2°C
Nedávno jste se oženil. Dokázal jste se skoro v padesáti zamilovat úplně bezhlavě?
V mém věku už je v tom trochu ostražitost. Nejde o to, že bych se bál, naopak, jsem pověstný tím, že končím vztahy, když mě přestanou bavit. Nevěřím na psychologické poradny. Nikdo za vás nemůže spravit vztah, ani doktor, ani přítel, ani rodina. Buď to funguje, nebo ne, a když zjistím, že to nemá cenu, tak to rozseknu.
Váš partner je o 24 let mladší. Nebojíte se toho rozdílu?
Samozřejmě je jasné, když je mému partnerovi Jakubovi šestadvacet let, a mně bude padesát, že se může stát, že za pár let budeme každý někde jinde, ale s tím už do toho vztahu jdete. My o tom mluvili už na začátku a on se divil, proč řeším takové věci. Nebojím se toho, ale vím, že to jednou přijde. Třeba se to nakonec nestane, ale je fajn si o tom promluvit.
Jaký máte vztah se svými bývalými partnery?
Jsem velký ochranitel svých lidí a mám skvělý vztah s manželkou i bývalými partnery. Mimochodem, moje žena má telefon i na všechny bývalé partnery.
Když jste se svými ex takový kamarád, to to nešlo vydržet s nimi ve vztahu?
Nešlo. V nějakou fázi už nešlo o partnerství, ale o přátelství.
Byl jste ženatý a měl s manželkou dceru, když jste na vojně zjistil, že jste gay. To muselo být děsivé pro všechny.
To bylo. Rok nám trvalo, než jsme to vstřebali, a celé to provázely slzy a výčitky, ale nehádali jsme se. Možná to bylo tím, že se to neřešilo kvůli někomu. Nebyl v tom žádný chlap.
Vy jste si v situaci, když už jste oba věděli, že vás přitahují muži, se ženou pořídili ještě jedno dítě. To byl nějaký pokus o usmíření?
Vůbec ne. Moje žena vždycky chtěla dvě děti, chtěla je s jedním otcem a já mám děti rád. Přišlo nám jednodušší, abych si vzal dvě děti na víkend, než abychom se dohadovali s dalším tatínkem.
Vy jste spolu ještě dál žili?
Jasně, já se stěhoval, až když byly mladší dceři Verunce tři roky, ale holky to až tak nepoznaly. Já za nimi často jezdil a bral jsem si je na prodloužené víkendy k sobě. To bylo fajn. Někteří tatínkové jsou s dětmi doma, a nevěnují jim tolik času, kolik jsem jim věnoval já, i když jsme spolu nebydleli.
Jste dědeček. Jak prožíváte tuhle roli?
Mám tříměsíční vnučku a je to úplně jiná dimenze života. To se snad ani nedá popsat, jak je to emoční zážitek. Zároveň vám ale dochází, že jste se dostali do jiné fáze svého života, že je to cílová rovinka. U své vnučky se snažím využít všeho, co jsem nestihl u svých dětí. Dokonce mám v plánu udělat knížku o moderním dědečkovi.
Zakládáte si na velké rodině. Co si pod tím máme představit?
Třeba je pátek, nikdo nemá svátek ani narozeniny, a my si řekneme, že se chceme vidět. Tak se sejdeme, ale uděláme z toho velký den. Nachystáme svíčky, dárečky, dorty, ohňostroj a užijeme si to.
Škoda, že nejste na ženy... Nechtěl byste tohle naučit muže?
To by určitě bylo někdy potřeba, ale ne. Měl bych potřebu některým mužům dát pár facek (smích). Někdy jsou fakt nevšímaví. Mám pocit, že pánové dělají ženám radost často až ve chvíli, kdy je nějaký průšvih, kdy si muž není jistý sám sebou a něco žehlí. A to se mi moc nelíbí. Mně jde o to, z hezké nálady udělat ještě hezčí.
Celý rozhovor si přečtete v časopisu Blesk pro ženy:
