9°C
"Narodila jsem se do zcela průměrné rodiny, která byla zcela průměrně disfunkční. Celé dětství jsem při poslechu hádek a nedorozumění snila o tom, jak já to dělat nebudu. Každopádně v mém věku měli rodiče už dvě děti. V pubertě jsem si myslela, že ve třiceti to bude už všechno jasný. Budu mít dům s autem v garáži a u boudy psa. Už je mi ale dávno přes 30 a místo toho nemám ani iluze. Evidentně v tomhle nejsem sama," říká ke svému chystanému filmu režisérka Jana Počtová.
Točíte film o změnách české rodiny, přičemž jste řekla, že to nemá být ani milý film, ani další příspěvek, který konstatuje, že rodina je v krizi. Takže o čem ten film bude?
Nechci dopředu předjímat. Pro někoho to bude film o tom, že rodina spěje do záhuby, někdo si tam najde i milé momenty. Jsem daleka toho, hodnotit pozice, ve kterých se právě nacházíme. Jak bych si mohla nárokovat v tak komplikované situaci poznat pravdu? Snažím se jen podat jakousi zprávu, zaznamenat pár životů postav, které naplňují určité typické ukázkové modely rodinného uspořádání. Realita je taková, že klasická nukleární rodina se proměnila. Možná tím přispěji k tomu, že se lidé zamyslí alespoň trochu nad tím, že rodinu již dnes nemůžeme chápat v tom úzkém slova smyslu. Že rodina ve 21. století má mnohem více variant fungování. Přesto ale stále zůstává rodinou.
Sledujete několik párů či jednotlivců. Většinou děti mají, ale jde o rodiny hodně atypické. Tedy například dvě ženy, které spolu vychovávají tři děti, nebo ženu, která má s mužem šest dětí z různých vztahů. O čem to vypovídá?
Rodina se proměnila. Myslím, že je na čase se více otevřít jiným variantám rodinného uspořádání. Nebrat vše tak dogmaticky. Jsou různé varianty vztahů – lidé jsou už dnes mnohem samostatnější, žijí třeba každý v jiné domácnosti, častější jsou vztahy na dálku a podobně. Stejně tak je i dnes častější, že lidé se rozvádějí, děti mají více nevlastních rodičů nebo žijí pouze s jedním z rodičů. Důležité mi přijde nevnímat to jako prohru, ale prostě jen jako změnu.
Máme se takové změny bát?
Lidé se změn bojí, protože jim to bere jistotu. Na jednu stranu je jistota dobrá věc, díky ní můžeme přemýšlet dopředu, plánovat, cítit se jistěji v určitých životních rozhodnutích, ale na druhou stranu – co je dnes jisté? Téměř nic... Možná je na čase brát onu nejistotu jako jistou věc. Člověku pak bude lépe. A není to náhodou důvod, proč tady žijeme? Abychom se cítili dobře, šťastně? Nechce tohle přece každý z nás?
Jde o příběhy hodně netuctové. Jak se změnila taková ta typická česká rodina, tedy táta, máma, dvě děti? I takové ještě existují. V čem je jejich život jiný než – dejme tomu – před třiceti lety?
Předně si nejsem jistá, zda v Nerodiči zaznamenávám netuctové příběhy. Myslím si, že se v jednotlivých postavách pozná mnoho lidí. Žijí stejné nebo podobné osudy. Nebo jen některé věci vnímají podobně, kdo ví. A taky – třicet let je strašně krátký časový úsek. I když v historii České republiky se za tu dobu odehrálo spousta důležitých věcí – přechod od komunismu ke svobodné společnosti – ony vnitřní, společenské změny tu byly nastartované již mnohem dříve. Před sto lety byla rodina vnímána taky úplně jinak.
V čem se lišila?
To, co si pod pojmem rodina dnes představujeme, je celkem novodobá záležitost. Dříve byla rodina čistě strategická, ekonomická jednotka. Pojmy láska a zamilovanost byly dobré leda tak pro divadelní představení a literaturu. Kořeny rodiny byly v předávání dědictví, gruntu, rodinného jména. Partnery většinou vybírali rodiče. Čili neustále tu operujeme s něčím, co má de facto v historii velmi mělké kořeny.
Proč vlastně prochází rodina takovou změnou?
