Úterý 22. září 2020
Svátek slaví Darina, zítra Berta
Polojasno 25°C

Olga chtěla, aby se všechno točilo okolo ní. Simona Postlerová promluvila o Scheinpflugové, manželce Karla Čapka

25. června 2020 | 06:00

Málokdo je životem zkoušený tak jako ona. Manžel jí zemřel po těžké nemoci, dnes už dospělý syn Damián nejprve oplýval nezměrným nadáním a fenomenální pamětí, aby se následně, jak už to u výjimečných jedinců bývá, dostavila porucha, která mu znemožňuje zařadit se do běžného života. Simona Postlerová se o něj stará sama. Karanténní opatření jim oběma pomohla zklidnit se. Teď už ale herečka dělí svůj čas opět mezi rodinu a divadlo. Coby Maria Riva se v představení Miss Dietrich lituje na letní scéně Divadla Ungelt vypořádává se vztahem ke své matce, jedné z největších filmových star všech dob, a po prázdninách se v Divadle na Vinohradech představí jako Olga Scheinpflugová, manželka Karla Čapka.

Jak jste zvládala koronavirovou krizi, nepropadala jste temným myšlenkám?
Je pravda, že nikdo nevěděl, jak dlouho to potrvá, ale nakonec jsem ji prožila dobře. I když přišla pár dní před premiérou Českého románu v Divadle na Vinohradech, ve kterém hraji Olgu Scheinpflugovou. Je to zajímavě napsaná hra, v různém životním období ji ztvárňujeme tři herečky. Nejmladší Olgu hraje Terezka Císařová, ve středním věku se do ní převtěluje Andrejka Elsnerová, já jsem tou nejstarší. Navzájem se vidíme, a já tak sleduji samu sebe v mladší době, pozoruji, co jsem kdysi dělala. Někdy toho lituji, jindy si řeknu, co se stalo, stalo se. Je to zajímavý divadelní tvar, ale zatím neporozený. Takže po prázdninách to začneme zkoušet znovu a jedenáctého září bychom měli mít premiéru. Čapka hraje Honza Šťastný, Masaryka Petr Kostka, jsou tam i různí pátečníci (skupina kulturních a politických osobností, které se u K. Čapka vždy v pátek scházely, pozn. red.), Ferdinand Peroutka… Jsem na to zvědavá.

Olga to v Čapkově rodině neměla vůbec jednoduché. Jeho matka a sestra ji prý odmítaly.
O tom tahle hra ale není, nicméně řečeno to tam je. Ano, měla to velmi těžké. Ale hlavně proto, že chudák Čapek byl nemocný s páteří. Měl srostlé obratle a celý život trpěl strašnými bolestmi.

Brzy po sňatku navíc zemřel, byl Olžin život vůbec záviděníhodný?
Každý život je jedinečný, já osobně nezávidím nikomu. A pokud jde o Olgu, myslím si, že někdy si za to sama mohla, že ho hezký neměla. Mohla být diplomatičtější, byla tam i jistá hysterie. Olga tak trošku chtěla, aby se všechno točilo kolem ní, a to nikdy není dobře.

Jak se vám zkoušela?
Hraji ji v pozdějším věku, kdy už zmoudří. Tereza prožívá s Čapkem začátky jejich lásky, Andrejka celý vztah naplno, ale taky jeho brzkou smrt. Olga pak byla třicet let vdovou, ale další muže měla, bylo jich dost.

Potrápila vás ta role?
Ano, ale v dobrém slova smyslu. Vyhmátnout pravdu je těžké. Ale mám o Olze leccos načteno, tak jsem se o to snažila. Nechtěli jsme ji lakovat narůžovo.

Jaká byla Scheinpflugová herečka?
Viděla jsem ji jenom kdysi dávno v televizním seriálu Eliška a její rod. To už byla starší a měla polohu takové trošku babky, byla od rány. Z fotografií na mě působila daleko ušlechtileji, tak nevím. Každopádně i v románu, z kterého vycházíme (autobiografická kniha Český román, pozn. red.), sama o sobě píše, že jako herečka byla příliš patetická a hodně přeháněla. Zřejmě sama poznala, že šla do všeho až moc.

