4°C
Právě jste na sklizni na Sicílii, pak se chystáte do Říma na kurz a poté na poutní cestu do Santiaga de Compostela. Vy se asi nezastavíte? Mimochodem – ta poutní cesta, proč ji chcete absolvovat?
Nikdy jsem moc nezpomalovala, nuda domů nepatřila. Neumím si to představit jinak, zastavit se nejde, vlastně ani zpomalit. Svatojakubská cesta byla vždy jedním ze snů, čekají nás dva měsíce jarního putování. Tisíc kilometrů, čtyřletá a roční dcera s námi, a taky notebook. Mám trochu nečekaně čerstvou smlouvu na třetí knihu a cestou ji musím napsat. A důvod jít? Možná nová výzva, potřeba být trochu stranou hektického světa okolo, možná dobít ty baterky, ale především je to pro mou rodinu pokračování jednoho ze smyslů naší existence – být spolu.
Říkáte čtyřletá a roční dcera... To půjdou s vámi?
Naše dcerky jsou stále s námi, na všech dobrodružstvích, v práci, sportu, pořád. Mladší se na expedici i narodila. Jsme přesvědčeni, že zážitková minipedagogika prcků je víc než unifikovaná socializace školkami. Však i školu budeme mít jednou na expedici.
Co konkrétně teď na Sicílii děláte? Už jste otestovala nějaké zdejší ovoce na vaše marmelády?
Jsme v naší pojízdné manufaktuře, která parkuje před sadem pod Etnou, kousek od městečka Giardini di Naxos, a zavařujeme rudé – krvavé pomeranče. Nic víc si marmeládová čarodějka, která hledá chuť chutí, přát nemůže. V našem druhém "doma", na Sicílii, zavařujeme i v místní kuchyni, především citrony a pomeranče, také mandarinky a grepy. To je naše vlastní ovoce. Pak třeba kumquaty, cedráty a indické fíky, plody kaktusu opuncie, které se zde pěstují.
Pojízdná manufaktura, co si pod tím mám představit? Dům na kolečkách?
Ano, máme pětitunový domov na kolech, kde je i plně vybavená vnitřní kuchyně, tam vařím, když je venku ošklivo. Hlavní je ale venkovní kuchyň, která umožňuje zpracovávat větší množství ovoce a zároveň ho jak čistit, tak vařit i zavařovat. Hořáky na plyn, kuchyně má své zásoby vody, sklad, lednici. Kouzelné je, že abych mohla zavařovat třeba na Západní Sahaře nebo za polárním kruhem, nepotřebuju nic externího, spoléháme se sami na sebe, včetně výroby elektřiny.
To je velké dobrodružství…
Čím dál tím krásnější. Mám malinké pomocnice, nemusím se za ničím hnát a už si ani nic dokazovat. Vaříme marmelády po celém světě a naše fanoušky ještě k tomu baví, když jim o tom píšu.
Narazila jste někde na nějaké ovoce či zajímavou chuť, které vás opravdu nadchly?
Vlastně prvotní impulz pro cestu kamkoli bylo vařit marmelády z nejlepšího ovoce na místě, kde se vyskytuje. Proto jsem nadšená vlastně všude. Ale samozřejmě nejmarkantnější rozdíly jsou u exotického ovoce, které se k nám nedozrálé, podtržené a ve stavu mnohdy nepoživatelném dováží. Tam zírám, jakou opravdovou chuť takové kousky mají. Ale upřímně, to, co nás na cestách za marmeládou nadchne vždy nejvíce, je pak domácí chuť marmelády třebas z malin či rybízu! To je naše potkávání se s domovem. Ve skleničkách. Boží, jak luxusní může být zavařenina z nejlepšího českého ovoce, zahradního i lesního, když ji děláte poctivě a občas přihodíte i něco navíc.
Vaše první marmeláda byla broskvová s mátou. Jak jste přišla na tuhle kombinaci? A vůbec, kdo tyhle kombinace vymýšlí a kdo je váš hlavní ochutnávač?
Broskve přivezl od farmáře muž, že bychom to mohli zkusit. Máty mám na zahradě několik druhů a hodně. Kombinace mne napadají tak nějak samospádem, automaticky, zbytečně je neplánuju ani složitě neskládám. Přijdou. Zatím jsme kombinaci ryze podivnou, tedy nepovedenou nenamíchali. Momentálně máme v nabídce třeba exkluzivní limitovanou sérii z našich švestek, francouzských fíků a koňaku s neuvěřitelnou historií, který má sám příchuť švestek a fíků. Malá sklenička stojí 738 korun a prodává se velmi dobře!
První, kdo marmošku ochutná, je právě partner. Koneckonců je to naše společná aktivita a hodně mi i radí. V podstatě mi kecá do všeho od marmelád přes oblečení po psaní knih, a já jsem za to ráda. A pak přijdou na řadu holky, ty ochutnávají o sto šest. A také zaměstnanci v manufaktuře, přátelé, kteří k nám jezdí.
