Chantal Poullain: Čeští muži se mě bojí | Pro ženy | Blesk.cz

Chantal Poullain: Čeští muži se mě bojí

7. ledna 2019 | 06:00

Hluboký hlas, sexy přízvuk, pronikavý pohled, široký úsměv, dlouhé nohy a velké srdce. Francouzská zpěvačka a herečka Chantal Poullain (62) okouzluje úplně stejně jako před čtyřiceti lety, kdy se poprvé objevila v Česku. Naši zemi miluje, ale noblesní Francouzku v sobě nezapře.

Co si myslíte o českých chlapech?
Nemám moc ráda srovnávání. Rozdíl je ve výchově. Někdy se mi zdá, že se mě muži trochu bojí. Možná jim připadá, že jsem silná. Jsem, ale stejně tak jsem i křehká. Toužím po muži, který bude vedle mě, který bude mou oporou, mým stromem. A vášeň, bláznovství, to miluji. Ve dvaadvaceti jsem prožila velkou lásku, když jsem se zamilovala až po uši do Bolka. A na první pohled. To bylo, jako když udeří blesk z čistého nebe. Byla jsem ztracená.

Tak o tom mi povězte víc!
Když jsem byla v Ženevě, hrála jsem i v divadle. Kolega mi říkal, že se večer musím jít podívat na představení Čechoslováků. Jenomže já vůbec neměla čas. On mi říkal – děláš velkou chybu! Já na to: „Hm, co se dá dělat.“ A pak jsem ztratila scénář. Hledala jsem ho všude a nakonec vlezla do maskérny. Tam byl Bolek. Podívali jsme se na sebe a mně začalo skákat srdce jako blázen. Netušila jsem, že je to ten, kdo má večer vystoupení. Kolega, který moc dobře viděl, co se děje, se smál a ptal se: „Tak co, jdeš do divadla?“ To víte, že jsem šla. Nejdřív jsem utekla do divadelní kavárny na skleničku, aby se mi to srdce trochu uklidnilo. Když jsem ho viděla hrát, byla jsem úplně uhranutá. Prostě se tomu nedalo bránit. V kapse jsem už tehdy měla letenku do New Yorku, kde jsem měla začít další studia. Tak jsem ji stornovala a k velkému překvapení všech se vrhla do československého dobrodružství. Kdyby mi Bolek tehdy řekl – pojeďme na Sibiř, šla bych si koupit čepici, rukavice a vyrazila bych bez mrknutí oka. Já potřebuji muže, který nabízí oporu a inteligentní humor. Potřebuji se smát! A taky mám svůj charakter.

Prozraďte o něm něco…
Jdu za smyslem života, kterému věřím. Jsem oddaná, milující, potřebuji svou rodinu, tvořit a budovat hnízdo. Neumím mlčet, když se mi něco nelíbí. Pořád zůstanu sama sebou.

Kořeny máte v Marseille, v jižní Francii, a převážnou část života jste strávila v Čechách. Co pro vás tahle dvě místa znamenají?
Já mám takové přirovnání. Marseille je přístav a Praha je pro mě knihovna. Je to jedno z nejkrásnějších měst na světě, má magii, jakou jiné místo nemá. Když jsem s Bolkem přijela poprvé, vyzvedl mě na letišti. Já jsem si říkala – tady nikdo není! Jen Bolek tam stál. Šli jsme spolu pak do centra, padal sníh, my byli na Karlově mostě, svítily lucerny… to byla prostě romantika a pohádka. I když trošku smutná, byla jsem zvyklá na to, že je všude spousta světel a hluku, ale kouzelné to bylo. Potkala jsem tady úžasnou skupinu umělců. Spousta z nich bojovala za právo vyjádřit svůj názor. Možná to bylo tím, že dříve, za totality, to hodně pomáhalo. Já jsem cítila ten humor, ty schované vzkazy v různých dílech… Divadelní sál se často otřásal smíchy. Jednou jsem viděla, jak někdo spal ve  spacáku před divadelní pokladnou, aby si mohl koupit lístky. To u nás neuvidíte. Ano, před fotbalovým zápasem na stadionu možná, ale před divadlem? Nikdy.

Celý rozhovor s Chantal Poullain si můžete přečíst v novém čísle tištěného Blesku pro ženy!