Vaše nová dokumentární série nese poměrně neobvyklý název – Sperminátoři. Kdo je sperminátor?
Sperminátor je muž, který daruje ženám sperma napřímo, tedy ne přes kliniku asistované reprodukce.
Je tedy vaše dokumentární série víc o mužích, kteří sperma darují napřímo, nebo o ženách, které sperma poptávají?
Já bych řekla, že je o mužích i ženách, protože to od sebe nejde oddělit. Pokud žena chce mít dítě, bez muže se neobejde. Nicméně se dá říct, že v mém dokumentu jsou muži spíš statickými hrdiny, zatímco u žen je patrný vývoj, protože jejich příběhy jsou právě o touze po dítěti a o aktivním hledání biologického otce.
V České republice je v rámci legislativy asistovaná reprodukce umožňována pouze heterosexuálním párům. Je to ten hlavní důvod, proč single nebo lesbické ženy hledají anonymní dárce spermatu?
U lesbických párů je to rozhodně tím hlavním důvodem. Velkým důvodem je to i u single žen, ale současně jedna z hrdinek naší série se vyloženě rozhodla, že chce, aby její dítě bylo počato a přišlo na svět tím co nejpřirozenějším způsobem. Takže klinika asistované reprodukce pro ni ani nebyla cestou, kterou by chtěla jít.
Setkala jste se během natáčení i s heterosexuálním párem, který by chtěl využít služby dárce napřímo?
Během natáčení jsem se s tím nesetkala, ale historicky ano, protože nápad o natočení dokumentu o sperminátorech jsem nosila v hlavě už deset let. Přestože jsem na něm začala pracovat jako na filmu, odložila jsem ho, a jsem moc ráda, že mohl nakonec vzniknout jako čtyřdílná dokumentární série pro televizi Nova. Kromě jiného také proto, že jsem si mohla vyzkoušet, jaké to je, dělat seriál.
Vy jste předtím nikdy dokumentární sérii netočila?
Ne, já jsem vždycky dělala jen filmy, takže série pro mě byla výzva, protože je to v mnoha věcech jiné. Máte postavy, které musí dějově unést všechny díly, stopáž série je 160 minut, což je mnohem víc než u filmu, proto musíte ty lidi malinko režírovat, na rozdíl od filmového dokumentu, kde máte možnost je prostě jen sledovat. To by ale v sérii nefungovalo. Takže to pro mě opravdu byla výzva.
Jak se hledají respondenti do dokumentu, který je velmi intimní, a ti lidé vědí, že ho opravdu uvidí velké množství diváků?
Vlastně docela dobře. Já jsem několik ze svých hrdinů a hrdinek znala už z dřívějška, počítala s nimi a jsem moc ráda, že to se mnou celou tu dobu vydrželi táhnout. Protože se mi stalo i to, že jsem komunikovala s člověkem, který daroval sperma napřímo, ale než jsme dokument začali natáčet, našel si partnerku, se kterou mají dvě děti. Sperma darovat přestal a už se k minulosti nechtěl vracet. Takže ve chvíli, kdy o moje téma Nova projevila zájem, začala jsem si dělat předvýběr hlavních aktérů a dostala tým rešeršérů, ti prakticky prohledali celou Českou republiku, aby našli muže, kteří darují sperma napřímo, a ženy, které se takto snaží počít, a aby s námi všichni chtěli natáčet.
U žen je motivace, proč hledat dárce spermatu, jednoznačná – počít dítě. Co ale motivuje muže ke zplození dítěte, se kterým velmi často nikdy nepřijdou do kontaktu?
To byla pro mě samotnou velká neznámá a myslím si, že právě tahle otázka byla i tím hlavním důvodem, proč jsem dokument o sperminátorech vůbec chtěla natočit. Upřímně musím říct, že hledat motivaci těchto mužů byla trochu detektivka. Odpověď na otázku, proč někdo daruje sperma napřímo, totiž není jednoduchá. Když například darujete krev nebo krevní plazmu, tak přirozeně nevyžadujete, aby se vám potenciální příjemci představovali, nejste s nimi v kontaktu, nevíte a ani nepotřebujete nebo nechcete vědět, komu svoji krev dáváte. U darování spermatu ale muži zpravidla chtějí vědět, kdo bude jeho příjemkyně, a chtějí vědět, jestli se to povedlo, jestli žena skutečně počala a z jejich spermatu se narodilo dítě.
