2°C
Jak podle vás vnímají dnešní dvacetiletí stáří? Pořád jim čtyřicátníci připadají staří, nebo se už jejich pohled změnil?
Nejsem sociolog, abych na tuhle otázku fundovaně odpověděla, ale soudím, že pohled na starší je už po generace stejný, a to v každém věku. Předškolákovi připadá důležitý starší brácha, který už chodí do školy. Gymnazistkám připadají jejich vlastně někdy jen o pár let starší učitelky staré. Natož čtyřicátníci dvacetiletým!
Dnes jsou senioři v mnohem lepší kondici, jezdí na kole, sportují, chodí do divadla, mají spousty koníčků. Do důchodu se odchází v pětašedesáti, od kdy jsme tedy vlastně staří?
Každý vlastně různě. Pětašedesátka je jakási statistická hranice, ale je dobrá právě jen pro tu statistiku či spočítání důchodu. Sama Světová zdravotnická organizace říká, že by se lidé neměli nálepkovat podle věku. Vyšší věk je stále věkem dospělého člověka a záleží na mnoha jiných věcech než jen na kalendářním věku.
Spousta seniorů se cítí dotčená, když jim někdo řekne „senior“, natož pak „důchodce“, to už je silná káva. Proč se tak bráníme tomu, že stárneme? Vždyť je to přirozený proces.
Ani se jim nedivím. Jsou to zbytečné nálepky, které ničemu nepomáhají. Senior je latinsky starší – tedy "starší než....". Starší je tedy onen starší brácha, paní učitelka, starší kolegové – ale to zdaleka neznamená, že jsou staří. Máte ale pravdu, že stárnutí je přirozený proces, který probíhá u každého jinak. Myslím si, že bychom se neměli bránit stárnutí, ale snažit se co nejvíce oddálit to negativní, co ho může provázet – nemoc, samotu.
Podle průzkumů považuje čtvrtina mladých lidí staré za přítěž. Prý pouze odčerpávají ekonomické zdroje. Tenhle názor mají spíše muži, kteří nemají rodinu. Je tedy chyba ve výchově?
To máte pravdu, takové průzkumy skutečně existují, a nejen ledajaké. Jeden z nich dokonce uskutečnil Eurostat a v tomto výzkumu se zjistilo, že negativní postoj ke starším lidem je u nás skutečně častý. A bohužel je daleko častější než v jiných zemích Evropské unie. Ale pozor, těmi staršími se v tomhle výzkumu rozuměli už lidé 55+. To je docela hrůza, co? Ano. Je to určitě i ve výchově, v nedostatečné mezigenerační komunikaci, ve všeobecné netoleranci a nevraživosti v naší společnosti, i to je bohužel jeden z jejích obrazů.
Stárnout dnes ale není jednoduché. Je jasné, že o staré bychom se měli postarat my – tedy děti – ovšem jak to udělat, když zároveň pečujeme o své děti a musíme pracovat? Co byste poradila takové padesátnici, jejíž maminka potřebuje stálou péči, ale bydlí daleko? A ona padesátnice musí pracovat a zároveň se starat o tři děti, které chodí do školy…?
No, oni se ti staří někdy starají o nás, na to nezapomínejme. Kolik babiček a dědečků pomáhá mladším rodinám a svým vnoučatům? Ale nechci tu vaši otázku zlehčovat. Problém pečujících je skutečně závažný a věkem jste to přímo trefila. Také z našeho nedávného výzkumu vyplynulo, že tím nejčastějším pečujícím o staršího nesoběstačného člověka je žena, v průměru 56 let. Naši péči ale nepotřebují jen staří lidé, ale taky lidé po nemocech či úrazech.
Jaká je podle vás role těch, kteří o seniory pečují?
Role pečujících je naprosto klíčová. Za významnou pomoc považuji jak možnost čerpání příspěvku na péči, tak možnost poskytnutí částečně placeného volna na péči. Pečující by se měli s těmito možnostmi obeznámit a využívat je. Co podle mého názoru v mnoha oblastech zásadně chybí, jsou terénní služby. Takové služby, které by pomohly právě pečujícím a které by umožnily lidem s omezenou soběstačností žít co nejdéle doma.
Existují firmy, které to sice nahlas neřeknou, ale nepřijmou nikoho nad 50 let. V moderní společnosti se oceňuje výkon, samostatnost a vysoká spotřeba. To se samozřejmě s věkem snižuje. Není to děsivé? Proč takhle většinou mladí manažeři uvažují?
Protože jsou nepoučení a nezkušení. Ale zdaleka to nejsou všichni. V tom jsem trochu optimista. Možná je v tomhle dobrá současná nízká nezaměstnanost: přijímají se samozřejmě i starší pracovníci – a ejhle. Třeba se právě oni osvědčí a ukáže se, že třeba pracují ještě lépe než jejich mladší kolegové.
Nemáte pocit, že dnes spousta lidí tráví minimálně pětinu svého života popíráním svého věku určitým oblékáním, chováním i výrazem?
Já ten pocit nemám, ale třeba jsem trochu zaostalá. Já si myslím, že bychom neměli popírat či zastírat svůj věk, často to nakonec dopadne spíše jinak než úspěšně. Podle mého názoru je dobré ho přijímat, žít svůj normální život i s jeho změnami. Vždyť i vyšší věk má své výhody.
Myslíte, že se někdy může vrátit model, kdy lidé dožívali v rodinném kruhu? Dnes je to čím dál výjimečnější. Tři čtvrtiny dětí si myslí, že starý člověk patří do domova důchodců. Až z toho běhá mráz po zádech.
Skutečnost malých rodin a malých domácností je prostě skutečnost. S tím asi příliš nenaděláme a současný trend je prostě takový. Dříve žila větší rodina pohromadě, dnes žijeme každý samostatně, často velmi daleko. Co s tím? Těžko se vracet či představovat si, že opět budeme bydlet spolu, a to několik generací. To by mnozí z nás ani příliš neuměli. Je tedy zapotřebí s tím nějak počítat. Mnozí lidé si přejí zůstat doma. Pro mnohé je ale lepší péče v nějakém dobrém zařízení, kde mohou žít kvalitním životem a mají zajištěné potřebné služby. Existují také stacionáře, domy s pečovatelskou službou. Pro každého by se mělo najít řešení, které co nejvíce vyhovuje jeho stavu a potřebám.
Jak lze podle vás tohle negativní vnímání změnit a otočit, aby lidé už od útlého věku se seniory počítali?
Myslím si, že je to zejména ve výchově a vztazích v rodině. Potom, přiznejme si to, také ve starších lidech samotných a v tom, jak se oni chovají ke svému okolí.
