2°C
Jak vlastně došlo k tomu, že vznikl diář Rok podle Dary, a jak jste se dala dohromady s naturopatkou Kateřinou Boesenberg?
K propojení došlo hned, jak jsme se potkaly. Okamžitě jsme si padly do oka a bylo jasné, že z toho se vyklube ještě něco dalšího. Sešly jsme se hodně brzy, vznikl nápad a my se o něj začaly přetahovat jako psi o kost, každá jsme měla milion postřehů a vizí. Mám kolem sebe většinou samé ženské a věřím na ženskou sílu. Naturopatka Kateřina Boesenberg je kovaná ve své profesi a hlavně neuvěřitelně sympatická, což je pro mě velice důležité, já se ani s jinými lidmi nebavím. V našem teamu je ještě moje dlouholetá fotografka Petra Ficová a zapojila jsem i mou osobní trenérku Veroniku Tichou. Všechny tyhle dámy mají zásluhu na tom, jak diář nakonec vypadá.
Na co se tedy v diáři můžeme těšit?
Diář není ošizený na úkor fotek nebo textů, je v něm spousta místa na vlastní myšlenky a zápisky majitelky. Čím je ovšem úplně jiný, je to, že v něm je spousta mých vlastních postřehů, myšlenek a rad, které jsem zkonzultovala právě s Kateřinou, protože to, co může fungovat na mě, nemusí fungovat na jiných. Cítím velkou zodpovědnost vůči všem ženám, které velmi často berou i má slova jako bernou minci, aby mé rady nebyly zavádějící, protože každá jsme jiná a potřebujeme pro pekáč buchet udělat úplně něco jiného.
Jak často tedy cvičíte?
Spousta lidí si myslí, že jsem v posilovně jako doma a že tam snad i spím. Ono to tak samozřejmě není. Jsem vděčná genetice, já jsem po tátovi a ségra zase po mámě, ty mají takové pěkné, kypré tvary. Můj táta byl taky, stejně jako já, samá ruka, samá noha. Narodila jsem se jako kluk, neměla jsem prsa, ta jsem si musela koupit. Mám dobrou stavbu těla, dlouhé, štíhlé svaly a nemusím pro to, abych vypadala tak, jak vypadám, dělat tolik. Poselstvím, které chci, aby si ženy z mého diáře odnesly, je to, že nemusí šílet v posilovnách. Každý má jiný režim a jiné uzpůsobení. Hlavní je, aby se začaly hýbat, a jaký sport si na to vyberou, je jedno, každému vyhovuje něco jiného.
Já dělám všechno, ale to proto, že mě dělat jednu věc nudí. Nebaví mě zvedat každý den činky, nebaví mě běhat každý den. Mě vlastně běhat baví úplně nejméně, ale občas si popoběhnu. Mám ráda box a jógu. To se všechno v mém diáři objeví. Je to zkrátka rok, jak ho žiju já. Ten, kdo si diář pořídí, prožije vlastně rok po mém boku.
Musíte se občas do cvičení nutit, nebo vás to baví?
Občas se musím přemlouvat, není to tak, že bych se ráno vzbudila s tím, jak se strašně těším na trénink. Jsem klasický lenoch, a proto potřebuji mít vedle sebe osobního trenéra, který mě vyhecuje k výkonu, i když se mi nechce. Musím se hýbat, protože jsem zpěvačka, a to taková, která vrtí zadkem, mám kolem sebe šest tanečnic, které jsou pro mě velkou motivací. Je to výzva, pokud to dají ony, musím to dát i já.
A jak to máte s jídlem, zahřešíte si občas?
Už ne. Možná si může někdo myslet, že si to občas dovolím, ale ne. Já si občas kousnu od kamarádů, když si dají dezert nebo koláč, a u toho to končí. Na rozdíl od dobré stavby těla, která snadno tvoří svaly, ke mně už není můj metabolismus tak laskavý. Vím, že když bych se hodně najedla, třeba i zdravě, tak bych musela o to déle strávit v tělocvičně. Já tak ráda papám, ale raději si to rozmyslím, abych ušetřila čas, který pak můžu strávit jinde.
Už ne znamená odkdy už ne?
Je to dlouho. Od té doby, co jsem začala řešit jídlo víc hlavou. Pamatuji si, když jsem byla ještě na konzervatoři a se spolužačkami jsme byly přesvědčené, že nejlepší dieta je sníst kilo sucharů – a budeme po tom strašně šlang, což je samozřejmě hloupost.
Máte doma osmiletou princeznu. Má vaše životospráva vliv i na ni?
