4°C
Trochu sešup, ne?
Velká a malá televize je určitě rozdíl. Ale jsem vděčná za práci. Navíc takovou, co mě baví. Pořad Můj styl je hodně podobný Prima jízdě, kterou jsem moc ráda moderovala deset let. Dopolední, povídací, se spoustou hostů a kolegou Lumírem Olšovským. A možná to bude do budoucna i živé vysílání, což je mi podstatně bližší.
Pět let jste byla mimo obrazovku. Co jste dělala?
Ono to tolik let nebylo, pracovala jsem v menších televizích, to nejste tolik na očích jako ve velké televizi. Byla tam nějaká pauza zhruba půl roku, ale ta se zrovna hodila, protože syn nastupoval do první třídy. A bohužel si do toho zlomil obě ruce, čímž jsme zahájili neustálý kolotoč nemocí a úrazů, a tím pádem i dohánění učiva.
Napadá mě: z čeho jste platila složenky?
Moderovala jsem různé akce a v té době jsem žila v dlouhodobém partnerství s otcem našeho dítěte. Měla jsem díky němu krytá záda. Což už bych coby samoživitelka mít nemohla. To je pak boj. A mně v něm teď pomáhá právě ta flexibilní práce.
Když jste byla bez práce, nezvažovala jste změnu povolání?
Nejlepší je pochopitelně dělat to, co vás baví. Je ale mnoho povolaných a málo vyvolených. Každopádně moje výhoda je, že na té práci tolik nelpím. Přicházejí vlny, kdy si říkám, čemu jinému bych se případně mohla věnovat. Určitě to ale bude vždy něco se slovem, ať psaným nebo mluveným. Bavilo by mě třeba psát scénáře, dělat dramaturga, a to z toho důvodu, že tuhle práci i prostředí nejvíc znám. Těžko se ze mě stane jaderný fyzik, protože to neumím.
Co vás na moderátorské práci baví?
Ten proces jako takový. Každý host, který přijde, dokáže mluvit o něčem zajímavém. Mnohdy přijde s nějakým tématem, a nakonec zjistíme, že je zajímavé něco zcela jiného než původní plán. Nemám pevně daný scénář. Co já si řeknu a vytvořím, je tedy na mně. To je velká svoboda.
Nastoupila jste do televize, která později měla finanční potíže. Byli jste nějakou dobu bez výplaty…
Jsem ráda, že televize byla ochotná problém řešit a vyřešit. Což se třeba o jiných dvou malých televizích, kde jsem předtím pracovala, říct nedá. Dodnes mi dluží hodně peněz a nemají se k tomu, aby s tím něco dělali. A nevezmete si na nich nic. Pravidla se v této zemi nerespektují.
S profesionálním potápěčem, otcem vašeho syna, spolu nežijete. Co bylo při rozchodu těžké?
To rozhodování. Protože k tomu docházíte postupně, ne ze dne na den. A i když je snaha na obou stranách, aby to fungovalo, přijde den, kdy do toho nějak šlápnete. Nevíte, jestli děláte dobře, ale jste ve fázi, kdy už musíte. Nejdřív necítíte nic, jen možná malou úlevu, že jste to rozhodnutí udělala. Říká se, že je lepší špatné než žádné… A později zkrátka záleží na tom, jak se ti dva k sobě chovají. Buď se utvrdíte v tom, že jste udělala dobře, nebo zvažujete, jestli jste zkusila pro ten vztah skutečně všechno a jestli nebyly ještě jiné možnosti.
Cítila jste prohru?
Jednoznačně. Ona to prohra je. Rodina má svou roli i funkci. A já ji považuji za důležitou. Podívejte se na rodinné klany, jakou mají sílu. A když zůstanete bez ní, cítíte se oslabená a osamocená.
Celý rozhovor s Tinou Pletánkovou si můžete přečíst v novém čísle tištěného Blesku pro ženy:
