2°C
Jaké to je, když někdo tak blízko vás najednou a naprosto nečekaně odejde?
Vlado mi byl velmi blízký. Pracovala jsem s ním na Toulavé kameře a Gejzíru, kde byl redaktorem, a při práci jsme se skamarádili. Měli jsme stejné názory na tvorbu, na práci, chodili spolu na pivo, učil mě střílet… Když jsem se dozvěděla, že už není, měla jsem pocit, že všechno okolo mě zamrzlo, zastavilo se. Jako ve filmu, když v ději dojde k nějakému fatálnímu zvratu. Mluvili jsme spolu den před jeho smrtí, probírali jsme natáčení, americké volby a domlouvali se, kdy se uvidíme. A on je najednou pryč. Navždy. To člověk nechce přijmout. A v takových okamžicích nám dochází, že jsme tady jen na skok, a přitom se všichni honíme a štveme a nemáme čas na to nejdůležitější. Na mezilidské vztahy a jejich pěstování. Uvědomila jsem si, kolik blízkých lidí zanedbávám, jak dlouho jsem některé z nich neviděla… Přitom z minuty na minutu může být všechno jinak. A už nebudou žádná příště na to, povídat si, jít společně na výlet nebo jen vedle sebe sedět a poslouchat muziku. A nejhorší na tom je, že v tom šíleném kvapíku, ve kterém v uvozovkách tančí celý svět, ztrácíme nejvíc sebe. Vždyť nemáme mnohdy čas ani na vnitřní tichý dialog sami se sebou.
Kvůli tomu zmiňovanému kvapíku jste nestihla mít děti?
Ve třiceti osmi jsem prožila velmi bolestivý rozchod s mužem, kterého jsem milovala a s nímž jsem spojovala svou budoucnost. I děti jsme chtěli a pokoušeli se o ně. Jenže osud zamíchal karty jinak a mně trvalo hodně dlouho, než jsem se vzpamatovala. Teď sice mám partnera, ale už je pozdě. Bylo by to v mém věku riskantní vůči sobě i vůči dítěti. Hodně lidí mi dříve říkalo: „Neměla jsi štěstí na chlapy, tak si toho caparta pořiď sama, ty to zvládneš.“ Jenže pro mě je to naprosto nepřijatelná představa. Dítě potřebuje lásku obou rodičů, mužský vzor, autoritu – a to vůbec nemluvím o genetické výbavě, kterou miminko dostane od obou rodičů do vínku. Přece jen tak na někoho neukážu prstem a neřeknu si: „Tak třeba ty.“ To považuji za obrovskou nezodpovědnost.
Ten dlouhodobý vztah, který skončil bolestivě, byl se ženatým mužem… Hrálo i to roli v tom, že jste děti nakonec neměli?
Ne, to ne. My jsme se začali míjet v době, kdy byl můj tehdejší partner (Jiří Janeček) zvolený generálním ředitelem České televize. Svým způsobem ho ta funkce hrozně změnila a dá se říct, že semlela. A tím semlela i náš vztah. Partnerství má být o synergii dvou lidí. A mezi námi to ke konci začalo hodně skřípat.
Jiří Janeček byl ženatý, váš vztah byl ale veřejným tajemstvím. Měla jste výčitky, že chodíte se ženatým chlapem?
Neměla, protože tak, jak mi to bylo prezentováno, bylo už Jiřího manželství víceméně mrtvé, formální. Mluvil o rozvodu, pak ho začal i realizovat, v Praze jsme spolu bydleli, všude jsme spolu chodili, věděl o nás skoro každý. A pokud to hrál na více stran, to ať si srovná se svým svědomím.
Mrzí vás, že nejste matka?
Nepovedlo se mi být matkou, tak jsem snad dobrou tetou. Sestra Andrea má dvě děti, čtyřletého chlapečka a rok a půl starou holčičku. Přestěhovala se do Prahy a tady nemá babičky ani dědečky. Takže pomáhám a dobrovolně hlídám. Navíc moc ráda. Ajka mi říká „teta Adrenalin“, protože vždycky, když přijedu, ke mně obě škvrňata letí a těší se, že si zase budeme až do úmoru hrát. Nesmírně mě naplňují, obohacují a baví, takže citově nestrádám. Přesto občas ve svém okolí slyším větu, že jsem svou hlavní životní roli nenaplnila. A to bolí. Jenže víte, ono je to spíš dogma dnešní doby, že ženy musí mít děti. V minulosti to tak nebylo. Třeba ještě na začátku 20. století je učitelky mít dokonce nesměly. Aby se mohly naplno a s naprostým nasazením věnovat školákům, které vzdělávaly. To bylo jejich poslání.
Celý rozhovor s Ivetou Toušlovou si přečtěte v časopise Blesk pro ženy:
