2°C
Společnost vás většinou vnímala jako holku, která si žije na vysoké noze a vysokých podpatcích. Teď lezete po vysokých horách. Co je lepší?
Já už na těch vysokých podpatcích docela trpím. Když jdu na večírek, skučím jako zvíře, zouvám si ty boty, není to, co bylo. Ale to je jedno. Není přece důležité, kde žijete, ale jak žijete. Jak tak proplouvám mezi lidmi, mám občas pocit, že spousta z nich by chtěla patřit do takzvaných horních deseti tisíc. Ale asi nemají představu, co to obnáší, jestli by je to vůbec bavilo. Ono to okolí nevidí, že vlastně žijete úplně normální život. Mně je teď moc dobře tam, kde jsem. A do těch jakoby horních deseti tisíc už jenom docházím. Ukážu se a pak zas odjedu na hory.
Hodně se toho ve vašem životě změnilo a každá změna je svým způsobem tlak na psychiku, ať už v dobrém nebo špatném. Fakt jste spokojená?
Lidi se na mě koukají, jako bych se zbláznila. Pochopitelně si kdekdo říká – dělá psí kusy, aby si udržela mladého manžela. Tak ať si to zkusí! Můj muž dělá byznys na vysoké manažerské pozici. A jeho se nikdo neptá, jestli nezešílel, když leze po horách a potřebuje nebo chce k životu adrenalin. Jsou to jeho záliby, se kterými jsem ho poznala a které mě začaly bavit taky. Rozhodně to není: „Ona se tam plahočí, aby on s ní vydržel a nezdrhl jí.“ Kdyby to bylo takhle, dlouho by nám to nevydrželo.
Co je pro vás ve vztahu důležité? Co od chlapa potřebujete?
Pocit zázemí, opory, jistoty. Jasně že stoprocentní jistotu nemáte nikdy s ničím, akorát mě nebaví, že okolí přijalo postoj – ona je silná, moc velké ohledy nejsou potřeba, ona to zvládne. Jasně že mě život naučil, určitě už se nehroutím ze všeho, ale to neznamená, že nepotřebuju podporu a mít se o koho opřít.
Nic vás tedy netrápí?
Já jsem si v životě zažila spoustu utrpení, psychického vypětí a bolesti. Z pokrevních příbuzných už nemám nikoho, jen syna. Když lidi okolo mě řeknou, že jdou na nedělní oběd k babičce nebo k mámě, tak mě to někdy zamrzí. A to jsme se s mámou zdaleka neshodly na všem. Čím déle je ale mrtvá, tím víc mi chybí. Občas je mi hodně smutno – po všech, které jsem ztratila.
Před sedmnácti lety jste založila stále fungující nadační fond Kapka naděje, protože vám zemřela dcerka na leukémii. Je to spousta let – obrousí čas hrany?
Nikdy se toho nezbavíte. Naprosto nikdy. Nedávno jsem byla v divadle a přede mnou seděla Eliška Jandová, dcera Petra Jandy. Byla maličká, když já jsem čekala Klárku. A teď jsem tam viděla toho hotového, dospělého člověka, velkou holku, která tam byla se svým klukem. A to mě teda dostalo. Myslela jsem na to celé představení.
Spousta lidí nechce slyšet o utrpení jiných. Raději přepnou televizi nebo se otočí na druhou stranu. Jak to, že vy ne?
Já to předtím, než jsme se dostali na oddělení hematologie, dělala taky. Pak se ale za vámi zabouchnou ty těžké nemocniční dveře a změní se vám svět. Máte dvě možnosti – buď se k tomu postavíte čelem, nebo zahynete. Mně dává sílu to, co jsem si vybrala. Předávat těm dětem svoji energii a shánět pro ně peníze. Což je čím dál tím těžší, dělám, co můžu. Naučila jsem se od života nic nečekat. Ale krásně se mi to vrací v reakcích těch dětí i jejich rodičů. To je o dost jiné prostředí než „šoubyznys“. Já jsem vlastně pro svoje okolí přestala být symbolem tragédie a přes pověst silné osobnosti, která všechno zvládne, jsem zapadla do škatulky magora, co se trmácí po horách.
Je vůbec možné najít si v šoubyznysu opravdové přátele? Prý jste hodně kamarádila třeba s Ivetou Bartošovou?
Docela často na ni myslím. V Jevanech jsme bydlely vedle sebe. Měly jsme skoro stejně staré děti a byly dost často samy. Pak jsem ji i Karla přemluvila, aby vzala roli v Drákulovi. A to se asi moc nelíbilo jejímu manželovi. Možná že zrovna tady se mezi nimi něco změnilo, těžko říct. Nedopadlo to dobře a mrzí mě to.
Jakou si pro sebe, svého syna a manžela představujete budoucnost?
Chtěli bychom žít někde mimo civilizaci. Někde u lesa, v klidu, v přírodě a bez stresů. My už teď žijeme prakticky na vesnici, u lesa – a je nám dobře.
Když zemřel Karel Svoboda, hodně se psalo o napjatých vztazích mezi vámi a jeho dětmi z prvního manželství. Už je klid?
Je klid. Ono se říká, že každý třetí problém se vyřeší sám. A taky se říká, že není člověk ten, aby se zalíbil všem. Pravda vyplula na povrch a teď už je všechno v pohodě. A celá řada lidí, kteří proti mně tehdy šli, se mi později omluvilo. Teď se zase probírá, že jsem si vzala o šestnáct let mladšího syna kamarádky. No vzala, no. Každý ráno si říkám: „Ty jo, to je můj manžel, to je fakt dobrý!“
Celý rozhovor si přečtete v časopise Blesk pro ženy
