2°C
Přišel o tři čtvrtě hodiny později. Dávno bych už na tom místě nebyla, ale přece jen jde o Itala, že… U nich se předpokládá, že se nehodlají ničím stresovat. A už vůbec ne tím, že by měli být někde včas. Odzbrojil mě svým rozzářeným úsměvem a dobrou náladou.
Vypadá to, že se máte dobře…
Tak přece se nebudu na svět mračit. Mít dobrou náladu a rozdávat úsměvy, to jsem já. Naštvání si schovávám do soukromí.
Poslední měsíce jste se hodně věnoval tancování pro StarDance. Kam vás to posunulo?
Když se porovnám, jak jsem na tom byl před čtyřmi měsíci a teď, tak myslím, že moc daleko nejsem. (směje se) Ale rád se hýbu, jsem aktivní člověk. I před tancováním jsem sportoval. Během StarDance jsem ale na nic jiného než na tréninky a práci neměl čas. S tím jsem do toho šel, bavil mě ten kolotoč a všechno kolem… moc. Byli jsme skvělá parta, to mě na tom také hodně těšilo. Nejhorší momenty probíhaly v sobotu, kdy jeden z nás musel z kola ven, ale o tom ta soutěž je. Osobně jsem si přál dostat se do pátého kola, a to se splnilo. Takže za mě velká spokojenost.
Má tanec něco společného s vařením?
Do obou musíte dát vášeň. Všichni si myslí, že třeba při vaření kafe stačí jen zmáčknout knoflík a čekat, až ho stroj připraví. Ale to není pravda, do všeho se musí dávat srdce, nápad, a pak je to znát. U obou je ale adrenalin a stres – v tanci se něco naučíte a chcete to předvést, ale díky stresu to nemusí dopadnout vždycky dobře. V kuchyni to máte podobné: celý den pozvolné tempo, a pak se večer nahrne plno lidí, takže je to náročné jak pro kuchaře, tak číšníky. Podstatné je všechno stihnout, aby byli zákazníci spokojení.
Celý rozhovor s Emanuelem Ridi si můžete přečíst v novém čísle tištěného časopisu Blesk pro ženy:
