2°C
„Nebojte, jsem upovídaný,“ řekl mi do telefonu extrémně přetížený sympaťák Václav Kopta, který hraje v několika seriálech (Gympl, Ulice, Svět pod hlavou) a v jedenácti divadelních projektech po celé Praze. Sešli jsme se v kavárně Slavie, kam ho vodil jako malého táta (slavný textař a básník Pavel Kopta). A byl nejen upovídaný, ale i otevřený, zajímavý a překvapivý. Zatímco něžně a láskyplně mluvil o svých dcerách i manželce (s herečkou Simonou Vrbickou je od svých sedmnácti let), tak nad herectvím a svými talenty jen mával rukou.
Máte doma tři holky…
I psa máme fenu, a já jsem v rodině takový exotický prvek. Svou biologickou funkci jsem splnil, takže jsem šťastný, že mě doma tolerujou, dají mi najíst, napít, je tam teplo…prostě jako ve výběhu. Ale jsem na ženský svět zvyklý a vždycky jsem chtěl dcery. Netoužil jsem po tom mít syna, chodit s ním na fotbal a mít stejné sestřihy. Ženský svět je zajímavější.
Už se v něm vyznáte?
Ne, ne, a ne. A to je právě to, co mě na něm vzrušuje a přitahuje. Pokaždý je to jiný a domnívá-li se člověk, že na něco přišel, tak se ukáže, jaký je to vlastně trouba. Ale to je fajn, a mne právě tohle baví.
Říkala jsem si, že když máte doma tolik ženských, že by vás mohly rozmazlovat…
To jsem si říkal taky, ale tak to rozhodně není. Nerozmazlují. Rozmazluji je já neustále, celoživotně a nekonečně. Za chvíli s nimi jdu na premiéru filmu. Je to normální?
Rozhodně!
A víte co, já to miluju. To prostě k životu patří.
Na tom se shodneme. Muži prostě mají ženy rozmazlovat.
Rozhodně. Akorát to leze do peněz. Ale proč ne, život je krátký.
Máte teď snad milion aktivit, čím žijete?
Milion fakt ne, to už bych asi ležel někde na aru nebo ještě v nějaké klidnější části Prahy. Každopádně se teď velmi pomalu učím věci korigovat, takže včera jsem poprvé odmítl práci. Měl jsem pocit, že by už šlo o pokus o sebevraždu.
Máte problém říkat ne?
Jsem vychovaný v duchu: Když ti někdo nabídne práci, tak za ni poděkuj, přijmi ji a snaž se ji udělat co nejlíp. Většina herců to tak má. A kdo říká něco jiného, tak kecá.
Kolik volných hodin jste měl minulý týden?
Minimum, klidně vám ukážu diář, ale i to, že s vámi můžu jen tak sedět a povídat si, je moje volno. Nejtěžší jsou dny, kdy od sedmi točím jeden seriál, ve čtyři na mne nervózně čeká štáb druhého seriálu a večer mám představení v divadle. Takovým dnům říkám plné dojení.
Když přijdete domů, máte nějaký rituál na uvolnění?
Někdy jdeme na pivo s manželkou, jiné rituály nemám. Mně jde o to přežít. Naštěstí dobře spím, takže se to dá zvládnout. Ale nesmí vzniknout žádné vybočení. Žádný rozjařený večírek nebo vysokohorská turistika. To mě právě mrzí nejvíc, protože jsme s manželkou jezdili hodně na kole, a na to teď nemám čas ani energii.
Neštve to manželku?
Ono s hypotékou není moc na naštvání prostor. Nemám potřebu hromadit peníze pro nic za nic. Vydělávám peníze na bydlení a říkám si, že jednou náš dům dostanou děti. Kdybych takhle makal a pak si koupil auto nebo jinou hovadinu, byl by to nesmysl.
Stejně jí to musí být trochu líto.
My si to vynahrazujeme při společných projektech. A berte to tak, že jsme od sedmnácti let spolu, takže jsme se užili celkem dost. Je fajn se na sebe těšit a v tomhle ohledu náš vztah nestrádá. Navíc kdo si hraje, nezlobí, a já nemám čas na voloviny, protože makám. Takže si myslím, že do určité míry je moje žena spokojená.
Po tolika letech manželství za sebou máte určitě i krize. Žádná nebyla tak silná?
Samozřejmě byla období, která nebyla zalitá sluncem, to by ani nebylo normální. Byly tam klopýtnutí, průšvihy a překážky, některé velmi dramatické, ale nakonec to byly situace, které náš vztah ještě víc utužili a my dospěli k tomu, že být spolu je vlastně to nejlepší.
O jaké průšvihy šlo?
Nechci to specifikovat, ale některé byly pro manželku hodně těžké a my si psychicky sáhli na dno. Tehdy náš vztah prošel katarzí a věděli jsme, že když překonáme tohle, tak už nás nikdy nic nerozhodí.
Povedlo se to?
Vytvořili jsme tandem, který dokáže odolávat okolnostem a nepřízním. Víme, že se můžeme jeden o druhého opřít. Jak říká klasik: V cílové rovince se nepřepřahá. Navíc čím jsme starší, tím je krizí méně.
Celý rozhovor si přečtěte v časopise Blesk pro ženy
