Bára Nesvadbová: Když jsem se rozváděla, musela jsem prodat šperky | Pro ženy | Blesk.cz

Bára Nesvadbová: Když jsem se rozváděla, musela jsem prodat šperky

VIDEO: Adam Balažovič/BPŽ
5. července 2020 | 06:00

Bára Nesvadbová (45) má za sebou už několik spoluprací s českými značkami, pro které navrhovala boty, klobouky a oblečení. Nyní se pustila do šperků. Hlavním motivem je srdce, které kreslí k autogramu těm, co ji potěší. Jak to všechno vzniklo, jaký má osobně vztah ke šperkům, kolik stál ten nejdražší, který kdy měla na sobě, a ještě mnohem víc prozradila v našem rozhovoru. Mimochodem, Báře to v rudých šatech opravdu slušelo, posuďte samy.

Vidím, že v ruce třímáte dva krásné náramky. Jak ke spolupráci s ALove došlo a jak vás znám, asi z toho kouká zase něco dobrého?

V rámci Be Charity chodím žebrat do různých firem, takže jsem přišla i za panem Ryšavým, majitelem Alo Diamonds, a zpočátku to vypadalo tak, že mě vyhodí oknem nebo dveřmi, ale nakonec se ustrnul. Dělám si samozřejmě legraci, je to skvělý chlap a dohodli jsme se na spolupráci. Naším prvním počinem jsou tři náramky, které se jmenují jako moje poslední knížka. Je to kolekce Iluze a každý náramek symbolizuje něco jiného. Jeden je vášeň, druhý láska a třetí je touha. Kdo si je koupí, dostane k nim i mou knihu a veškerý výtěžek jde na rehabilitaci šestileté holčičky Leonky. Ta žije pouze s babičkou, narodila se předčasně a je po dětské mozkové obrně. Já nemám to slovo ráda, ale tak nějak jí bylo predikováno, že zůstane jako ležák. Babička s ní od malička poctivě cvičí, začaly Vojtovou metodou, prošly toho spolu hodně a dnes to dítě chodí do školky s asistentkou, recituje básničky, což je neuvěřitelné.

To je úžasné, je vidět, že člověk se nemá nikdy vzdávat!

Na Leonce je vidět, že se nikdy nemá říkat nikdy a žádný ortel není nikdy nezlomný a nikdo nemá právo někoho odsoudit k něčemu, pokud není pán Bůh. Ta holčička možná jednou udělá i pár svých kroků, za což bych byla moc vděčná, protože rodiče handicapovaných dětí tu nebudou navždy, prarodiče už vůbec. Veškerý pokrok, který udělá, bude ekonomicky výhodný a skvělý pro ni, ale samozřejmě i pro společnost, protože každý handicapovaný člověk, který je více samostatný, ušetří naší republice hodně peněz. Říkám to schválně, protože je řada hnidopichů, kteří by chtěli odsunout znevýhodněné lidi na okraj společnosti, s čím já bytostně nesouhlasím.

Takový příběh jistě zahřeje u srdíčka!

To jistě, ale bohužel ne všechny děti, kterých máme ve fondu šedesát čtyři, mají takhle šťastný příběh nebo pozitivní vývoj. Myslím si, že rodiče a potažmo prarodiče handicapovaných dětí jsou hrdinové a při každém setkání se, alespoň já, stále mám čemu učit.

Vrátím se ještě ke šperkům, jak moc velký vliv na design a výrobu jste měla?

Celé jsem to navrhovala. Je to již můj čtvrtý počin, co se navrhování týče. Nejdříve jsem dělala holinky a tenisky pro Etincelle, který se stará o zaměstnání pro mentálně handicapované spoluobčany středočeského kraje, potom pro Bibloo kolekci šatiček, což bylo pro Alenku Simanskou, která mě strašně bavila. Třetím je Tonak, se kterým spolupracujeme pro naše děti, a teď ALO. Všechno jsou to vlastně české firmy a je to krása, že úspěšné české firmy pomáhají dětem udělat další kroky do života. Návrhy na motiv srdce na náramku jsem sama kreslila, navrhovala. Vím, že je motiv srdce trochu ohraný, ale když se podíváme na velké klenotnické domy, tak se tam spousta motivů stále opakuje. Udělala jsem takové srdce, které si dávám k podpisu, když mě na autogramiádě někdo potěší. Takže je to jen a jen naše srdce a myslím, že má sex appeal a nespoutanost.

