Cestovatelka Lucie Radová: Z každého místa, kam jedu, mám velký respekt! | Pro ženy | Blesk.cz

Cestovatelka Lucie Radová: Z každého místa, kam jedu, mám velký respekt!

7. prosince 2016 | 06:00

Když jsem se s Lucií Radovou sešla v kavárně, nevěřila jsem, že tahle křehká blondýnka procestovala půlku světa. Když mi začala vyprávět o tom, kde všude byla, jako bych tam alespoň na chvíli byla také. Své zážitky navíc sepisuje na blogu a točí o nich reportáže. 

Jaké dobrodružství vás v nejbližší době čeká?

Příští týden letíme s manželem na Srí Lanku. Máme takový plán, půjčit si od místních tuktuk a ostrov s ním projet. Jsem opravdu zvědavá, jak nám to půjde. Cejlon je vyhlášený šílenou dopravou a po prašných cestách s tuktukem pojedeme rychlostí asi 10 kilometrů v hodině. Navíc manžel se občas musí připojit k internetu a pracovat na dálku. Já plánuji natáčet pro Objektiv ČT a budu psát i na svůj blog. Budeme asi dost zvláštní partička.

Berete manžela vždycky s sebou? Nebo podnikáte výlety i sama?

Je to tak půl na půl. Začátek roku jsme zahájila solo cestováním. Vyrazila jsem na 11 dní dlouhou pouť do Santiaga de Compostela. Pak jsme s manželem jeli na pět týdnů do jižního Maroka a Atlasu. Před létem jsem zase sama vyrazila spolujízdou Blablacar přes celý Balkán až do Istanbulu a zpátky. Léto jsme strávili společně na Kanárech, měsíc jsme byli jako digitální nomádi v Las Palmas (digitální nomádi = lidé, kteří pracují na dálku, protože jim stačí jen notebook a připojení k internetu). A teď společná Srí Lanka. Manžela takové to klasické cestování nebaví. Rád se hodí do pohody na jednom místě a pak dělá výlety. A vždy musí alespoň pár hodin denně pracovat, je to hrozný workholik. Příští rok ale opět nějakou solo cestu podniknu. 

A nezrazuje vás váš muž od cestování?

Ani ne! Danek mě v cestování hodně podporuje. Když se nedokážu rozhoupat, snaží se mě přesvědčit, abych do toho šla. Těsně před začátkem mých solo cest mám vždy hrozný strach a nechci nikam jet. Tak mu předhazuji, že to bude hodně nebezpečné a že by mě jako správný manžel neměl vůbec pustit, ale on se nedá nachytat!Někdy mu i sama předhazuji, že to bude hodně nebezpečné, a měl by se o mě trochu bát. Zbytek mé rodiny mi solo cestování hodně rozmlouvá, bez manželovy podpory bych ty moje cesty dávala mnohem hůř.

A vy sama se na cestách bojíte, nebo je to pro vás už rutina?

Já se bojím strašně! A přijde mi, že čím jsem starší, tím se to stupňuje. Je to takový zvláštní pocit. Víte, co všechno se může stát, pokazit a vám se pořád nic nestalo. Z každého místa, kam jedu, mám velký respekt. Snažím se odpozorovat, co je pro místní normální a co nepřijatelné a pak se snažím zapadnout. Už tím předcházím velké části potenciálních problémů.

Stalo se vám už v zahraničí něco nepříjemného?

Nechci to zakřiknout, ale nikdy se mi nic nestalo. Tak trochu si myslím, že je to hodně o hlavě. Já si vždycky vsugeruju, že bude všechno v pohodě, a pak jsem docela klidná. Na nebezpečné situace mám vnitřní senzor. Když se něco blíží, zmizím. Nevyhledávám konflikty. Nejlepší obranou je útěk!

Takže jste se už někdy dostala do situace, kdy vám něco hrozilo, ale vycítila jste to?

Ano. Živě si vzpomínám na to, jak se nás pokusili okrást v Argentině, kde jsem před lety byla s manželem. Šli jsme v davu, na zádech obří krosnu, vpředu batoh, a najednou k nám přiběhla starší paní, že máme strašně špinavé batohy. Podívala jsem se manželovi na záda a na batohu měl nastříkanou nějakou prapodivnou hmotu, která navíc příšerně smrděla. Paní nám nabídla, že nám zavazadla vyčistí. A v tu chvíli zafungoval můj šestý smysl, čapla jsem manžela za ruku a uháněli jsme pryč. Později jsem si našla na internetu, že to je klasický trik místních zlodějů. Zašpiní vám batoh, vy ho sundáte, přiběhne parta chlapů, a než se stihnete rozkoukat, nemáte nic.

Na křehkou blondýnku jste toho zažila opravdu hodně! Kde vznikla poprvé touha objevovat svět?

