Narodila se v neměckém Mannheimu a poté prožila podstatnou část života v Chorvatsku. Gordana studovala v Záhřebu textilní výtvarnictví a následně módní návrhářství na italské soukromé škole Callegari. Na Slovensko, kde nyní žije a tvoří, ji zavedla v roce 1999 láska. Porodila dva syny a našla v Bratislavě domov pro sebe i místo pro svůj krásný ateliér, kde tvoří a prezentuje svou práci.

Já jsem se s Gordanou sešla právě v jejím ateliéru. Jedním z rozhodujících momentů při setkání s druhými je pohled do očí a stisk ruky. Gordana jako by se podívala hlouběji do vás a stačí jí k tomu pár vteřin. Ona sama působí křehce, ale stisk její ruky je pevný a při povídání z ní doslova srší různorodé emoce. To všechno se mísí v její naprosto originální a nevšední práci se sklem. Její život by vydal na román, možná rovnou na celou ságu. Seznamte se s tvorbou této nevšední umělkyně, již zná i nejedna světově známá osobnost.

Mirka Čejková: Marek Vít je někdo, kdo žil v mém domě. To je všechno

Která vaše zakázka pro vás osobně, Gordano, znamenala nejvíc?
Všichni se vždy ptají: Pro koho se ti nejlíp pracovalo? Nebo: Co je pro tebe největší zakázka? Možná se budete divit, ale… Byla jsem na večeři s královnou Alžbětou, na soukromé audienci u všech možných králů a princů... Ale pro mě je zázrak, když mohu svými díly i někomu pomoci. Dvacet let dělám charitu a pomáhám nemocnicím – má díla najdete i tam. Nechci být jen pro ty bohaté. Chci pomoct lidem, kteří to potřebují. Takže je to pocta, úcta. Měla jsem velkou čest být se slavnými i urozenými lidmi a něco pro ně udělat, ale není to můj životní sen. Prožila jsem válku v Chorvatsku a mám v sobě velkou porci pokory. Měli jsme všechno, a za 24 hodin jsme ztratili všechno. Vím, co znamená lidský život a čeho je potřeba si v životě vážit. A už ani nevím, co by mě mělo tak ohromit, neexistuje nic takového na světě kromě toho, že budu ctít svou rodinu a své blízké a budu pomáhat, pokud budu moci. A mám z toho radost.

Jak jste se vlastně dostala k umění, kdy vás oslovilo?
Moje dvě tety byly výtvarnice, pracovaly se sklem. A můj tatínek jasně řekl, že v rodině třetí výtvarnici nechce, že už jich živí dost a nechce živit ještě svou vlastní dceru (úsměv). A já jsem se přesto dostala přesně tam, kam on nechtěl. Bohužel je to jednoduše ve vás, a když máte už ten sen od útlého dětství, od pěti let, tak nejlepší, co můžete dělat, je jít za tím snem. Pro mě je to největší radost, protože to všechno, co vidíte kolem mě (rozhlíží se po ateliéru), je moje třetí dítě a dávám ateliéru tolik lásky, kolik dávám svým dvěma dětem. Mí synové nemusí žárlit, jsou s tím ztotožnění. Když nejsem s nimi, tak jsem tady. Toto je něco, co dělá radost mně, a když vím, že tím, co vytvořím, udělám radost zase já někomu, tak se mi ta energie i trojnásobně vrátí a jsem spokojená.

Vaše tety tedy malovaly na sklo a vy jste jejich práci odmalička sledovala?
Ony malovaly na sklo, ale jinou technikou. To, co já maluji jako první, ony malují z druhé strany skla jako poslední. Je to obrácená technika, velmi zajímavá a velmi těžká. Mě to ale inspirovalo k něčemu jinému. Proč by se nemohly věci dělat jinak? Mě jako dítě to fakt nebavilo, byl to strašně zdlouhavý proces – jednu tečku jste zapomněli, a byl to problém. To obrácené vidění pro mě bylo složité, nemohla jsem se do toho vůbec dostat. Okamžitě jsem začala pátrat, jak by se to dalo obejít, něco udělat jinak.

