2°C
Jak jste se dostala vůbec k tomuto koníčku? Souvisí to nějak s vaší původní profesí učitelky?
Důvodů je asi víc, svůj podíl na mé vášni k historickému oblečení má zřejmě i moje tetička. Tou byla operetní zpěvačka Lída Klímová Grossmannová. Zpívala velké role v Národním divadle v Brně, prošla řadou operetních scén v Praze, byla dvorní zpěvačkou Oskara Nedbala a především byla první Rosemary ve stejnojmenné operetě Rudolfa Frimla. Jako malá holka jsem obdivovala její garderobu, nádherně zařízený byt na Smetanově nábřeží. Byla půvabná i jako stará dáma, kdy hrála v televizních pohádkách laskavé babičky. Co jsem od ní dostala, nikdy jsem nevyhodila. Smysl pro krásné věci, pěknou rukodělnou práci, to u mě zřejmě fungovalo od malička.
Sbírala jste ale nejdříve bižuterii a knoflíky...
Samozřejmě. Všechno, co mělo souvislost s módou. Ať už to byly módní doplňky jako kabelky, klobouky, rukavičky nebo také bižuterie, šicí potřeby, knoflíky, módní časopisy, svatební oznámení apod. Na známky naštěstí nedošlo. Co ale sbírám spolu s předměty, jsou příběhy. Příběhy věcí, které se staly, byť na krátký čas, průvodci reálnými životy svých majitelů. A také věci z majetku slavných osobností. Nejen prvorepublikových herců a hereček, ale především i významných lidí, jejichž stopa v naší společnosti zůstala, aniž bychom to věděli. Také ráda dokumentuji životy běžných obyvatel. Baví mě o tom psát.
Vy jste tohle sběratelství brala jako hobby, dnes už to ale neplatí, že? Co všechno vlastně se svou sbírkou podnikáte?
Ale bohužel to platí stále. Sběratelství je vášeň, která zřejmě nikdy nezanikne. Alespoň tak je to v mém případě. Nikdy jsem si sběratel neříkala, těšilo mě probírat a urovnávat si ty své krabice s „veteší“. Netoužila jsem po tom, je někomu ukazovat.
Tak trochu jako Moliérův Harpagon, jenom nešlo o zlaťáky. Jednoho dne mě kamarádka přesvědčila, ať udělám přehlídku spodního prádla na její novinářské akci, a to byl start pro další přehlídky. Ty jsem později začala dělat pouze ve vlastní produkci. Do dnešního dne jsou jich stovky po celé republice, veřejné i ty na soukromých akcích. Jsem jediná, kdo na nich předvádí stoprocentní originály, bez jakýchkoli náhražek ve stylu “jako“. Stále vystavuji na zámcích, v muzeích, většinou tematicky. Půjčuji oblečení do filmu, na dobovou svatbu a podobně. Samozřejmě jen omezeně, většinu věcí nedám z ruky, třeba šaty herečky Adiny Mandlové. A protože mám hodně materiálu, snažím se o dobové módě psát do časopisů a dokládat to fotografiemi.
Čeho si ve své sbírce nejvíce vážíte a jakým způsobem může být vaše sbírka prospěšná?
Ve sbírce je řada unikátů, třeba vějíř Boženy Němcové, oblek herce Svatopluka Beneše nebo bunda hokejového brankáře Jiřího Holečka. Ale nejvzácnější na mé sbírce je její ucelenost, kompletnost. Je to vlastně průřez módou celého minulého století. Módou denní, večerní, sportovní, pracovní, ale také složenou podle ročních období. Obsahuje řadu zajímavostí a informací z majetku slavných osobností, i to je studijní materiál příštích generací. Na výstavách má vždy úspěch interaktivní koutek s doplňky, které si mohou návštěvníci vyzkoušet. Ví tak, co si zkouší.
Muzeum - móda na kolečkách, to je váš nápad? Co to přesně obnáší, takové muzeum? Cestujete s ním po republice, po školách?
Ano, muzeum na kolečkách je taková, jak se říká, z nouze ctnost. Nedaří se mi sehnat větší výstavní prostor, a tak od samého začátku část své sbírky vždy naložím do auta a jedu vše ukázat prostřednictvím pěkných modelek na přehlídku nebo na výstavu. I tak mám dobrý pocit, že lidem dělám nejen radost, ale i je nenásilně poučím. Cestujeme nejen po celé republice, ale i mimo ni, dokonce jsme reprezentovali i na českém plese v Bruselu. Školy mě neoslovily a asi by v nich přehlídka ani výstava nebyly reálné. Ale ráda se účastním besed, zejména v odborných školách či učilištích.
Jak vlastně o svou sbírku pečujete?
To jste si vybrala tu pravou otázku! Snad nejtěžší údržbu si vyžadují textilie. Praní je dobrodružství, nevíte, jaký bude výsledek. A to používám stará mýdla a ruční praní. Mám šikovnou kolegyni, která umí vše opravit dobovými materiály, včetně nití. Když přece jenom něco už doslouží, tak jen kvůli tomu, že už se materiál zcela rozpadl. Mám oddělené věci na výstavy, přehlídky a ty výhradně sbírkové.
Kde sháníte nové kousky do své sbírky?
Vy máte svou sbírku pořád doma. Není to škoda, že nemůže dělat radost ve větším měřítku?
Mám pronajaté pracovní místnosti, kde mám sice sbírku uloženou, ale velký prostor k dispozici nemám. Škoda to je určitě, ale v současné době jsou nájmy velice vysoké a mecenáše jsem zatím nepotkala. Ale zato dost zajímavých lidí, kteří by v muzeu módy měli opravdu co říct.
Musela jste díky svému koníčku proniknout i více do historie? Nebo vám historie nebyla nikdy cizí?
Vzhledem k tomu, že jsem studovala výtvarnou výchovu na PF UK, prošla tvrdou výchovou kunsthistorika pana profesora Míčka, tak jsem nemohla nevědět. Naštěstí byla historie moje hobby! Knihy, časopisy, filmy. Tak nějak to šlo samo.
O módě konkrétního období asi víte hodně, taky máte oblečení na očích. Je nějaká doba, která je vám blízká, pokud jde o módu? Určitě jsou věci, které se do módy vracejí.
Mám moc ráda 20. až 40. léta minulého století, ale teď jsem dost propadla kouzlu let padesátých. Nemyslím šátky a tepláky, které se tehdy z nutnosti vloudily do skříní našich paní a dívek, ale eleganci francouzských návrhářů nebo oblečení, jehož představitelkami byly mj. Audrey Hepburn nebo Jacqueline Kennedy. Móda se vrací pořád dokola, je neodbytná, jenom se jednotlivé prvky jinak kombinují. Když si cokoliv vybereme, vše tu bylo, například známé žabky, neboli ťapky, vietnamky, šlapky. Guma ve tvaru písmene y drží na noze podrážku. Vypadají novodobě, ale ty nejstarší dochované žabky jsou cca 3500 let staré a jsou uložené v britském muzeu. A tak bychom mohli porovnávat dost dlouho.