Moje touha po cestování asi pramení už z dětství, kdy jsme jezdili s rodiči v obytném voze do tehdejší Jugoslávie a objevovali její nejrůznější zákoutí. Hned po maturitě jsem odjela jako au-pair do Londýna. Chtěla jsem se pořádně naučit anglicky. To bylo prvních sedm měsíců bez mé rodiny, na vlastních nohách, člověk docela dospěje. Tím opravdovým startem byla však až cesta kolem světa, díky které mě můj koníček začal zároveň i živit. V roce 2011 jsem na Festivalu kolem světa vyhrála letenku kolem světa. Díky tomu jsem se během čtyř měsíců podívala do Chile, na Velikonoční ostrovy, do Argentiny, Japonska, Vietnamu, Kambodže, Indonésie a na Madagaskar.

Procestovala jste toho opravdu hodně. Dělala vám někdy problém jazyková bariéra? Nebo vlastně: kolika jazyky se dorozumíte?

Jsem schopná se domluvit v angličtině, němčině a španělštině. Rozumím i francouzštině, ale když pak mluvím, místní moc nevědí co říkám. Jazyk nevnímám jako bariéru. Rozhodně je škoda zavrhnout návštěvu vysněného místa jen kvůli tomu, že se nedomluvíte jejich řečí. Sice si s místními nepokecáte o současné politické situaci, ale rukama a nohama si porozumíte vždycky. Nebo vytáhnete mobil či počítač a všechno naťukáte do překladače. Takto jsme si povídali s jedním manželským párem v portských vinicích.

K poznávání světa patří i ochutnávání místního jídla. Pamatujete si, co vás nejvíce zaujalo?

Hodně silným zážitkem pro mě bylo ochutnání pravé turecké kuchyně. Tam jsem mimo jiné zjistila, že turecký med, který se prodává u nás, je úplně něco jiného než v Turecku. V Kambodži na trhu jsem ochutnala smažené kobylky, větší zážitek byli ale všude pobíhající švábi, na které si časem na trzích s jídlem zvyknete. V Maroku jsem na rybím trhu letos poprvé ochutnala mořského ježka, ale musím se přiznat, že turecký med mi chutnal mnohem víc!

Měla jste někdy v zahraničí pocit naprosté bezmoci?

Třeba na cestě kolem světa jsem na každém letišti hledala lety do Prahy a chtěla jsem se vrátit domů. Asi největší krizi jsem měla, když jsem letěla ze Singapuru na Madagaskar přes Paříž. Tam jsem volala manželovi, že jsem po čtvrt roce od něj jen dvě a půl hodiny letu, a brečela mu do telefonu, že jedu domů. Velkou krizi jsem si prožila taky na cestě do Santiaga. Osmý den na cestě, kdy zároveň nepřetržitě osmý den pršelo, jsem se v jednom kopci zasekla a nešlo jít dál. Nebylo to fyzické vyčerpání, ale psychické.

Máte nějaký tip pro ostatní, jak se na cestu připravit a jak se tam chovat?

Vždycky se dívám na www.mzv.cz, kde si najdu informace o zemi, do které se chystám. Ale ne vždy se tím úplně řídím. Jednou jsem si přečetla, že cesty do Mexika se nedoporučují, ale stejně jsem tam jela. No a žiju! Osvědčilo se mi předstírat, že všechno vím a všechno znám. Když přijedete do cizí země, nikdy nepřiznávejte, že jste tam poprvé nebo že jste teprve včera přiletěli. Místní si na vás smlsnou. Vědí totiž, že nevíte co kolik stojí nebo jak věci fungují. Nikdy neukazujte, že máte s sebou hodně peněz. Ideálně si pořiďte dvě platební karty, každou si dejte do jiného zavazadla a vybírejte si pravidelně po malých částkách.

A jak to máte s oblečením na cestách? Jste typická cestovatelka v béžových kapsáčích nebo jste ráda za dámu?

To záleží na místě, na které jedu. Obecně mám zásadu, že nechodím nijak extra odhalená, i když můžu. Není mi to příjemné a podle mě to zbytečně upoutává pozornost. Ráda nosím šaty, jsou praktické, nemusíte vymýšlet kombinace, to mi vůbec nejde. Poslední dobou dost řeším funkční oblečení na treky. Mám kvalitní vybavení od spodu nahoru a je to obrovský rozdíl v komfortu. Člověk se méně potí, díky tomu mu pak není zima. Naučila jsem se správně vrstvit, je to vážně věda. Říká se, že není špatného počasí, jen špatného oblečení. Pod to bych se podepsala!

Lucie Radová píše blog www.luckycesta.cz, o svých cestách také točí televizní reportáže a přednáší o nich.