Laura se přirozeně hýbe, má mámu i tátu, kteří jsou velmi energičtí. Do ničeho ji nenutíme. Po mně geneticky podědila pekáč buchet a po Matějovi takové vyzáblé dlouhé tělo. Ráda papá, a protože je to osmiletá holčička, tak nešílím a nezakazuju jí jíst koblihy a croissanty, jedla jsem to i já. Znám maminky, které jedou zdravou výživu opravdu mega přísně, tak taková já nejsem.
Samozřejmě že to ale není pravidlo. Snídaně je něco jiného než oběd, svačina a večeře, tam už se přemýšlí. Chci, aby jedla hodně zeleniny a ovoce, a u ní je fajn, že jí zdravé věci i chutnají. Když doma otevře lednici, tak tam v podstatě stejně nic moc nezdravého nenajde. Chuť a návyky se dětem samozřejmě formují už od malička a u nás jím zdravě já, ale i Patrik, takže je to pro ni přirozenost. Samozřejmě že občas přijde: Maminko, mohla bych chipsíky? Mohla, ale jen trošku.
Laura samozřejmě tráví čas i se svým tátou. Máte na výchovu stejný názor?
Musím říct, že jsem kolikrát překvapená, jak Matěj jede zdravou výživu a jak mnohdy mnohem víc než já dbá na to, aby Laura nejedla nic nezdravého. Já jí občas hranolky koupím, ale u Matěje v žádném případě. Já jsem ale přesvědčená, že když je jídelníček postaven na zdravých věcech, že se sem tam trošku prohřešek udělat může. Pokud se ještě člověk hýbe, jsme tu přece jen jednou na tom světě, tak si to musíme užít.
Co se stravy týče, se tedy s Matějem shodnete. A co jinak, nevyužívá Laura někdy toho, že jeden z vás jí něco povolí a druhý ne?
Ještě se to neděje, ale možná se máme na co těšit. Bezvadné je, že si náš vztah s Matějem za poslední rok hrozně hezky sednul. Jsme hrozně v pohodě, a když se vidíme, tak se srdečně obejmeme a políbíme a konzultujeme spolu všechno. Už jsme dvakrát měli takový konference call, kdy jsem s Laurou něco řešila a říkám jí: Počkej, to by mě zajímalo, co si o tom myslí táta. Tak jsme mu zavolaly a všichni tři jsme se zapojili do debaty a já jsem velice ocenila, že se nekompromisně přidal na mou stranu a vysvětlil Lauře, že přes to vlak nejede a to, co řekne máma, je svaté. Vycházíme si spolu vstříc, respektujeme navzájem své názory. Mám z toho radost.
S Patrikem jste teď oslavili výročí. Jak to probíhalo – nějaká romantika nebo překvapení?
Oba jsme byli dost překvapení, když nám začali všichni přát k výročí a my koukali do kalendáře, jestli není Velká říjnová nebo co se děje. V kalendáři nic, až mi psala kamarádka s tím, že máme s Patrikem pět let výročí. Takže jsme ani jeden nebyli připraveni. Patrik měl ten večer práci a já jsem byla na narozeninách Roly Brzobohaté. On si odzpíval, přišel mě vyzvednout, přiťukli jsme si, on jen vodou, protože nepije. On nic špatného nedělá, nekouří, ale já zastoupím nás oba.
Oba jste dost zaměstnaní, najdete si čas jen pro sebe?
Někomu by se mohlo zdát, že čas, který spolu trávíme, je málo na to, aby mohla vznikat a kvést romance. My žijeme hrozně rychlý život. Patrik má na Slovensku ještě jeden dům, a protože máme padesát na padesát práci tady a tam, tak pořád pendlujeme a často se nám stává, že se doma míjíme. Já vstávám a on si jde lehnout. Když ale máme čas jeden na druhého, tak si to dokážeme užít a je to hodně intenzivní. Je to dost na to, aby vztah fungoval a nezevšedněli jsme si navzájem.
Právě teď neprožíváte nejsnazší období. Co vám nejvíc pomáhá vše zvládat?
Jsem ráda, že přes všechny strašné věci, které se mi staly, mám kolem sebe skvělé lidi, kteří se mě neustále snaží udržovat v dobré náladě a ve střehu, což je pro mě ohromně důležité. Pořád se něco děje, děláme na muzice, točíme klipy, je tu diář a máme velké plány do budoucna. Tihle lidé mi nedovolí, abych v těchhle situacích si připustila to, že mě opustili dva pro mě absolutně nejzávažnější a nejbližší lidé v mém životě, můj táta a Eva. Co k tomu říct – je to hrozné, protože všechny tyhle věci a moje úspěchy bych chtěla sdílet s nimi a vím, že by na mě byli hrozně pyšní. A že by tu Eva chtěla být, ale prostě tu není.
