4°C
V muzikálu o Freddiem Mercurym, který uvádí Divadlo Radka Brzobohatého, hrajete senátorku, dámu, která nebyla tomuto mimořádnému zpěvákovi právě nakloněna...
…ale potom mu zcela propadne. Miluji to představení a nejen já, ale i moji kolegové. Je to pro nás úplný happening. Líbí se mi chodit mezi tyhle lidi, jsou obdivuhodní.
V Dovolené paní Josefy taky zpíváte?
V téhle hře se nezpívá. Ty role ani nejsou v takovém partnerském vztahu, aby si spolu mohly zazpívat. Možná v druhém dílu, pokud ho autorka napíše. Ale měly jsme s maminkou nedávno koncert v Balbínce a na Dobešce, vystupujeme pravidelně.
Pokolikáté se už s maminkou na jevišti setkáváte?
Potřetí, když pominu svoje dětské role v Ostravě, kdy jsme byly obě v Pekaři Janu Marhoulovi a já hrála malého Jana Josefa. To mi bylo sedm. Vždycky, když se v ostravském divadle hledalo dítě, které by si oblíklo hezký kostým, byla jsem to nakonec já. Posléze i můj bratr, ale ten to nenesl tak dobře. Říkal, že pro chlapa je herectví nedůstojné povolání, zatímco já si to neuvědomila a herečkou se stala. Ale od té doby, co jsem dospěla, se s maminkou na jevišti potkávám teprve potřetí. Poprvé to bylo ve hře Dveře aneb Pane, vy jste náhoda! v Divadle Palace. Dokonce jsme hrály mámu s dcerou, to bylo moc pěkný. A pak jsme spolu dvanáct let vystupovaly v Divadle v Řeznické v představení Zlomatka. Tam už si s námi zahrál i Radek Valenta. Ráda si z toho dělám legraci a říkám, že jsem z prostitutky povýšila na manželku. Protože ve Zlomatce jsem hrála lehkou ženštinu, kterou neměl rád, a v Josefě jsem jeho manželkou, kterou se snaží mít rád.
O čem je Zlomatka?
Zlomatka byla o chlapci, který přijde své bigotní katolické mamince říct, že je gay, a chce, aby ho pochopila. Jenomže ona se rozhodne, že ho z toho vyléčí. A já jsem byla prostitutka, kterou mu, krom jiného, v rámci léčby pořídila. Byla to tehdy, myslím, česká premiéra a Josefa se dnes uvádí na profesionální scéně taky poprvé. A my jsme rádi, že se po dvanácti letech scházíme opět ve stejné partě. Akorát v jiném divadle.
V Ungeltu hraje vaše maminka taky v představení Přítelkyně, kde její postava Robyn dává přednost ženám. A gay tématika je i ve Zlomatce. Je to náhoda?
Myslím, že ano. Maminka nefiltruje svůj osobní život přes práci. Samozřejmě jsou zkušenosti, které se herci hodí, ale nemyslím si, že by to bylo její stěžejní téma.
Takže jí Zlomatku v Řeznické nenabídli s ohledem na její sexuální orientaci?
Myslím, že v té době to ani nebylo veřejně známé, takže ne.
V čem je dobré a v čem nevýhodné hrát s vlastní matkou?
Dobré je to ve všem. Paradoxně, i když jsme spolu v minulosti neměly nejlepší období, tak na jevišti to fungovalo. Jako dcera nesouhlasím s maminkou pokaždé, ale jako herečka vím, že to, co dělá na divadle, je vždycky dobře. Pro mě je to velká škola a navíc si myslím, že právě společná práce nám pomáhá nechávat problémy z reálného života za dveřmi. Divadelní zkoušky jsou léčivé a my jsme profesionálky.
Uděluje vám rady?
Když chci, ano, a když nechci, tak ne. Máme pana režiséra Milana Schejbala, ten nás drží. Všichni herci jsou rádi vedeni někým, kdo ví, co dělá.
Jsou vaše herecké postupy rozdílné?
Myslím, že moc ne. Mámě akorát hraje do karet čtyřicet let herecké praxe. Já jsem hodně hrála před narozením dětí. Když jsem potom s nimi byla skoro šest let doma, práce se trochu rozmělnila. Takže dojít k některým věcem je pro mě těžší. Máma má tu technickou zkratku jednodušší. Ale v tom vlastním přístupu k roli se nelišíme, protože ten jsem se učila výsostně od ní a od nikoho jiného bych ani nechtěla.
