3°C
Halina Pawlowská lidi baví. Je vtipná, otevřená, s ničím a nikým se nemaže, neláme si hlavu s kily, ráda se baví, jí, pije, píše a stará se o vnouče. Její tatínek byl básník z Podkarpatské Rusi a ona jeho geny nezapře. Píše knihy, scénáře, fejetony. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Byla šéfredaktorkou několika časopisů a moderátorkou televizní talk show. Za scénář k filmu Díky za každé nové ráno dostala Českého lva. Před čtyřmi lety ovdověla. Má dvě děti: Natálii (36) a Petra (31). A čerstvého vnoučka Huga, který si ji prý omotal kolem prstu. Je na ní vidět, že prožívá šťastné období. Nebo ne?
Většinou se usmíváte. Co vás rozpláče?
Když někdo umře. Když někdo onemocní. Když je mi líto sama sebe, a tu lítost někdy způsobí úplně banální maličkost. Třeba že mám rýmu a nemůžu najít aspirin nebo že mě bolí koleno, že nestihnu dopsat scénář a nikdo mi nepomůže, že je inverze a nevidím přes mlhu na Vltavu…
A jak si tedy naopak udržujete dobrou náladu? Odkud ji dolujete?
Bude to možná znít paradoxně, ale mám metodu, kterou mě naučila moje maminka. Vždycky mi říkala: „Uvědom si, co všechno máš a co jsi dokázala!“ Moje maminka si o mně totiž myslela, že jsem dobrá. Že mám děti a že mám vnuka a že mám kde bydlet, že mám lásku a přátelství… A já, když je mi někdy blbě, si to uvědomím a řeknu si to sama sobě. Hned je mi vždycky líp. A pak zavolám kamarádkám a těm to taky řeknu a ony si taky řeknou, co všechno dokázaly, a je dobře nám všem! A pak mám taky vášeň pro šaty. Baví mě se oblékat a vypadat dobře.
Jste slavná, lidé vás mají rádi. Na co jste nejvíc pyšná?
Asi na to, že se dokážu sama živit, že jsem dokázala ekonomicky držet své rodiče a dopřát vzdělání svým dětem. A taky že jsem si pořídila vícegenerační dům a že v něm dnes už čtyři generace společně bydlíme. Na to jsem vlastně nejpyšnější, že žijeme společně s dcerou, jejím mužem a vnukem, že s námi žije moje tchyně a že můj tatínek i moje maminka byli do svých posledních okamžiků života doma mezi námi.
To je u nás celkem rarita. Mimochodem – čím jste chtěla být, když jste byla malá?
Ze všeho nejdřív jsem chtěla být matkou, která bude mít osmnáct dětí. Osmnáct dětí měla totiž moje babička. Pak jsem chtěla být dětskou lékařkou a pak jsem chtěla být spisovatelkou. Osmnáct dětí a lékařka neklaply, zbytek, chválabohu, jo.
Zní to spokojeně. Nic vás v životě nezklamalo?
Ale ano. Jsem hrozně zklamaná a pobouřená tím, že u nás, tím myslím svou českou vlast, nehraje největší roli kvalita. Že tu kvalitu určují funkce a peníze. Že nýmandi pranýřují osobnosti, že hlupáci si hrají na intelektuály a že skutečnými intelektuály opovrhují praktičtí omezenci. V globálu si ale myslím, že se máme moc dobře. Což ovšem neznamená, že bychom se nemohli mít ještě mnohem líp.
Z čeho ještě máte radost?
Z dítěte. Máme doma Huga a já žasnu, jak jsou ty malé děti šíleně chytré, samozřejmě do okamžiku, než přijdou do školy…
Jakou lidskou vlastnost nejvíc nesnášíte?
Řiťolezce ustrašené nesnáším. Nemám žádné pochopení pro udavače. Myslím si, že by prostě mělo být jasně vymezeno, že někdo je hrdina a někdo je padouch. U nás se někdy tyhle pojmy slévají v jeden, jako by se všechno dalo nějak pochopit a nějak omluvit, to jsem hrozně naštvaná, když to slyším.
A obdivujete?
Můj otec se nebál, i když mu hrozilo, že ho pošlou do gulagu na Sibiř. Ze svých postojů neustoupil ani o píď. To obdivuju, toho si vážím, ale umím žít jen s někým, kdo má smysl pro humor.
Ten se vždycky hodí. Měla byste nějaký vzkaz pro ženy?
Víte, já si moc nepotrpím na výkřiky "buď sama sebou", "měj se ráda"… Člověk (pokud nemá diagnostikovanou depresi) se většinou rád prostě má, a proto jí, pije, dýchá a žije. Já si nemyslím, že by ženy měly mít rády sebe, já si myslím, že by měly mít rády své muže a děti a psy a neměly by se řídit slabomyslnými radami v časopisech.
Hmm… Když mluvíte o dětech, co nějakou radu pro rodiče?
Mám pro děti, aby vyšly se svými rodiči, radu: Nekritizuj otce, matku, za život jim děkuj, spratku! A pro mámy mám tuhle radu: Dokonalá matka miluje i spratka.
Celý rozhovor si přečtete v časopisu Blesk pro ženy!
