale partner mi řekl: Vždyť toho máš plnou zahradu. Doporučily mi ho ženy, se kterými jsem si psala. A taky strýček Google mi poradil.

A lékaři?
S těmi se o tom moc nebavím. Víceméně jim říkám, že je všechno v pohodě.

Bojíte se další operace?
Strašně. Už mám termín konzultace, a jenom když si na ni vzpomenu, chce se mi zvracet. Je to velká operace, trvá několik hodin a je bolestivá. Rekonvalescence po ní bývá dlouhá. Bude to hrůza.

Tak myslete na to, kolik modelek už ji absolvovalo, a někdy i dvakrát…
Jenomže ony šly jenom na implantát, který jim strčili pod sval, kdežto mě ten sval budou brát. Ale viděla jsem fotky po rekonstrukci prsů u žen, se kterými jsem si psala. Samy mi je poslaly. A vypadalo to krásně. Tak věřím, že u mě to dopadne stejně.

Co byste si teď nejvíc přála?
Abych hodně dlouho neměla žádný telefonát, který mi oznamuje ošklivou zprávu. A ať jsou všichni zdraví. Zní to jako klišé, ale v momentě, kdy zdraví chybí, je to peklo.

Autor: Ivana Bachoríková