Jaroslav Plesl: Rád porušuji zákazy | Pro ženy | Blesk.cz

Jaroslav Plesl: Rád porušuji zákazy

VIDEO: Adam Balažovič / BPŽ
16. ledna 2019 | 06:00

Jaroslav Plesl (44) byl nedávno přirovnán k herci Keanu Reevesovi (54), jeho sexy plnovous na premiéře filmu Cena za štěstí mu opravdu slušel. Teď už ho ovšem potkáte spíš s knírkem z dvacátých let, který si žádala jeho nová role. Ve filmu má tu nejzápornější roli, ale ve skutečnosti je velice milý. Jak bojuje s učením textu a proč si nedává předsevzetí, mi prozradil v rozhovoru.

Jaká je vaše role ve filmu?
Je to určitě nejzápornější role v celém filmu. Režisérka Olga Dabrowská mi ji nabídla už před dvěma lety. Přišla za mnou po představení do divadla a řekla mi, že pro mě má roli psychopata. Byl jsem zvědavý, co to bude, a trochu jsem se bál, aby to nebylo nějak vycucané z prstu. Olga mi to popsala s úplně dokumentaristickým zájmem a vědeckými postřehy a bylo vidět, že se tím hodně zabývala, takže mě to nadchlo. Scénář byl hodně obsáhlý, plný postav a dějových linek, tak jsem byl zvědav, co z toho tam nakonec zbude. Hodně dám na osobní dojem, jaký na mě režisér dělá, a Olga je taková sympaťanda, režíruje hodně soustředěně a demokraticky, nepřijde se svou utkvělou představou, jak to člověk musí hrát, ale je otevřená diskusi a věci pak vznikají na place. Je to inspirativní a mám rád, když se takhle podněcuje kreativita.

Takže z pohledu žen nebudete asi oblíbený?
Ta postava asi ne, doufám, že já ano. Hraju psychopata a tenhle druh psychopatů bývá hodně rafinovaný. Je to typ člověka, který se na první pohled nezdá být agresivní – jsou to manipulátoři, většinou dost chytří a mnohdy velice úspěšní ve vysokých manažerských pozicích a vrcholné politice. Jsem moc rád, že mám tak široké spektrum postav, že hraju i sympatické chlapíky, ale tady jsem si mohl sáhnout do těch temných hlubin.

Když si takhle saháte do temných hlubin, ovlivňuje vás to nějak?
Je to role, a jak Jirka Bartoška říká: „Herec musí mít štěstí, dostat roli a naučit se text.“ Ta role vás během natáčení nějakým způsobem pohltí, ale po každém natáčecím dnu jsem jezdil na Hrad, kde jsem hrál Hamleta, takže jsem musel zase rychle vyskočit a ponořit se do druhé role. Mám to docela rád, tohle rychlé střídání. I když musím říct, že tam byly emočně náročné scény, které mi daly zabrat, ale zase ne natolik, že bych z toho nemohl spát. Je to moje práce.

Fascinuje mě, jak jste vy herci schopni se naučit všechny texty a skákat právě z jedné role do druhé a všechno si pamatovat. Máte na to nějaký svůj fígl?
Bohužel, nemám žádný fígl a s textem hodně zápolím a musím si to vydřít. Nejsem ten herec, který si to přečte před záběrem a spoléhá na krátkodobou paměť a hned to zapomene. Já když točím film, tak tři týdny dopředu už ho umím nazpaměť. Pak si text procházím, musím se v něm cítit komfortně, to znamená, že na něj nesmím myslet a hlava mi ho musí posílat automaticky. Pro mě je to dřina. Měsíc předem sedím v kuchyni s textem a musím si to do té hlavy zkrátka nacpat.

To máte ale výhodu na stáří, že vaše paměť je dlouho trénovaná.
Alzheimer asi nehrozí. Je to dobré, že vás tohle povolání dost trénuje, a to nejen paměť a psychiku. Musíte se také nějak pohybovat, takže se nutím sem tam si zajít zacvičit a hodně chodím pěšky. Po městě nejezdím autem, používám MHD. Snažím se udržovat v kondici, protože je dobré nespočinout a nehnít.

Dochází přesto na place při natáčení takhle náročné postavy ke komickým situacím?
Vždycky, když se mě někdo ptá na historky z natáčení, tak si nemůžu vůbec na nic vzpomenout. Je ale fakt, že i při těch nejdramatičtějších scénách mám rád, když se to zlomí do legrace, protože tím dokážete divákovi, že máte nad postavou nadhled a že jí trochu vládnete. Vybavuji si, že jsme s Klárkou Trojanovou točili scénu v pizzerii, kde jsme měli takový hodně vážný rozhovor, ale na konci jsme to střihli a i štáb se zasmál. V divadle se směje publikum, na place je to štáb a dává vám to zpětnou vazbu, že děláte něco dobře.

Je rozdíl pracovat pod ženským vedením oproti mužskému?
Nikdy jsem se tím nějak nezabýval. Dělal jsem už s několika režisérkami, teď jsem třeba dotočil pohádku Hodinářův učeň, kterou režírovala Jitka Rudolfová, byl to náš třetí společný film, předtím to byli Zoufalci a Rozkoš. Dělal jsem s Lenkou Wimmerovou film Nespavost, těch režisérek bylo víc. I když jsou to ženy, mají v sobě jistou zabýčenost, to musí režisér mít, ať je to chlap nebo ženská. Ženy jsou možná více empatické, nehulákají od monitoru, když se jim něco nelíbí, ale přijdou za vámi a promluví si o tom. Rád dělám se ženami a vždycky jsem měl kliku, že byly senzační, byla s nimi i zábava, jsou to holky, které mají nadhled, na place je s nimi dobře. Na to já hodně dám. Když režisér není despota, ale dá se s ním nějak vyjít.

Máme čerstvý nový rok – co vás čeká, na co se těšíte?
Teď začínám točit s Jaroslavem Brabcem seriál pro Českou televizi, který se bude jmenovat Zločiny velké Prahy. Je to dobovka z dvacátých let minulého století. Hraji inspektora, teď vidíte na mé tváři takový polotovar, který se oholí, a udělají mi takový ten typický knírek. Budeme řešit případy, které jsou z části vymyšlené a částečně se inspirují skutečností. Moc se na to těším, je tam tedy spousta textu, takže už v tom dlouho ležím, doufám, že ta moje hlava si to všechno zapamatuje. Točí se v krásných lokacích, mám bezvadné kolegy, Lenku Vlasákovou nebo Jiřího Langmajera. Myslím si, že se máte na co těšit.

Dáváte si novoroční předsevzetí?
Nedávám, protože se to většinou nedodrží nebo se tím hrozně trápíte. Jsem člověk, který rád porušuje zákazy, takže si nic nezakazuju a je to dobré. Musím vám ale říct, že jsem před čtyřmi lety přestal kouřit, takže tohle předsevzetí mi odpadlo, držím se a je to fajn.