Maminka hrála celých čtrnáct let v Ostravě.
A já se tam narodila. Maminka přišla do Ostravy z pardubického angažmá a potkala se tam s mým tatínkem. Je kameramanem České televize, tehdy ostravské, teď pražské. I když, on už je starší pán a užívá si klidu. Žili jsme v Ostravě do roku 1991. A když máma těsně po revoluci dostala angažmá v Národním divadle, celá rodina jsme přesídlili do Prahy.
Bylo vám dvanáct, nebolela vás ztráta kamarádů?
Spíš šlo o to, že v Ostravě, jak byla malinká, byly všechny vztahy hodně blízký. Praha pro mě byla najednou strašně veliká a než jsem si zvykla, na chvíli jsem se v ní ztratila. Dneska jsem ale za ten přesun ráda, protože jsem tady potkala spoustu lidí, které bych v Ostravě nepoznala, i když se tam ráda vracím.
Studovala jste konzervatoř, přijala vaše rozhodnutí maminka lehce?
Já jsem předtím docela dlouho trvala na tom, že budu dělat nějakou normální práci. Chtěla jsem být botaničkou, bioložkou, novinářkou…
To ale nejsou právě normální profese…
Já vím, ale všechny jsou malinko normálnějsí než herectví. Dokonce jsem byla dva roky na gymnáziu. Nicméně touha po herectví byla silnější. V šestnácti jsem udělala zkoušky do ročníku k Janě Preissové a Jaroslavu Satoranskému.
Co na to maminka?
Ona mě na ně dokonce připravovala. Paradoxně to bylo v období, kdy žádná matka s dcerou nemají právě růžový vztah, a ani my ho neměly. Ale i přes tuto zvláštní pubertální nevraživost byla naše spolupráce krásná. A dovedla mě k úspěšnému složení zkoušek na konzervatoř.
Takže lze říct, že Jitka Smutná je dobrá pedagožka?
Vynikající. Učila s Mirkem Krobotem ročník, který zakládal Dejvické divadlo. A pak na soukromé herecké škole v Michli, kde byl jejím studentem Lukáš Burian, můj současný umělecký šéf v Divadle Radka Brzobohatého. Tam jsme se tenkrát seznámili a stali se z nás i s jeho ženou Annou Kulovanou nejlepší přátelé. Všechno je to vlastně takhle propojený. Na mámu dodneška její studenti moc vzpomínají.
Proč?
Protože ví, co dělá. Je velice empatická a to je pro herectví vždycky dobrý. A umí vysvětlit věci způsobem, který je čitelnej, smysluplnej a láskyplnej.
Vás ale neučila.
Ne, my jsme se minuly. I když Jana Preissová je taky takovejhle maminkovsko – učitelkovskej typ. Byla báječná.
Proti čemu jste v období puberty revoltovala?
Proti všemu. Nesouhlasila jsem vůbec s ničím. Cítila jsem se svobodná, chtěla jsem dělat muziku, chodit ven a byla jsem tvrdohlavá, jak už to tak v šestnácti bývá.
Muziku děláte dlouho?
Právě od těch šestnácti. Mně šlo o ten noční život, který s ní souvisel a líbil se mi. Tenkrát jsem objevila klub Malostranská beseda, kde vystupovaly všechny moje ikony. Od Petra Kalandry po Spálenýho. A já bych tam nejradši nocovala a nasávala hudbu. Dneska z toho všeho čerpám. Teď pracuji na desce, kterou bych chtěla vydat před Vánocemi a všechny ty vzory včetně maminky se na ní promítnou.
Co máte za repertoár, když s mámou koncertujete?
Maminka píše už od mládí krásné autorské věci, hudbu i text. A k tomu hraje na kytaru. To já ne. Textuju sice, ale hudbu skládám vždycky ve spolupráci s někým, kdo umí hrát na jakýkoliv hudební nástroj líp než já. Ale máma je v tomhle soběstačná. A v podstatě až do doby, než jsem jí postavila kapelu, lépe řečeno našla druhýho kytaristu, hrávala sama. Jenom se španělkou v ruce. A jednoho dne mi řekla, že by možná ráda vystupovala ještě s někým. Tak jsem ji seznámila s prima klukem a dnes hrajeme v krásný sestavě: Milan Kramarovič, jeho dva synové – dvojčata, maminka a já. Říkáme tomu rodinná fúze. Jsme tam dvě Smutný a tři Kramarovičovi. Je to krásný a vtipný.
