Pátek 25. září 2020
Svátek slaví Zlata, zítra Andrea
Zataženo, déšť 16°C

Vladimír Polívka: Jsem dobrej na holky a mám na to papíry

5. srpna 2020 | 06:00

Vladimír Polívka už brzy zamíchá kartami ve Slunečné. „Přijdu a udělám tam emoční paseku,“ odtajnil herec, co si na něj scenáristé seriálu vymysleli. Uzdu své fantazii skutečně popustili, protože z něj udělali embryologa.

Sedne vám tahle profese? Nechtěl byste hrát raději chirurga?

Když to řeknu zjednodušeně, bejt dobrej na holky a mít k tomu papíry je super. Lukáš je lovec, v kontrastu k Jankovi, kterej je sympoš, co pomáhá. A když tam přijde, je na hrušce a pro Janka trošku nebezpečnej. Ten mu říká: Seš jedinej chlap, kterej to umí s ženskejma líp než já. A já mu odpovídám: A mám na to papíry.

Na hrušce? Co si pod tím mám představit?

To znamená být nad věcí, na koni, mít sebevědomí.

A to jste si přivezl z Brna, nebo ze Švýcarska?

To je jedno, přece. Pořád je to jeden jazyk, lidskej.

Když už jsme u toho, jak je na tom vaše švýcarská rodina v souvislosti s pandemií?

Korona měla vliv na všechny lidi, ale příbuzní jsou v pohodě a doufám, že na podzim, až budu mít konečně čas, se za nimi podívám.

Znamená to, že si vás tvůrci ve Slunečné nenechají napořád?

Domluvili jsme se na časově ohraničené sérii, neměl bych tam být až do konce, jak to u nekonečných seriálů bývá.

Mohl jste a chtěl jste ovlivnit osud své postavy?

Jsem herec, nemůžu si úplně vymýšlet, co bych chtěl hrát. Sloužím ději, a pokud mu to pomůže, jsem schopný udělat cokoliv. Kdybych cítil, že to té věci naopak škodí, tak se samozřejmě ozvu, ale mně rolí nikdo ublížit nemůže.

Jak to půjde dohromady s divadlem?

Jako při každém jiném natáčení. Záleží na domluvě. Divadlo musíme posvátně chránit, televizi a film milujeme. Takže se budu snažit, aby natáčení nešlo na úkor divadla. Novou inscenaci začnu zkoušet až na jaře.

Jak jste prožil nucenou karanténu?

Na Moravě. Hodně lidí nemělo tu možnost a museli být zavřeni v bytech, já jsem naštěstí mohl být na zahradě a opravovat si domeček.

Domeček, nebo dům?

Domeček. Pro mě je to domeček.

To jste řemeslně tak zručný?

Nejsem. Taky netvrdím, že se mi všechno povedlo, jenom, že jsem na tom pracoval a zušlechťoval ho.

Váš otec měl svého času na Moravě velkou farmu se spoustou zvířat, nezůstalo vám některé z nich?

To ne. Žiju v Praze, tak nemůžu být zároveň na Moravě a chovat lamy, i když se tam snažím být často. Mám akorát psa, a ten je boží. Dělá mi radost.

Zažil jste nedávno na vlastní kůži přepadení, a přesto jste nechtěl nikoho žalovat…

Protože ten mediální tlak, kdy mi tři dny stojí před barákem novináři, mi ubližuje víc než ukradený mobil a otřes mozku. Ta událost sama o sobě není natočená, tím pádem by se zvala k výslechu spousta lidí. A hlavně tohleto řešení je mezi mnou, mýma blízkýma a policií. Ale zjistil jsem, že i když postiženým jsem já, dokážou to někteří lidi otočit a nakonec mě označit téměř za viníka. Já se nezodpovídám nikomu jinýmu než policistům a rodině. Kdybych já někomu vzal telefon, omluvím se, ale nemám za co.

Dostal jste se v minulosti do podobné šlamastyky, lidově řečeno: dostal jste už dřív na budku?

Jasně, to se mi stalo, ale většinou to bylo při potyčkách s přáteli. Jste na festivalu nebo jinde, kamarád se s někým pošťuchuje, tak se do toho musíte vložit. Takže jako každý mladý muž nebo skoro každý jsem si tím prošel, ale tohle bylo něco jiného.

Autor: Ivana Bachoríková