5°C
Marta Jandová přišla na rozhovor skoro o hodinu později, uřícená a nenamalovaná. Hned po prvních slovech jsem ale sympatické zpěvačce zpoždění odpustila. Tisíckrát se mi s pokorou omluvila, že natáčela pozdě do noci, televizní make-up smývala do tří do rána a dopoledne se pak úplně zapomněla při hraní s tříletou Maruškou. Je to prostě normální ženská, která se živí nenormální prací.
Když jste byla malá, vnímala jste, že máte slavného tátu?
Vůbec mi to nedocházelo. Začaly mi to říkat až děti okolo. Kolovaly zvěsti, že jsme úžasně bohatí a žijeme si bůhvíjak, ale tak to opravdu nebylo. Měli jsme sice lepší auto a videorekordér, ale ten byl jen půjčený a byly na něm tři pohádky.
Měl na vás táta čas?
I když jsem zásadně proti komunismu, bylo tenkrát všechno jiné a pomalejší. Každý víkend jsme jezdili na chatu. Rodiče pro nás připravovali olympiády, vyprávěli strašidelné příběhy a přes den jsme řádili u rybníka. Pamatuju se, jak nás mamka k obědu volala kravským zvonem. Dnes máme vlastní chatu, kam dcera jezdí moc ráda. Každý den se mě ptá, kdy zase pojedeme na chaloupku.
Vychováváte dnes Marušku podle vzoru vaší maminky?
Maminka byla přísná, ale zároveň kamarádská. Pamatuju si, jak se mi nelíbilo v nové škole, přiběhla jsem za ní a ona mi řekla, že se nemusím bát, protože tu pro mě bude vždycky…
Ale nešlo to. Jaké to bylo, když jste o maminku přišla?
Hrozný, ale zachránilo mě, že jsem furt něco dělala. Našla jsem si inzerát na studium v Americe ještě předtím, než maminka umřela. Máma z toho byla hrozně nadšená, protože už asi tušila, jak na tom je. Tenkrát asi ještě nevěděla, jak to dopadne, ale chtěla vědět, že budu v dobrých rukou a ona bude mít čas starat se sama o sebe. V té době byl taky smrtelně nemocný brácha, takže starostí jsme měli dost… Maminka umřela ke konci dubna a já v půlce srpna odletěla do Ameriky. Doma jsem s tím bojovala čtyři měsíce a pak jsem si řekla, že prostě jedu pryč. V Americe nebyl táta, brácha ani mamka, takže jsem se s tím nějak přirozeně vyrovnávala. Pamatuju se, že jsem tam jednou měla o mamince sen a po probuzení jsem se strašně vybrečela – tenkrát jsem pochopila, že už ji nikdy neuvidím…
A po návratu jste se cítila jak?
Když jsem se vrátila zpátky do Čech, byla jsem už nějak smířená. Ale chybět mi maminka bude samozřejmě vždycky. Pokaždé, když si na ni vzpomenu, tak se trochu polituju. Mrzí mě třeba, že neuvidí, jak se teď Maruška učí tancovat (maminka totiž byla tanečnice). Není to jednoduchý, ale vím, že nejsem jediná na světě. Celá ta událost mě hodně změnila. Brácha, který nemoci později také podlehl, se tenkrát odstěhoval ke své ženě, táta byl na turné a já bydlela částečně u babičky a u kamarádky, proto si myslím, že jsem dospěla rychleji než moji vrstevníci.
Pak jste ale potkala velkou lásku a odjela do Německa.
Ano, odjeli jsme bydlet k jeho rodičům, kteří se mi stali takovou náhradní rodinou. Myslím, že mám určitý pud sebezáchovy. Když se mi stane něco bolestivého, vždycky si najdu nějakou aktivní náhradu. Koníčky, sport, kamarády, lásku…
Celý rozhovor si přečtěte v časopise Blesk pro ženy.