Máte už něco dalšího v té módní branži vyhlídnutého, co byste chtěla navrhnout?

Vzhledem k tomu, kolik prostředků na podporu našich chráněnců potřebujeme, bych navrhla klidně i chleba, když o to bude někdo stát. Samozřejmě máme před sebou krásnou akci, jakou je jistě náš žofínský bazar, který bývá v listopadu, ale kvůli strachu z druhé vlny koronaviru jsme ho přesunuly na srpen. Máme před sebou velkou galavečeři, protože se k nám připojilo i Národní muzeum, což je pro mě úplně neuvěřitelná záležitost. Když jsme si kdysi dávno řekly s Olgou Trčkovou, že založíme transparentní fond, který sto procent fondů rozdělí, a najednou je naším partnerem Národní muzeum, kam jsem jako dítě chodila na velrybu, tak to je prostě sen.

Pamatujete si na svůj první šperk?

Nejsem moc šperková a ani je moc nedostávám. Kdysi dávno jsem si koupila takový šílený kříž, který vypadal, jako bych odpadla z londýnského předměstí. Potom jsem si pořídila ve starožitnictví, když jsem chodila na gympl, krásný prsten, který jsem dlouho nosila a měla ho moc ráda.

Jaký je nejdražší šperk ve vaší klenotnici?

Nemám. Dva drahé šperky jsem podědila, ale když jsem se rozváděla, tak jsem je musela prodat, a ani mě to nemrzí. Nemám vztahy k věcem, ale k lidem. Jinak mám doma asi dražší boty než šperky.

Kolik stál nejdražší šperk, který vás kdy zdobil třeba na různých akcích?

Tam jsou částky do miliónů. Vzpomínám si, že jsem jednou měla dva bodyguardy, protože to, co jsem měla na sobě, mělo cenu asi sedmi milionů! Také jsem měla na Karlovarském festivalu od jedné firmy půjčeného takového pantera, vypadal velmi divně, ale nejvíc se děsila moje kolegyně z fondu Ivanka a celý večer kontrolovala, jestli tu kočku máme. A pořád mi opakovala, že to má cenu jako moje auto!

Všimla jsem si, že často čtete úryvky z knih na sociálních sítích. Co je to za projekt a podle jakého klíče si vybíráte knihy?

Jsou to literární pondělky, které dělám ve spolupráci s literárním časopisem, který jsem založila, ale kvůli koronaviru přestal fungovat a na trh by se měl vrátit až v září. S holkama v redakci jsme si řekly, že bychom se neměly přestat bavit o literatuře, stylu psaní, o tom, co je a není populární. Knihy vybírám dle vlastního vkusu, nejsem žádná literární kritička, jsem spisovatelka, kterou čtení baví, je to má nejoblíbenější aktivita. V mém výběru jsou knihy, které mě buď potěšily, nebo naopak šokovaly.

Naposledy, když jsme spolu mluvily, tak jste plánovala výlet na festival s dcerou. Jak to dopadlo?

Reálně jsem tam dojela, řídila jsem až k moři do Polska, bylo to o ústa. Byla jsem ale cestou poprvé v Krakově, což byl ohromný zážitek, protože to je krásně město a byla jsem tam poprvé. Měly jsme jen dva lístky na festival, takže jsem Bi s její spolužačkou Kačenkou dovezla na místo, pak jsem se asi pět hodin bála, v jakém stavu se mi vrátí. Bylo to dobré, byla sranda.

Neplánujete další podobnou věc letos pro velký úspěch zopakovat?

Myslím, že jsem hodně odvážná, hodláme jet i do zahraničí, ale že bych vyhledávala masovou akci, to zase ne. Přece jen žiju se dvěma osmdesátnicemi, s maminkou a tetou, a mám pocit, že musím být zodpovědná.