Na co jste tedy během natáčení přišla?
Pokud byste si dala inzerát, že sháníte dárce spermatu, s naprostou jistotou se vám ozve spousta mužů, kteří za svoje sperma budou buď chtít peníze, nebo budou trvat na tom, aby k početí došlo „přirozenou“ cestou, a budou po vás tedy chtít sex. Což ale není případ hrdinů mého dokumentu a já sama jsem na takové muže nikdy nenatrefila, protože se mi na natáčení ozývali pouze lidé, kteří to mysleli vážně. To, že v dokumentu vystupují pod svým jménem a ukazují svou tvář, je nepochybnou zárukou toho, že své dárcovství myslí opravdově. Abych pravdu řekla, u všech mých hrdinů mě překvapila ochota, otevřenost, upřímnost a bezproblémová spolupráce, všichni měli touhu téma přímého dárcovství otevřít a mluvit o něm.
Se všemi jste se potkávala, poznávala je, se všemi jste mluvila. Dokážete na základě toho říct, jestli mají tito muži něco společného?
Jsou to většinou vzdělaní lidé, hodně z nich dokonce prošlo Armádou České republiky, což byl zajímavý fakt, který si vysvětluji tak, že vojáci mají z principu silnou potřebu pomáhat tam, kde je potřeba, takže proto možná i ženám, které by jinak neotěhotněly. Jejich motivace ale byly různé, dobrý pocit z toho, že někomu pomáhají, je bez debat přítomen vždy, ale u některých byla hlavní motivací například velká touha tady po sobě něco zanechat. Jiní z těchto mužů jsou dobře zajištění, už si v životě něco zkusili, lecčím si prošli a to jediné, co by si ještě přáli, je dítě. Protože se jim ale z nejrůznějších důvodů nepodařilo založit vlastní rodinu, rozhodli se pomoct někomu jinému, aby tuto rodinu mohl mít.
Jaká jsou rizika spojená s přímým dárcovstvím?
Když pomineme muže, kteří si takto hledají příležitostný sex, pak většina samotného dárcovství probíhá tak, že se muž se ženou domluví, někde se potkají, on jí předá kelímek s ejakulátem a oba si jdou svou cestou. Dohoda je taková, že pokud se oplodnění zdaří a dítě se narodí, muž nebude zapsán v rodném listě, a předáním spermatu to pro něj tedy končí. Mezi takovými muži a ženami panuje obrovská vzájemná důvěra, protože právě tady je to největší riziko. Pokud by totiž jakákoli ze stran chtěla, aby byl otec zapsán do rodného listu, mohou skončit až u soudu a je velmi pravděpodobné, že ten by došel k rozhodnutí, že je v zájmu dítěte, aby mělo oba biologické rodiče, a otce do rodného listu zapsal. Překvapilo mě ale, že ani jeden z mých hrdinů se nesvěřil, že by měl nějaké špatné zkušenosti s dárcovstvím, že by po něm žena třeba časem chtěla alimenty nebo že by skončil u soudu, takže je vidět, že tato důvěra funguje, a bylo to pro mě hezké zjištění.
Na druhou stranu, a vidíme to už v prvním dílu vaší dokumentární série, o sobě často tito lidé nevědí skoro nic, znají jen svoje křestní jméno, které může být vymyšlené, mají na sebe mail, možná telefonní číslo, kterých také není těžké se zbavit…
To je pravda, i podoby dárcovství, stejně jako motivace mužů, se hodně různí. Někteří muži opravdu striktně trvají na anonymitě, volají ženám ze skrytého čísla, mají jednorázové maily, a pro ženu by bylo opravdu prakticky nemožné je zpětně dohledávat. Na druhou stranu ale mám v dokumentu i muže, kterého jsem natáčela pouze zezadu, aby jeho identita byla skrytá. Přitom to nebylo proto, že by si nepřál veřejně vystoupit, ale proto, že už tímto způsobem zplodil padesát dětí, s většinou z nich se stýká, některé si bere na víkendy, na prázdniny, jejich matkám jezdí pomáhat, třeba když potřebují vyměnit bojler nebo vykachlíčkovat koupelnu. Nechtěl, aby jeho vystupování v dokumentu mělo dopad právě na jeho děti.
