Dnešní děti je těžké zaujmout, vyžadují neustálé zážitky, říká psycholožka

30. září 2018 | 06:00

Na hyperaktivní chování dítěte s ADHD rozhodně nepomůže ani tisíc úkolů navíc. Někteří učitelé takovým dětem takové úkoly dávají v domnění, že je tak zabaví, vysvětluje psycholožka Markéta Švamberk Šauerová. Proč takových dětí přibývá, jak poruchu diagnostikovat a jak k dětem přistupovat? A v čem všem se děti změnily? 

Počet dětí s ADHD – tedy dětí s poruchou pozornosti a chování – je mnohem vyšší než před pouhými patnácti lety a počet se stále zvyšuje. Ještě v roce 2015 tuto diagnózu mělo dva a půl tisíce dětí, o dva roky později jich podle statistik ministerstva školství bylo přes sedm a půl tisíce. To je obrovský nárůst. 

Čím to je? Usilují o tuto diagnózu rodiče? 

Diagnostika je přesnější, podaří se zachytit více případů než v minulosti. Nicméně tady už se pedagogicko-psychologické poradny začínají bránit, protože někdy jde o normální, jen trochu živější dítě, které diagnózu nepotřebuje, ADHD ve skutečnosti nemá. Rodiče a učitelé si někdy přejí více klidu, než s dětmi mohou mít. 

Rodiče často chtějí papír, aby měli omluvenku, učitelé jsou spíše proti, protože to po nich vyžaduje, aby takovému dítěti tolerovali více než jiným, a navíc to od nich vyžaduje jiný styl práce.

V čem vlastně je práce s dětmi s ADHD jiná? 

Některé děti jsou snadno unavitelné, vyžadují proto třeba jiné úkoly. Jiné mají přebytek energie, potřebují spíše uvolňovací úkoly. Častou chybou je, že učitelé nevědí, že není ADHD jako ADHD a že každé takové dítě potřebuje něco jiného. Měli by spolupracovat s psychology, protože ti dokážou navrhnout potřebná opatření, jako jsou úprava hlučnosti, dobré světelné podmínky, dobrá kvalita ovzduší. 

Proč zrovna ovzduší? 

Jeho zhoršená kvalita s sebou nese únavu, přičemž děti s ADHD se unaví ještě dříve  a více než ostatní, což se pak projeví třeba hyperaktivním chováním. Tady rozhodně nepomůže ani tisíc úkolů navíc, které takovým dětem někteří učitelé dávají v domnění, že je tak zabaví. Mozek bez čerstvého vzduchu nebude spolupracovat. 

A je vzduch ve školách tak špatný? 

O2 ve spolupráci se Státním zdravotním ústavem spustilo projekt, v jehož rámci se to měří, a zvláště ve školách umístěných například u frekventovaných ulic to skutečně problém je. Projevuje se to také třeba na pozornosti dětí v pubertě, jejichž mozek se prudce vyvíjí, a je tak rovněž citlivější. 

Jakmile množství polétavého prachu v ovzduší přesáhne určité množství, objeví se vedle problémů se soustředěním také únava a bolest hlavy. Pro učitele je to složité i kvůli tomu, že běžně až třetina dětí ve třídě má diagnózu, vedle ADHD jsou to alergie, ale také kardio potíže nebo třeba cukrovka. 

Kolik dětí v populaci má ADHD? 

Uvádí se tři až devět procent, osobně jsem spíše pro to nižší číslo. To, že dítě při klasické frontální výuce, kdy učitel předstoupí před třídu a vyžaduje klid, zlobí, ještě neznamená, že trpí ADHD. Fakt je ten, že se děti změnily. 

V čem? 

Mnohé nemají z ničeho strach, nemají respekt, rodiče si zjednodušují život a vrazí jim do ruky mobil nebo počítač, chybí jim hranice. Některé děti jsou nadané, ale neumí to prodat, jiné mají bohaté zájmy, ale cítí se vyřazené z kolektivu. Každopádně většinu dnešních dětí je těžší zaujmout, potřebují zážitky, adrenalin, což se projevuje třeba tím, že se učitele snaží úmyslně naštvat. Rodiče také nemají ze školy žádný respekt, mají pocit, že učení rozumí každý. 

Dobře, ale co když rodič s přístupem učitele skutečně nesouhlasí? 

Pak by to měl řešit v prvé řadě s ním, nikdy ne před dítětem, to se beztak nakonec obrátí proti rodičům. Ideální je to řešit s třídním učitelem, který dítě obvykle zná nejvíc a může citlivě pomoci najít dohodu mezi rodiči a učitelem, s nímž rodiče nejsou spokojení. Kdyby šli rovnou za ním, může se cítit ohrožený. 

Jak často se vám stane, že rodiče chtějí diagnózu ADHD, ale vy ji nepotvrdíte? 

Rodiče ke mně zase tak často dítě nepřivádějí, spíše je to na přání školy, občas ale musím konstatovat, že je dítě zkrátka nevychované, že ADHD nemá. Bude to do pěti procent případů. Rodiče se v podobných případech často zlobí a mluví o tom, že nejsem dost profesionální. 

Častější je jiný problém: rodiče neradi slyší, že s dítětem, které má ADHD, musí více pracovat a že to musí vypadat jinak než s dítětem, které poruchu nemá. Nejde ani tak o to, že by práce muselo být více co do množství, ale vyžaduje to trpělivost, vytrvalost a hlavně pravidelnost, režim i o prázdninách. Může se stát, že pokud rodiče nespolupracují, nebudou chtít psychologové znovu diagnózu potvrdit. 

Pokud dětí s ADHD přibývá, přibývá také učitelů, kteří s nimi umí pracovat? 

Bohužel, není jich dost a na potřebné semináře často chodí ti, kteří to nepotřebují, protože už s těmito dětmi pracovat umí a přemýšlejí o nich. Jen tak jim dojde, že někde potřebují více práce, jinde zase ubrat. Nevhodnými pedagogickými zásahy se u těchto dětí mohou rozvíjet lhaní, záškoláctví, šikana, což už nejsou projevy přímo související s diagnózou, ale spíše volání o pomoc. 

Jaká je vlastně příčina? 

Faktorů je více, hodně se prosazuje genetická teorie, zdá se také, že v mozku lidí s ADHD je méně dopaminu, u dospělých se proto léčí podáváním léků se serotoninem. Mají také jinak strukturované některé části mozku, což jasně prokazuje neurologické vyšetření EEG.  

A jak mohou rodiče poznat, že mají dost možná doma právě takové dítě? 

Je to hodně individuální, ale napovědět může třeba převrácený režim spaní už u malých dětí. Na druhou stranu – nechceme rodiče strašit, s diagnózou ADHD se dá docela dobře žít, z některých se ale stávají třeba workoholici... Není to důvod k panice, je to jedna z daní za dnešní pokrok. 

Diskuse ke článku
.
1080p 720p 360p
DesktopMobile