Jak byste popsala svou vlastní techniku?
Slučuje v sobě všechno, co jsem poznala. Nejdříve jsem viděla a učila jsem se to, co se týká malby, potom jsem viděla tvorbu skla v Itálii, potom jsem přišla na Slovensko a viděla jsem, co a jak se tvoří tady, potom jsem to všechno spojila do jednoho. A když se podíváte dvacet let nazpět, nic takového tady nebylo. Poskládala jsem si to podle sebe. Abych já měla radost a abych druhým dokázala udělat radost.

Dana Morávková: Přivázali mě k topení a týrali, ale strach o dítě nic nepředčí

Jaké je tedy tajemství vzniku vašich skleněných děl? Je to složitý proces?
Nejprve musím vyrobit v hlíně siluetu, je to normální sochařská práce. Potom si odliju formu ve speciální hmotě, potom tuto formu musím udělat ze sádry, vysušit, potom musím malovat na sklo, překlopit sklo s tou formou a musím to připravit jedna k jedné, abych věděla, že se ty hmoty spojí. Je to zdlouhavý proces, jen k vysušení formy potřebujete měsíc. Když jsou větší formy a větší objemy, klidně se stane, že za měsíc a půl zjistíte, že práce není v pořádku, a musíte začít znovu. Ale v tom je ta krása, že otevřete pec a vidíte tam něco neuvěřitelného. Já když maluji návrh, je celý namalovaný hnědou barvou. Používám zlato, růžové zlato, platinu, ale všechno je v takovém médiu nebo tekutině, že to nevidíte. Barvy se ukážou, až když jsou vypečené nebo vypálené na přesných teplotách. Do té doby máte všechno v hlavě a musíte vědět, co jste tam vlastně nakreslili.

A máte pomocníka, nebo to zvládnete sama?
Mám pomocníky. Jeden z nich, Roman, je moje pravá ruka nahoře v ateliéru, Petr je zase moje pravá ruka dole v dílně. Je to fyzicky velmi těžká práce, namáhavá, ale i kdybych to dopředu věděla, i tak bych to všechno dělala stejně. Určitě by mě žádné překážky nezastavily. Sklářská práce je těžká, dělají to většinou muži, nevím o jiné ženě, která by dělala tak velké kusy.
Teď jsem například postavila celou stěnu v jednom soukromém domě v Praze, váží dvě tuny. Má dvoje dveře, je sedm metrů dlouhá, tři a půl metru vysoká. Přes den brání tomu, aby bylo vidět dovnitř do domu, protože dům je celý prosklený. A v noci, když majitel chce, zapne osvětlení a celá stěna působí jako nádherná lampa, díky které zase není vidět dovnitř. Výtvarné sklo se dá použít v interiéru mnoha způsoby. Od sprchových zástěn přes umyvadla, kuchyňské zástěny po prvky jako konferenční stoly nebo osvětlení... Těch možností je nespočet.

S kým vším už jste spolupracovala?
Spolupracuji s nejpřednějšími architekty a projekty, na kterých pracuji, jsou velmi promyšlené. Pracujeme na jednom projektu třeba dva roky, přesně víme, kde co bude a jak to bude vypadat, co tím chceme říct, kde co bude svítit, co bude k čemu sloužit a proč ty objekty budou určitým způsobem rozložené. Spolupracuji i s nejlepšími designérskými firmami, takže já musím velmi přesně vědět, co dělám, a nemám moc času na chyby nebo opakování. Můj termín je závazný a mnohokrát je vázaný na nějakou instalaci, happening, odevzdání… Z poslední doby mohu zmínit například akci Sto let československé architektury, kdy se odevzdávala cena, kterou jsem navrhla a vytvořila – a moje práce je pro mě potom i velkou poctou.

Je možné si vaši tvorbu prohlédnout i u nás v Čechách?
Již tři roky mám otevřenou dvoupatrovou galerii v centru Prahy, v Dušní ulici, kde můžete vidět novou výstavu i průřez dvaceti lety mé tvorby. Všechny čtenáře tam srdečně zvu.

Marie Petrovová: Mluvit před lidmi zvládne každý, nesmí ale podcenit přípravu

Šéfkuchařka Kamu: Lidi v Čechách kňourají a nadávají. Nevážíme si toho, co máme