Tatínek paní Bočánkové byl Čech a maminka Němka a to přineslo rodině mnoho problémů. Tatínek byl náčelníkem Sokola a ke svému češství se hrdě hlásil. Když zabírali Němci Sudety, dostala rodina naštěstí varování a v noci, na poslední chvíli, utekla před zatčením. „Mně bylo sedm let,“ vzpomíná paní Bočánková. Museli všechno nechat ležet a jít pryč. „Měli jsme každý jenom pár věcí osobních – ani peníze z banky jsme si nemohli vzít." Po dvou dnech dorazili k příbuzným otce do Tovačova. Den nato nastala mobilizace a Jarmilin tatínek musel odejít.

Paní Jarmila Bočánková se narodila do rodiny Indrákových. Vzhledem k tomu, že Jarmilina maminka chodila v mládí do německé školy v Olomouci, měla mezi Němci řadu spolužáků. Jeden z nich byl dokonce náčelníkem gestapa v Přerově. Ten ale Jarmilině mamince prozrazoval jména lidí, které se chystá gestapo zatknout, například kvůli ilegálnímu poslouchání rádia z Londýna a Moskvy. Jarmilina maminka je stihla varovat, a tím jim zachránila život. Takto pomola minimálně stovce lidí. Přesto ji za to na konci války jako Němku čekala nenávist. Bývalí otcovi spolužáci – členové Národní gardy – ji zavřeli do sklepa zámku a chtěli ji zastřelit. Zasáhli až Rusové, které Jarmila o život maminky prosila doslova na kolenou.

Po těchto zkušenostech otec na Sokol i své české vrstevníky poněkud zanevřel. Rodina se stáhla do ústraní. Vytouženého klidu se ale nedočkali.

Při zatčení jim rovnou brali majetek

Přišel rok 1948 a na Silvestra byla celá rodina Indrákových zatčena Státní bezpečností. Paní Bočánková dodnes neví, co bylo důvodem. Nikdo z rodiny se nijak neprojevoval, žili v ústraní, s nikým se nescházeli. Každopádně muselo být předem jasné, jak celý případ dopadne, protože už při zatýkání si příslušníci Státní bezpečnosti bez špetky studu rozebírali jejich majetek, hlavně zlaté šperky. Odvedli je, jak byli – v nočních košilích. Když bylo Jarmile asi za čtrnáct dní dovoleno, aby s ostrahou zajela do bytu pro oblečení rodičů, v bytě již nezbylo vůbec nic.

Jarmila vzpomíná na kruté podmínky v cele. Samotnou ji při výsleších nikdo nebil, její otec na tom byl ale jinak. „Tatínek, toho vždycky přitáhli buď za nohy, nebo za ruce – jako na zádech. Ale byl tam jeden moc hodný bachař a ten vždycky přišel za mnou a řekl: ‚Tady máš nějakou mastičku a na čtyřce leží tvůj otec. Běž a trošku mu namaž ty rány.‘ No, potom měl rozsekanej taky nos a ucho, takže vůbec neslyšel, potom necítil...“

Soud se konal v červenci. Jarmilina rodina se měla dopustit velezrady a vyzvědačství. Jarmilu odsoudili na dva roky, ve skutečnosti byla Jarmila ve vězení čtyři roky a její otec devět. Maminku odsoudili na sedm let.

Kruté podmínky jí pomáhaly překonat přítelkyně, se kterými se paní Jarmila schází dodnes. Po dvouletém pobytu ve vězení byla paní Jarmila umístěna do ústavu pro mladistvé delikventky ve Lnářích. Většinu z nich tvořily politické vězeňkyně. „V těch Lnářích, tam už to bylo normální. To byl jako klášter, tam jsme bydlely. To už bylo, jako když je člověk skoro doma. Akorát že jsme musely vždycky hlásit to ‚soudruhu veliteli‘ na cele ráno. Každý den jedna měla službu, a tak to musela hlásit: ‚Soudruhu veliteli, hlásím stav žen na cele sedm.‘ A já jsem to strašně nerada říkala, tak jsem vždycky řekla: ‚Pane soudruhu veliteli.‘ Za to jsem taky byla moc od nich hubovaná,“ vzpomíná.

S dozorci většinou nebyl problém. Na druhou stranu nikdy nevěděly, co je čeká. Při jedné vycházce si například dívky dobíraly dozorkyni, co by dělala, kdyby chtěly utéct. Ona řekla, že by je zastřelila. A aby jim dokázala, že to myslí vážně, tak prostřelila Evě Vokálové nohu. Ovšem byla potom odvolána.

Příbuzní radši na ulici přešli na druhou stranu

Ve Lnářích se Jarmila Indráková seznámila s Cyrilem Šollarem, který dívkám různě pomáhal, nosil jim ovoce. Po jejím propuštění se několikrát setkali, vyšli si. A pan Šollar jí nabídl sňatek, se kterým Jarmila nakonec souhlasila, protože to bylo východisko ze složité životní situace. Jako propuštěná politická vězeňkyně totiž neměla v podstatě šanci na normální život.

„Já jsem chodila za prací. A když jsem přišla do nějakého podniku, tak mi bylo řečeno: ‚Ano, vás vezmeme.‘ Protože viděli mladou ženu, dívku, byla jsem sympatická, a každej: ‚Ano, vás vezmem. Pojďte do kanceláře.‘ A když jsme přišli do kanceláře, řekli: ‚A kde jste působila až do dnešního dne?‘ A já jsem řekla: ‚Já jsem byla v kriminále.‘ A pak mi každý řekl: ‚A za co? Proč?‘ Já jsem řekla: ‚Za velezradu.‘ A to jsem říkala hrdě, nemínila jsem se za to nějak hanbit. Jenže ta moje hrdost klesla v okamžiku, kdy jsem to vyslovila, protože každý mne vyhodil.“ Neměla co jíst. Proto chodila do centrální jídelny a tam dojídala, co lidi nesnědli.

Nakonec sehnala práci v olomouckých papírnách za minimální plat. Neměla ani peníze, aby mohla jet navštívit své rodiče do kriminálu. Navíc se k ní neznali vlastní příbuzní, kteří raději přešli na druhý chodník a dělali, že ji nevidí.
Manželům se brzy narodily dvě děti – dcera a syn. Ovšem po čtyřech letech přišla další rána – pan Šollar náhle zemřel na infarkt. Paní Jarmila zůstala sama se dvěma malými dětmi.

Po návratu z vězení se k ní nastěhovali rodiče, kteří neměli kam jít. Maminka byla již těžce nemocná, ale otec našel práci v sousední Blatné a pracoval jako dělník u Státních silnic. Později se paní Jarmila přestěhovala do Plzně, kde si postupem času doplnila vzdělání a pracovala jako zdravotní sestra – hlavně v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Také se seznámila s panem Bočánkem, za kterého se provdala a se kterým žije dodnes.

Čtěte další Příběhy 20. století.

Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy 20. století. www.postbellum.cz.