3°C
Míváte ještě trému, když hrajete divadlo?
Už ne tak velkou. Naučila jsem se s ní pracovat tak, aby na mě neměla vliv. Ale když jsou premiéry, tak mám trému velikou.
Jenže strach nebo pochybnosti máme v určitých chvílích všichni. Prozraďte, jak se vám je podařilo ovládnout?
Jednoduše trémě nedávám žádnou energii a nevšímám si jí. Jako kdybych pozorovala něco, co se mě až tolik netýká.
V pražském Divadle Ungelt jste právě nazkoušela novou hru Taneční hodiny.
Je to divadelní představení, které ukazuje, jak můžeme změnit názor na určité situace. Například potkáme člověka, kterého jsme původně přehlíželi. Jakmile ho ale více poznáme, zjistíme, že nás obrovsky obohatil. Přitom nejde jenom o škatulky, které si vytváříme vůči druhým lidem. Ještě horší je, když nesprávně vnímáme sami sebe. Když se utvrdíme v mylné představě o nás, můžeme si dost ublížit.
Herec Miroslav Táborský ztvárňuje podivínského autistu, kterého učíte tancovat. Jak se vám spolu hraje?
Moc dobře. Oba jsme pracovití a do každého projektu dáváme všechno. Navíc docházíme při práci ke stejnému výsledku, i když oba používáme naprosto odlišné metody.
Jak to myslíte?
Jsem hodně emocionální typ. Nejdříve věci cítím a teprve potom k nim hledám způsoby, kterými je zahraji, vyjádřím. Pan Táborský na to jde přesně naopak. Zpočátku má jasný postup hraní, ke kterému se časem přidává citová rovina. Tak to na mě alespoň dělalo dojem.
To zní přímo jako ukázkový příklad toho, jak k situacím přistupují ženy a jak muži.
To ano. Asi to už nikdy nebudu dělat jinak. Nemůžu si pomoct. Ve všem, co dělám, používám intuici. Věci mě musí zaujmout, pohltit, musím něco cítit, abych se rozhodla, že do nich půjdu a jak do nich půjdu. Inspirace pak přichází znenadání. Není to tak, že bych měla pevně danou dobu na práci a psala například každé úterý od osmi do deseti. Takhle opravdu nemůžu fungovat. Ale řád mám ráda.
Vypadá to, že máte hodně ženské energie.
A cítím se jako žena moc dobře. Jsem vnímavá, zasněná a někdy se ve mně perou emoce.
Co vám do života přinášejí muži?
Sílu, oporu a inspiraci. Jsou pro mě naprosto zásadní. Jsem moc ráda v jejich společnosti. Nejdůležitější je, když vyzařují stabilitu, mužskost a zároveň křehkost. Miluji jejich ruce a paže. Navíc se mi líbí, když se muž dokáže o ženu hezky starat, bojuje o ni a dává jí najevo, že je pro něj ta jediná.
Celý rozhovor s Petrou Nesvačilovou si můžete přečíst v novém čísle časopisu Blesk pro ženy. Seženete ho na novinových stáncích nebo si ho můžete v tištěné i elektronické verzi objednat ZDE >>>
