2°C
Co s vámi dělá fakt, že se rozebírá situace vaší rodiny v médiích?
Díky tomu, že jsem se začala objevovat na televizních obrazovkách, se pozornost obrátila alespoň trochu jiným směrem. Už nejsem jen dcera slavných rodičů, ale i „já – Anna Slováčková“. Otázce „a co doma“ se ale bohužel v žádném rozhovoru nevyhnu.
Takže to nedá ani mně a musím se zeptat: A co doma?
Situaci vnímám tak, že jsem vděčná za to, co pro mě rodiče udělali, a nikdy je nepřestanu milovat. Nemám právo je soudit, je to jejich věc. Jsou dospělí a já se jim do toho rozhodně nechci plést!
Žijete s rodiči?
Přestěhovala jsem se teprve před rokem, takže jsem to měla jako na stříbrném podnose.
Musela jste si vybírat, na jaké straně budete?
Rozhodně mě nijak neupláceli, ale nevyhnula jsem se řečem typu „tatínek tamhleto, maminka tamto…“. Myslím, že všichni rodiče mají v takové situaci potřebu mít dítě na své straně. Ale naši jsou naštěstí natolik rozumní, že už nás do toho nezatahují. Rozebírání naší rodinné situace už nám dokonce i ničí jméno a škodí kariéře. Chtěla bych, aby mediální spojení mezi mnou a mými rodiči raději vůbec neexistovalo.
Pomáhali vám rodiče v kariéře?
Pomáhali mi v soukromém životě. Kromě Věry Svárovské mě učil na klavír doma ještě táta a máma mi zase radila při přípravách na přijímačky. Ale nikdy nevolali režisérům, aby obsadili jejich dcerušku. Nešlo o protekci, ale o emocionální podporu.
Jste taková renesanční žena: zpíváte, chodíte do školy, hrajete v muzikálu, dabovala jste, a prý dokonce pracujete v baru a píšete knížku. Není to na jednoho člověka trochu moc?
Školu jsem přerušila, takže už toho dělám jen tisíc (smích). V baru teď pracuju míň, protože jsem měla trochu problémy s plícemi a nechtěla jsem být v zakouřeném prostředí. A knížku píšu už hrozně dlouho.
A o čem je?
Jde o takový krvavý psycho-fantasy příběh, který mám v hlavě asi od třinácti let. Jsem k sobě ale dost kritická, takže když něco napíšu a pak si to přečtu, tak to většinou zase celé smažu. Teď už tu knížku píšu popáté a hrozně se těším, až to dílo dokončím!
Takže žádný zamilovaný román pro mladé?
Láska tam je, ale krve je o dost víc.
A co vy a láska?
Čekám, až si mě najde, ale nijak nespěchám.
A jakého muže si vedle sebe představujete?
Asi bych nechtěla herce, protože sama nejsem žádný bohém. Nebo jsem zatím nepotkala toho pravého… Nejdůležitější je, abych byla spokojená sama se sebou, protože jedině tak můžu mít šťastný a plnohodnotný vztah. Chlap pro mě musí mít životní moudrost, která nemá nic společného s tím, co má vystudováno. Musí mít ambice, charisma a být samostatný.
A jaká z vašich x prací vás baví nejvíc?
Muzikály. Určitě ze mě nikdy nebude Beyoncé, vždycky budu napůl herečka a zpěvačka. Strašně si užívám i práci v televizi, a to včetně té za kamerou. Takže si nejsem úplně jistá tím, co chci dělat, a doufám, že to tak i zůstane. Nejlepší je, když člověk zkusí co nejvíc věcí, umí od všeho kousek, a nasbírá tak spoustu cenných zkušeností.
Celý rozhovor s Aničkou Slováčkovou si přečtěte v časopisu Blesk pro ženy.