Ale taková byla doba, hrávalo se jinak než dnes.
Když se ale podíváme na herectví Hugo Haase, Nataši Gollové nebo Adiny Mandlové, tak je současné, přitom jsou to její vrstevníci. Jsou vtipní, přirození a bez patosu. Ale jiní ho měli. Řekla bych, že spíš divadelní herci, a ona právě byla víc divadelní než filmovou herečkou.

Dáváte si pozor, abyste nesklouzávala do velkých gest?
To vám určuje žánr a téma. Tyhle věci by herce měly vést a on by měl být natolik citlivý a tvárný, že je pochopí. Ale paradoxně, i když je téma z prosté kuchyně, můžou i tam „zaznít“ velká gesta a patos, protože i v kuchyni se občas odehrávají dramata. V Ungeltu, v tom malém prostoru, teď vystupujeme s Reginou Rázlovou v inscenaci Miss Dietrich lituje a je to vnitřní intenzitou tak veliký, že hrajeme, jako bychom byli ve vinohradském divadle.

Máte ji na repertoáru už tři roky, jak se vám v tom hraje?
Strašně dobře, čím dál tím líp. Uvolněněji a s větším přehledem. Nejsme s Reginou zahlceny každá sama sebou, umíme si naslouchat. Takže mám pocit, že už se takzvaně nemůže nic stát. I kdyby jedné z nás vypadl text, ta druhá jí vypomůže, řekne slůvko, které ji navede.

Ta hra je o složitosti vztahu Marii Riva k její matce, zestárlé herecké star Marlene Dietrichové. A vy máte taky nejednoduchý vztah s maminkou. Rozumíte tím pádem tomuto tématu víc?
Ne, protože tam je to úplně jinak, jejich důvody jsou jiné než naše.

Ale rády se nemají.
To není o tom, že se nemají rády. Marlene Dietrichová je autoritativní a velmi silná žena, proto se taky dokázala postavit Hitlerovi. Ale na svoji jedinou dceru čas neměla. Dělala kariéru a vlastně i politiku. Klobouk dolů, ale jak k tomu přijde to dítě? Mariino dětství bylo rozhárané, vlastně žádné. Matka střídala milence a pořád byla pryč. To je ten jejich bol. Přitom Maria je své matce v některých momentech podobná. Když jedna něco řekne, druhá hned vyletí. Takže jejich rozhovor jsou neustálé výčitky. Ale není tam neláska, jejich vztah je spíš bolavý. Obě z toho chtějí ven a nejde to, ale pak se to mezi nimi přece jenom trošku zklidní, protože jsou už starší.

Dietrichová byla sama sebou tak zaslepená, že dceru dokonce neposílala do školy. Udělala si z ní služku. Musela jí asistovat při natáčení, připravovala jí šaty, make-up, oblékala ji…
Ano. My jsme tu hru ale trošku zmilosrdnili. Nechtěli jsme být tak tvrdí, jako je kniha.

Přineslo vám hraní postavy Marii Riva nějaké poznání, které jste si přenesla do soukromého života?
Z té inscenace ani ne, ale obecně je dobré nevyžblebtnout hned všechno, co máte na jazyku, protože to nadělá paseku a člověk toho pak lituje. Jak se říká, mlčeti zlato. A tahle hra je trošku o tom, že se občas takové věci plácnou. Takže nejdříve přemýšlet a potom mluvit.

Jde vám to?
Snad ano.

Jaká jste vy sama matka?
Nemyslím, že špatná.

Chápavá?
Určitě. A netlačící na pilu, jak se říká.