Odpadly finanční a sociální bariéry. Dříve bylo ve hře mnohem více faktorů, které lidi "držely pohromadě". A hned vzápětí musím i říct "nutily držet pohromadě". Rozvod byl společenskou katastrofou. Rozvedená žena byla postavena skoro na roveň prostitutce. Za totality byl nedostatek bytů, takže separace byla skoro to samé jako stát se bezdomovcem. Dnes pospolu rodinu drží "pouze" vzájemný respekt, láska, tolerance a porozumění. To jsou tak těžké a náročné disciplíny, že ne každý má na to, onen "závod" doběhnout do cíle.
A co vy sama a rodina – nebo přesněji řečeno děti?
Já sama doposud rodinu nemám. Nepodařilo se mi potkat protějšek, se kterým bych ji chtěla založit. Ale ráda bych ji měla. To vím určitě. Jestli tomu ale tak bude, to ví už jen ten nahoře. Cesty a osudy jsou různé a každý má štěstí na jiné věci. A taky ne vždycky máte všechno. Já jsem prozatím šťastná a poslední dobou i celkem vyrovnaná. Za to jsem ráda.
Nevadí vám, když se vás na to okolí ptá? Dovedu si představit, že takové otázky padají, Češi v tomto nebývají moc taktní. Ptají se lidé i v cizině?
Vadí, nevadí. Problémy s tím nemám, spíš mě vždycky překvapí ta pejorativnost samotné otázky. Jako by ti lidi na vás pak koukali skrz prsty, že buďto jste kariéristka a sobec, nebo vás litují, jako že za tím asi bude nějaký problém. Ale není. Prostě věci se nějak dějí a spousta věcí je o štěstí. A taky mě poslední dobou dost rozesmívá reakce mužů kolem. Od té doby, co točím tenhle film (a co jsem překročila třicítku), mají všichni pocit, že si řeším nějaké trauma a že hledám otce svých dětí. Je to jak červená vlajka na býka. Musím je uklidňovat, že tomu tak není a že se nemusí bát. Teď si z toho ale dělám trochu srandu. Neberte to vážně. A ohledně druhé otázky – když se v cizině zeptají, odpověď je čistě informačního charakteru. Nijak podle toho člověka nesoudí. Berou to spíše jako fakt.
Jeden z vašich filmů se věnoval generaci tehdy třicetiletých singles, mezi které jste několik let patřila i vy. Zakládají teď rodiny?
Všichni až na jednu postavu již děti mají. Teda možná i ta poslední postava je má, ale dlouho jsem o ní neslyšela, takže nevím. Jedna žena už má děti dvě a se svým partnerem stále žije, druhá se provdala a má roztomilou holčičku. Jedna z mužských postav se podruhé oženila a má druhé dítě, další má zas partnerku a dítě a ten třetí má dítě taky, ale s partnerkou již nežije. Myslím, že jsou šťastní. Žijí svůj život nahoru dolů jako každý.
Liší se přístup cizinců a Čechů k rodině? Tady se ještě pořád nosí názor, že člověk si užívá, a jakmile má děti, má utrum a měl by s nimi sedět doma.
Nevím, jestli mám dostatečné vědomosti na to, abych odpověděla. Pravda ale je, že z toho, co vím, a pokud jako cizinu vnímáme západní společnost, tak to jiné je. Například je tam mnohem častější, že na rodičovskou dovolenou odcházejí třeba i muži. Je tam mnohem lepší systém začlenění žen po rodičovské zpátky na trh práce, mnohem více příležitostí na častečné úvazky, mnohem více školek a podobně. Taky je tam skoro nemyslitelné, aby žena třeba tři čtyři roky trávila doma s dítětem. U nás jste považovaná skoro za špatnou matku, když chcete jít třeba v jednom roce dítěte zpátky do práce..
Spousta lidí vidí rodinu jako nejvyšší životní metu, není to škoda? Nebo je to naopak dobře?
A je tomu opravdu tak? Já si nejsem jista. Myslím, že je to spíše vnímáno jako nějaká automatická součást života člověka. Ne jako meta, které je nutno dosáhnout. Ona "automatičnost" pak s sebou přináší bohužel i to, že ne všichni si dopředu pečlivě rozmýšlí, jestli ten partner je opravdu ten pravý, aby s ním vydrželi všechna úskalí, která život v rodině přináší. Protože ty radosti dnes všichni vnímají až moc automaticky.
