Češka, která dala Anglii remosku a je Wintonovým dítětem: Největší hrdinové byli naši rodiče | Pro ženy | Blesk.cz

Češka, která dala Anglii remosku a je Wintonovým dítětem: Největší hrdinové byli naši rodiče

25. ledna 2017 | 13:00

Bylo jí teprve devět let, když sama se svou tříapůlletou sestrou přijela do Anglie. Psal se rok 1939 a Milena Grenfell-Bainesová (88), tehdy Fleischmannová, měla to štěstí a dostala se do jednoho z vlaků vypravených sirem Nicholasem Wintonem. Už to samo o sobě by stálo za příběh hodný románu. To by se ale během svého života nesměla ocitnout ve správnou chvíli na správném místě, její další životní události do jisté míry předčily i toto dobrodružství ze začátku jejího života. 

Tolik energie, kolik má v sobě tato žena, jsem dlouho neviděla. Říká se jí Lady Remoska, ale rozhodně to není urážka. Titul lady má po svém zesnulém manželovi, kterého královna pasovala na sira. Navíc má zásluhu na tom, že se tradiční česká remoska začala ve Velké Británii prodávat. Do té doby o ní neměli ani tušení. Na podzim vyšla v Česku kniha Lady Remoska, kde čtenář může nahlédnout nejen do tajů české a anglické kuchyně, ale i do života samotné autorky.

Jaké to bylo, když jste se v devíti letech ocitla sama se sestrou ve Velké Británii? Pamatujete si třeba, jak jste si, neznalá tamějšího jazyka, našla kamarády?
Byla jsem tehdy malá a mám pocit, že už za dva měsíce jsem mluvila bez problémů anglicky. Vlastně si dnes už ani nepamatuji, že jsem někdy anglicky nemluvila.

Stýskalo se vám tehdy po rodné zemi?

Lady Remoska pořádá besedy ve školách.

Rodina, do které jsme tenkrát šly, byla skvělá, a tak jsme se rychle aklimatizovaly. Mé sestře tehdy bylo tři a půl. Říkala, že musela mít tenkrát na mámu velký vztek, že ji opustila, i když si to dneska už nepamatuje. Protože byla tak malá, velmi rychle zapomněla česky. Když pak máma v roce 1940 přijela, musely se dávat znovu dohromady.

Vůbec si nedovedu představit, že rodič musí udělat takové těžké rozhodnutí, že pošle své děti do světa, a to s vědomím, že neví, jestli se s nimi vůbec někdy ještě setká...
Každý tady zná pana Wintona a považuje ho oprávněně za hrdinu, ale jimi byli i naši rodiče. Jeden z "dětí" byl před časem na návštěvě u Nickyho a říká mu: "Víš, měli bychom něco udělat pro naše rodiče." A on mu na to odpovídá: "Už je dávno na čase..."

A co by to mělo být?
Po této myšlence jsme se spojili dohromady a vymysleli, že jim uděláme pomník. Zuzana Marešová pak vymyslela, že by to mělo být okno, ze kterého nám rodiče dávají sbohem. Poslední myšlenka je taková, že to bude okno ve vagonu. Jeden takový, kterým jsme tenkrát odjížděli, je v bratislavském muzeu. A my jsme našli muže, který udělá jeho přesnou kopii. Až na to seženeme peníze, umístíme ho na hlavním nádraží. Kde, to už jsme domluveni... 

Dovedete si vy sama představit, že jste ve stejné roli jako tenkrát vaši rodiče?
To mi říkají mé děti, které už zase mají své potomky: "Já bych své kluky nikam neposlal." Tak jim opakuji, že to nemůže vědět. To si člověk vůbec nedovede představit. 

Milena Grenfell-Baines vzpomíná na cestu do Velké Británie a na sira Nicholase Wintona. • VIDEO: Youtube/BPŽ

A vy sama? 
To nevím, to je těžké, ta situace byla jiná. Ale vlastně se to teď děje znovu. Rodiče takhle posílají své děti třeba ze Sýrie. Nicholas Winton říkal, že člověk se z historie prostě nepoučí. Já o tom dnes dělám přednášky, i mezi malými dětmi. A ony mi pak píšou dopisy, že si neumějí představit, že by odjely třeba i na týden na dovolenou bez rodičů, že by se jim stýskalo. Tak se jich ptám, jestli jim někdy řekly, že je nemají rády. To se prostě občas stává. Odpoví, že ano, ale že už to říkat nebudou, že si to uvědomily. A já si toho strašně moc vážím. 