Je lepší hrát s mámou divadlo, nebo dělat hudbu?
Zpívání je něco úplně jiného. V muzice mám mnohem víc zkušeností než maminka, jsem si jistější. Nejsem herečkou, co navíc ještě zpívá, pro mě je to regulérně druhá profese. Kdežto maminka je vynikající herečka, absolutní profík a hudbu dělá z radosti a pro radost. Nikdy neměla potřebu si jejím prostřednictvím vydělávat. Dělá ji, protože ji baví.
Jak se jí podařilo vás v tom pubertálním období zkrotit?
Já ani nevím, obě jsem to musely nějak přetrpět. Pak to vyvanulo. U nás to bylo o tom, že jsem byla vychovávaná jako svobodná osobnost a od jisté chvíle se s tou svobodou nedalo moc bojovat.
Maminka tedy nebyla uzurpátorka?
Ne, vůbec. Dokonce musím říct, že mi ty mantinely někdy chyběly, musela jsem si je pak v životě sama hledat. Ale jsem za to vděčná a vlastně se snažím podobným způsobem vychovávat i svoje děti. Narozením mých synů se všechny věci, které se mezi mnou a maminkou staly, úplně vyhladily. Jakmile se žena stane matkou, tak tu svoji velmi bolestně pochopí. Když jsem držela svého prvorozeného v ruce, v duchu jsem si říkala: „Mami, sorry. Už chápu ten tvůj strach.“
Jaké mantinely vám chyběly?
Tenkrát jsem si to nejspíš tak neuvědomovala, ale myslím si, že když má člověk otevřenou svobodnou duši, potřebuje občas pevnou síť. Někoho, kdo mu řekne, to už je trošku moc. Ale žádné velké zádrhele mezi námi nebyly, máme s maminkou celoživotně krásný vztah, to jenom já byla furt nešťastně zamilovaná…
Mohla jste se jí s tím svěřit?
Asi mohla, ale já jsem nějak nechtěla a tam možná byl ten problém. Jsem paličák, který si rád dělá věci po svém. Pořád. Ale dneska už vím, kdy je čas přijít si pro radu. A vím, že můžu.
Máte dva syny, Františkovi je devět a Eduardovi šest. Je jim maminka dobrou babičkou?
Ano, ano. A oni ji milují, jsou přešťastní, když s ní můžou být. Zrovna teď u ní přespávali. Máma je velmi kreativní, dělá s nimi věci, na které já už čas a sílu někdy nemám. Hraje s nimi hry, malují si, hrají na ukulele, kluci ji opravdu mají rádi. Je pro ně dobrým partnerem.
Na ryby už je vzala?
Ne, rybařit je neučila. Máma má poslední roky tolik práce, že se k vodě nedostala ani nepamatuji. A myslím si, že s tím rybářstvím je to dneska spíš taková legenda, že k Jitce Smutné patří. Ale maminka je především fantastická zahradnice. Její balkón vypadá jako botanická zahrada. Je naprosto úžasná, vyroste jí i šutr. Kdežto mně chcípne i umělá kytka. Taky ráda zahradničím, vedu k tomu i svoje děti, ale hodím se spíš za pluh, na pole. Mámě vykvete všechno na rozdíl ode mě.
Maminka se s vaším otcem před lety rozešla a veřejně přiznala, že je lesbičkou. Jak jste to přijala?
Dobře. Mně to nevadilo. My jsme rodina, která zvládá různé situace. Všichni spolu vycházíme krásně, máme se rádi a tohle je ve finále jenom kosmetická změna. Stýkáme se všichni se všema. S tatínkem i jeho dětmi z prvního manželství. Mám nevlastní ségru a bráchu a taky jsem to nikdy neřešila. Stejně jako jsem nikdy nepátrala, co si táta udělal se svojí první ženou. Prostě jsem získala dva sourozence. U nás se žádná dramata nekonala.
Nebyla jste ani překvapená a zaskočená tím přiznáním?
Vlastně ani ne. My jsme vychovaní hodně liberálně, jsme schopni pochopit hodně věcí. Navíc mi to přijde tak dávno a nedůležité... Každopádně všichni jsme to zvládli.
