2°C
Je pravda, že zvažujete návrat do Ordinace?
Ano, byla jsem oslovena, zda bych se mohla a chtěla vrátit. Momentálně o tom nemůžu nic víc prozradit, ale sama jsem zvědavá, pokud se tak stane, jakou dějovou linku mi scenáristi napíšou. Zajímalo by mě, kam se moje postava pak posune.
Odešla jste z ní před osmi lety ze dne na den. Proč vlastně?
Rozhodovala jsem se poměrně dlouho. Byla jsem v Ordinaci téměř tři roky, moje postava zažila dvě manželství, tři milence, porodila dítě. Připadalo mi, že je vyčerpaná a není, kam jít dál. Hlavně já sama jsem chtěla zvolnit, mít i druhé dítě a věnovat se svým dětem naplno, užívat si je. Což mi Petr Štěpánek plně schvaloval. Věděla jsem, že netoužím sedět na dvou židlích, být napůl máma a napůl dělat kariéru.
Tak to cítí mnoho žen. Jak jste to vyřešila vy?
Skončila jsem s prací, podruhé otěhotněla a byla s druhou dcerou tři roky doma. Pak, když nastoupila do školky, jsem se začala zase věnovat své práci. A přesně tehdy jsem dostala nabídku na seriál Všechny moje lásky. Takže jsem spokojená, že to dopadlo a přišlo, jak mělo.
Jaká jste maminka?
Doufám, že taková, aby se mé děti, až budou velké, rády vracely domů. Teď se snažím, abych pro ně měla dost času, což se dá, protože natáčím a v divadle zkouším především dopoledne, a pak jsem zase s nimi. Když jdu večer do divadla, mám dvě chůvičky, které mi pomáhají. Je to někdy náročné, bez babiček, ale dá se to zvládnout. Snažím se plánovat dva týdny dopředu. Pokud se plán naruší, řeším krizovou variantu a šílím. Taky mám paní na úklid, což je velká pomoc, obzvlášť když k nám před rokem přibyl pejsek.
Co vás na mateřství překvapilo?
Pochopitelně to byla spousta věcí, protože dokud to nezažijete, můžete si jen myslet a domnívat se, že to bude tak a tak. Když se poprvé stanete matkou, je pro vás vlastně nový a překvapující každý den. Když je to podruhé, už tušíte, jaké by to mohlo být. Ale zase každá z dcer je originál. Každopádně, kdybych měla odpovědět jednou větou: netušila jsem, že jsem schopná tolik milovat a tolik se o někoho bát.
Trápí vás vaše cácorky hodně?
Devítiletá Emma Luisa je starší a Stelle je pět. Jsou to normální děti, takže si nemůžu stěžovat. Jsou úžasné.
Necítí váš muž doma holčičí přesilovku?
To byste se musela zeptat jeho. Ale tři ženské na krku, je jasné, jak to asi je. Každopádně zvolil skvělou strategii pro přežití… Vyskytuje se doma co nejméně.
Jste spolu už čtrnáct let. Prozradíte, jaké bylo vaše první rande?
Seznámili jsme se tak, že jsem tehdy přišla do divadla žádat o práci. Sháněla jsem Michala Dočekala, ale nevěděla jsem, jak vypadá. A natrefila jsem přímo na něj. Trochu trapas, když hledáte jeho a on stojí před vámi… První rande pak bylo vlastně pracovní. Potřebovala jsem jeho podpis na nějaké petici. Oťukávali jsme se docela dlouho. Nakonec podepsal petici i oddací list.
Manželství režiséra a herečky si představuju jako italské.
To bych neřekla. Jiné je spíš v tom, že se bavíme víc než jiní o divadle, umění. S Michalem jsme se ale rozhodli spolu nepracovat a vyhovuje to nám oběma. Každý proto děláme v jiném divadle a řekla bych, že to je jeden z důvodů, proč spolu fungujeme už tolik let.
Máte díky tomu, že je režisér, protekci?
Řekla bych, že mi práce spíš ubylo, protože jsem si vzala muže, který je velmi vytížený a pracuje i na zahraničních scénách. Musela jsem tedy ustoupit ze svých plánů a hodně zvažovat, co s rodinou můžu vzít. Na protekci jsem navíc příliš hrdá.
O zrzkách se říká, že jsou vášnivé…
Vážně? Asi jako každá jiná žena – neviděla bych to tak dramaticky. Zrzky si na divošky spíš rády hrají…
Podle televizních rolí si o vás možná diváci myslí, že jste spíš zakřiknutá, tichá…
… myslíte jako doktorka Valšíková? Bohužel dostávám role, které mě tímhle směrem zařazují, ale v seriálu Moje lásky jsem taková nebyla. Záleží na odvaze a představivosti těch, kdo herce obsazují. Každopádně ráda zkouším nové herecké polohy, což mám možnost dělat v divadle. V soukromí jsem spoluzaložila občanské sdružení Košířská cibulačka, kde se dokážu postavit za občanská témata, která mě na našem pražském kopci trápí: zástavba parku, přechody, dostavbu školy... Takže si opravdu nemyslím, že jsem zakřiknutá, snad jen nepotřebuju všem ukazovat, co jsem dokázala.
Celý rozhovor s Monikou Zoubkovou si přečtete v časopisu Blesk pro ženy