Kromě nezměrného optimismu jste ale do Anglie dovezla i českou remosku. To vám tam tak chyběla? 
Nikdo ji v Anglii neznal. V roce 2000 jsem byla v Praze a sestřenice si ji šla koupit. Koukám na návod a vidím, že se vyrábí ve Frenštátu. Překvapilo mě, že se v Británii neprodává, tak do toho Frenštátu volám a ptám se jich, jak je to možné... Že prý v Británii nikoho neznají.

Milena Grenfell-Bainesová ukazuje na fotografii sebe mezi ostatními dětmi.

A toho jste se chytla.
Jasně, já jsem v tu chvíli už věděla, že jim můžu pomoct. Má kamarádka prodávala věci do kuchyně, tak jsem se s ní domluvila, že to zkusíme. "Paní, vy jste anděl!" řekli mi tenkrát. No a za čtrnáct dnů se jich prodalo tisíc kusů. Jenže ve Frenštátu tenkrát začínali a neměli dost materiálu na další výrobu. Tak jim na něj jedna anglická firma půjčila a začalo se vyrábět. Za rok se prodalo dvanáct tisíc kusů. 

Začali pak Angličané třeba více vařit česká jídla?
Ano, třeba naši bramboračku. Má kamarádka mi říká, že je to nejlepší polévka na světě. Teď budu třeba v anglické hotelové škole dělat český den, kdy je budu učit vařit česká jídla, jako je třeba kachna.

I s knedlíky?
To ne, ty totiž chutnají jen některým Angličanům.

Česká remoska ale zaujímá čestné místo i v britské královské kuchyni.
To byla vlastně náhoda. Princ Charles se znal se sirem Wintonem a setkali jsme se na jednom koncertu, kde se hrála skladba Poslední vlak do zítřka. To je o transportu dětí. Princ Charles tam byl taky, měl zrovna narozeniny, tak jsem mu ji přinesla. Dala jsem mu k tomu i kuchařku, tak se tomu smál. Za tři týdny jsem dostala dopis, že remoska je v kuchyni. Jestli v ní ale vaří, to nevím.

Milena Grenfell-Baines přivezla do Velké Británie českou remosku. • VIDEO: Youtube/BPŽ

Kuchařky píšete, překládáte. Měla jste vždycky takový vztah k vaření?
To jo, ale když jsem se vdávala, můj muž byl už rozvedený. Jeho bývalá žena měla kdysi restauraci a uměla prý hovězí na devatenáct způsobů. Tak jsem se hned musela naučit také vařit. 

Jsou angličtí muži skutečně takoví gentlemani, jak se říká?
Jéé, no to je těžké takhle říct! Můj muž jím rozhodně byl, stejně tak naši přátelé. Ale víte, dnes je to úplně jiné. Dneska podle mě ani nevědí, co to slovo gentleman znamená. 

Lady Remoska pořádá besedy ve školách.
Strávila jste v mládí také dva roky ve Francii, která má svou specifickou kuchyni. Která je vám nejbližší?
Všechny tři, jak francouzská, tak česká a anglická.

A vaše nejoblíbenější jídlo?
Asi pečené kuře. Nebo těstoviny, jen tak s cibulí, paprikou, kuřetem. Vařit v remosce je děsně jednoduché! 

Vaše kulinářské umění je tak vyhlášené, že prý k vám chodili i dirigenti Královské liverpoolské filharmonie.
Chodili jsme na koncerty s přáteli a pak jsme se všichni u někoho z nás sešli. A jednou jsme si řekli: "Co kdybychom pozvali třeba také dirigenta?" O přestávce jsme za ním šli a on s díky odmítl, že už je pozvaný jinam. Ale že prý první houslista by šel. Nakonec jich šlo asi pět. A stala se z toho tradice.

Jak často se vracíte do České republiky?
Vloni jsem tu byla šestkrát. Mám tu dost známých a výborných kuchařek, vždycky se sem těším!