2°C
Létáte ještě, nebo už se letecké akrobacii nevěnujete?
Už ne, teď jsou to pořád jen hory, hory, hory. Lítání je totiž sport, kdy se mu buď musíte věnovat naplno, nebo vůbec. Strávila jsem tím dvacet pětadvacet let, ale jak jsme se přestěhovali na hory, už na to nezbyl čas. A dělat to polovičatě, to nemá smysl. Ale trenér české akrobatické reprezentace Stanislav Bajzík mi říkal, že až bude člověk starší, tak si pak rád zase sedne do toho větroně. Takže až nebudu mít dost sil běhat po horách, dám se zase na létání.
Je vidět, že vás hory úplně pohltily. Jak jste se dostala ke skialpu, tedy ke sportu, při němž se chodí nahoru s lyžemi na nohou a pak se sjíždí divoký terén?
Skialp není žádná novinka. Ale poprvé jsem na něm byla asi před patnácti lety, nicméně více jsem se tomu začala věnovat, až když jsem se přestěhovala na hory, tedy asi před deseti lety. Je to skvělý způsob, když se vám večer nechce na lyžování, protože je tam spousta lidí, ale chcete si dát trochu do těla. A navíc můžete i tam, kam se jiní lidé nedostanou.
V televizním pořadu Skialpem to začalo jste jako jediná žena. Chovali se k vám jako ke křehké květince?
No, tak já nejsem úplně křehká květinka, že jo. Ale měla jsem se tam s nimi dobře. Navíc natáčecí tempo je asi tak čtvrtinové. Takže to, co normální člověk ujde za den, my šli čtyři. Ale zase na druhou stranu při tom natáčení je to pořádný intervalový trénink. Chvíli stojíme, pak se rychle rozeběhneme, musíme se někam dostat a pak si zase chvíli odpočineme. Ale samozřejmě že jsem nemusela tahat tu těžkou techniku, se kterou ostatní kolegové, jako třeba Jirka Hölzel, pomáhali. Mimochodem – klobouk dolů před kameramany, není to žádná sranda natáčet v takových podmínkách.
Utkvělo vám z natáčení něco v paměti?
Letos pro mě bylo největším zážitkem setkání s lidmi. Byli tam s námi Zoltán Demjan, první Čechoslovák na Everestu, pak ski-crossař Tomáš Kraus nebo lyžař Ondra Bank. Tato série se natáčela mimo jiné i v Tatrách, kde nám horského vůdce dělal typický goral, který nás přivítal v tom klasickém goralském kroji. To bylo úžasné. Hlavně když pak ráno na túru nastoupil už v klasickém sportovním oblečení. To ale všechno uvidíte v seriálu, který začíná tuhle sobotu, tedy 19. listopadu, v půl jedné na ČT Sport.
Létání, horské túry, skialp. To všechno jsou docela adrenalinové sporty.
Ono je to trochu jinak. Třeba u toho létání je adrenalin jen doprovodným produktem dané situace, která může nastat. A když se začne vyplavovat, člověk je pak schopen to v tu chvíli lépe zvládnout. Ale určitě nelítáte kvůli adrenalinu. Stejně jako na horách. Jdu-li po ledovci, kde se mi před lety zabil kamarád, tak automaticky zvažuju každý krok. Tak by to mělo být vlastně pokaždé – všechno je třeba dělat s respektem. A musím mít v sobě všechno nastavené tak, abych byla připravena, že se kdykoliv cokoliv může stát. Pokora je nesmírně důležitá. Nikdy nevíte, co se stane.
Asi možná jo. Mně nevadí ani živé vysílání, kdybych ty sporty měla srovnat s mou prací. Raději vysílám živě, než abych něco předtáčela. Více mi vyhovuje intenzivně se soustředit na něco v kratším časovém úseku. A to mi dělá radost. Asi spíš je to i o vybití energie. Ale jo, dá se to tak říct. Pokud by se živé vysílání dalo považovat za adrenalin, pak ano, je mi to bližší.
A nemáte při živém vysílání strach, že budete mít okno?
Okno přijde ve chvíli, kdy nejste schopni najít synonymum k danému slovu. Počasí má tu výhodu, že se to vždy dá opsat. Je jedno, jestli řeknu tlaková níže nebo cyklóna. Takže mě ani tak netrápí okna, ale spíše technika, která při živém vysílání může občas selhat. To se prostě stává. A to je to, co mě na tom baví. Zkusit si, jestli je člověk schopen zareagovat v situaci, která není úplně standardní.
Nerada bych byla genderově nekorektní, ale tohle všechno jsou spíše mužské záliby, ne? Máte i nějaké ženské?
Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela, že moc nerozumím tomu, že si ženská jde udělat radost tím, že si něco koupí. To já z toho mám vždycky akorát stres! A vaření? Vařím ráda, ale musím na to mít čas. Takže k tomu vlastně zase mám ten mužský přístup – hlavně ne každý den!
Bylo to tak vždycky?
To víte, že jsem si prošla obdobím, kdy jsem pletla, drhala. Ale to bylo na základce, na gymplu jsem pak už začala lítat. Takže jsem byla spíše na letišti mezi kluky. Což neznamená, že bych neměla ráda ženskou společnost. Nepotřebuji více komunikovat s muži, ale jak jsem s nimi od dětství trávila více času, zdá se mi, že si s nimi víc rozumím.
Pořád na letišti, to jste musela být tatínkova holčička. Nebylo to pro vaši maminku těžké?
Ona sama nikdy nelétala a nedělalo jí to moc dobře. Spíše to tak nějak tolerovala. Když si můj syn v patnácti odletěl své první sólo, byla jsem ráda, že na tom letišti nejsem. V tu chvíli jsem teprve pochopila stres mé mámy, jak hluboký musel být její strach.
Vy jste prý měla i nehodu.
To nebyla nehoda, ale stalo se mi, že se mi nedařilo vybrat vývrtku. Naštěstí to dobře dopadlo. V nějakém sebezapření jsem dokázala z té vývrtky vypadnout. Ale bylo to poučné. Když si člověk v patnácti letech sáhne na to, že chybí jen nějakých dvě stě metrů na to, aby to bylo fatální, je to skvělá zkušenost. Sesypat se může až pak na zemi. To je stejné jako u toho živého vysílání. Pokud se něco stane, sesypu se až při závěrečné znělce.
Chtěla jste mít syna, abyste mu všechny tyto zkušenosti mohla předat?
Byla jsem raději. Říkala jsem si, že to pro mě bude jednodušší, že mu budu více rozumět. Že bych třeba s dcerou měla větší starosti. Kdo ví, možná bych to nakonec třeba zvládla. To člověk nikdy neví.
Dlouho. Ale když ten okamžik přišel, bylo to strašně rychlé a vlastně i snadné. Asi jsem o tom ale musela dlouho přemýšlet. Teď už si nedovedu představit, že bych nějakou zásadní životní změnu udělala. Jak bych to teď najednou měla udělat? Představa, co vše člověk musí udělat, zařídit. Tenkrát asi uzrál ten správný čas, a proto byla cesta snadná.
Nedá mi to se nezeptat… Bude letos na Vánoce sníh?
Tak dalo by se to očekávat, když tolik let po sobě už nebyl, že? Ale uvidíme. Nebudeme dělat ukvapené závěry.