Všechno vyrábíte ručně a sami. Kolik se dá takových marmelád měsíčně vyrobit? To vás asi bolí ruce, ne?
Ačkoli jsem zavřela všechny naše obchody po Evropě, přestala dodávat do obchodů a hotelů, vyrábím stále stejný objem marmelád. Máme klienty po celém světě, lítají a jezdí do naší manufaktury na Šumavě, a v sezoně se tam tak stojí kruté fronty. Ne každý den se vyrábí, ale v průměru 50 až 60 tisíc kusů skleniček ročně uděláme. Manufakturně. Ručně se sklízí ovoce, čistí se, vaří, nalévá do skleniček, které se předem ručně myjí, pak se víčkují (máme skleněná víčka s těsnicí gumičkou), poté zavařují, etiketují (etikety se navazují) a balí. Trvá to. Ale výsledek je jedinečný nejen chuťově, ale i esteticky. Kultovní skleničky Weck jsou prostě jednička.
Pokud jde o marmelády, proslavily vás citrusové, to není moc obvyklé.
Vlastně ne, jsou to prosté marmošky jako jakékoli jiné, jen mistrovství světa je pouze v nich, jiné tam soutěžit nemohou. Proslavily se i z toho důvodu, že je tu nikdo předtím nevyráběl a ta hrůza v obchodech se jíst nedala a nedá dodnes. Pravda je, že mají chutě, které si buď zamilujete, nebo je odmítnete, nic mezi. Ale jsou o moc a moc pracnější a časově náročnější na přípravu než taková jahodová nebo malinová, to ano. Navíc naše například citrony a pomeranče, které si jako jediní výrobci osobně dovážíme z jižní Itálie či Sicílie, mají vůni, která je nepopsatelná, nemá nic společného s obdobným ovocem, které koupíte v českém obchodu.
Vaše marmelády jsou poctivé, je v nich cukr, žádné náhražky. O těch neuvažujete?
To by dělal jen vůl! Zjednodušeně, sklízíme nejlepší ovoce na světě, kdekoli ho někde najdeme. Co nemohu sklidit, koupím. Opět tu nejlepší kvalitu, úměrně tomu drahou. Přesný opak toho, co dělají mnozí z těch, kdo se výrobou džemů živí. Cukr, a ne jeho šidítka, špičkový šumavský med, bylinky, kvalitní alkohol či jiné chutě, včetně třeba těch termitů či nejpálivějších paprik na světě. Vyrábíme pro mlsné jazýčky, našimi dcerami počínaje. Pak vše pokračuje přes světové gurmány či krále a královny. Nejsem pitomá, abych dělala věci jinak. Nic nás k tomu nemůže dohnat.
Zmínila jste krále a královny. Ví se, že vaše marmelády snídají i v Buckinghamském paláci. Je to asi příjemný pocit, vědět, že vaše marmeláda chutná i britské královně…
Naše produkty jsou na vícero královských dvorech, a to nejen evropských. Snídají je oscaroví herci, byznysmeni, jejichž jména zná svět, slavné zpěvačky, prezidenti. Někdo nárazově, někdo pravidelně. Jasně, je to super, člověk poznává zajímavé marmeládožrouty. A ti jedí vše. Nezajímají se jen o exotiku, samozřejmě že preferují oceněné marmelády z Worlds Marmelade Awards a z Great Taste Awards, ale pak je nejednou posadí na prdel lesní jahoda čistá, a bez cen. Pro nás je nejdůležitější maminka s dětmi z Tábora, my přece produkty na dětech i testujeme, také rodinka ne zrovna bohatá z Holešovic, babička z Chebu a každý jeden klient, který u nás nakupuje pravidelně v manufaktuře.
Před lety jste začala žít podle sebe. I o tom je vaše první knížka Příběh opravdové vášně. Teď jste vydala druhou a pro spoustu čtenářů je vaše zpověď velkou inspirací. Těší vás to?
Myslela jsem si vždy, že žít „podle sebe“ je to nejdůležitější. Toužila jsem po tom zavřená v kanceláři, ve městě a v divnovztazích. Ale když po letech přišla na svět Eliška Anna a dva roky poté Mia Ronja, docvaklo mi, že to nej je žít podle nás. Podle mé nové rodiny. Ne pouze podle sebe. A že si mohu dovolit vše odsunout stranou a věnovat se hlavně dcerkám, to je největší ze svobod mého života. Nevyměnitelná. Tahle změna z nejlepší podnikatelky roku a nejúspěšnější marmeládovnice světa zpět k ženě u plotny, která se stará o rodinu a ambice pověsila na hřebík, se prolíná první i druhou knihou. Čtenáři mých knih jsou úžasní lidé, moc si jich vážím a nejednou mne dostali do kolen s jejich díky, respektem a pokorou. Asi i proto jsou na cestě další dvě knížky.