Ambiciózní?
Moje děti špatné známky nikdy nenosily, a i kdyby… Jó, kdybych viděla nějakou lenost a lajdáckost, asi bychom si promluvili, ale kdyby se snažily, a přesto měly horší prospěch, tak je problém asi někde jinde. Je třeba být objektivní. A hlavně mít děti rád, to je základ. Láska hory přenáší. Pak se na ně můžete i zlobit, ale v tý lásce se jim to lépe snáší. U nás v rodině jsme spolu vždycky hodně mluvili.  Pořád, o všem možném.

Neztratila jste tuhle důvěrnou linku s dcerou, ani když posléze dospěla a osamostatnila se?
Ne, spíš naopak. Skoro bych řekla, že se ta důvěrnost mezi námi ještě zvětšuje.

Studovala divadelní režii a dramaturgii, ale nedokončila ji. Čemu se teď věnuje?
Překládá a tlumočí. Je v tom dobrá. Na rozdíl ode mě jí jazyky jdou strašně dobře. Já na ně talent nemám. A myslím, že v budoucnu se do školy ještě vrátí a něco vystuduje.

Byla jste ráda, že šla právě na režii?
Ano, protože měla výborné, inteligentní postřehy a jakousi hezkou něhu v sobě. Často mi až zaníceně vykládala, jak by kterou hru dělala, a její pohled byl hrozně zajímavý a hluboký. Ale nakonec zkonstatovala, že ji tenhle svět neoslovuje, nechtěla se v něm pohybovat.

Co konkrétně jí na něm vadilo?
To nikdy neříkala. Nepojmenovala to.

Jak je na tom momentálně váš syn?
Dobře, čím dál líp.

Nucenou karanténu jste zvládli bez úhony?
Naprosto. Dokonce líp než jindy, protože jsem nespěchala do dabingu ani do divadla a měli jsme na sebe čas. Mohli jsme si spolu povídat, kdykoliv se nám zachtělo. Celé to období nám přineslo zklidnění.

Což je pro autisty důležité, ale nejspíš mu to nemůžete při své profesi dopřávat pořád.
No jasně, ale trošku mě to naučilo, jak můžu být vyklidněnější i dál.

Takže do divadla večer chodíte bez obav?
Ano. Damián je samostatnej, nepotřebuje a ani nechce mít maminku neustále vedle sebe. Je rád, když může být i sám.

Tak co jsou ty rušivé elementy, co mu způsobují problémy?
To jsou diagnostické věci, kterým nerozumím. To, co ho navštívilo, je tak nevyzpytatelná věc… Teď se to vyklidnilo, ale nikdo do toho úplně nevidíme, ani lékař.

Tím pádem nemůžete předvídat, kam se to může vyvíjet?
Každopádně se to zlepšuje.

Jste dost štíhlá, řekla bych, že s léty čím dál víc.
Ale já jsem byla vždycky drobná. Teď jsem třídila nějaké fotografie a viděla se na nich. Samá ruka, samá noha. S tím nic nenadělám.

Přecpávat se nebudete…
To ne. Mám choulostivý žaludek, celý život jsem měla.

Dokud žil váš manžel kytarista Zdeněk Hrášek, zpívala jste občas na vernisážích i jiných akcích, s tím jste teď úplně skončila?
Nemám s kým, on mě doprovázel. Vystupovali jsme ve dvojici.

S dcerou byste nemohla?
Dcera zpívá krásně, ale na žádný nástroj nehraje, takže by nám zase chyběl hudební doprovod.

Mimochodem, vaše kolegyně z divadla Kateřina Brožová se předvedla v televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Jsem si jistá, že byste to zvládla taky. Neláká vás taková výzva?
Už mě oslovili, ale nějak to nedopadlo. A teď si čím dál víc myslím, že bych do toho nešla. Je to strašně náročné. Obdivuji všechny, kteří tímto pořadem prošli. Navíc spoustu novějších písniček, které tam zní, vůbec neznám. A taky nemluvím anglicky. O to těžší by pro mě bylo připravit se na každé vystoupení. Ale uvidíme, co život přinese.

Autor: Ivana Bachoríková