7°C
Před časem jste se rozešla s partnerem a otcem své dcery. Podařilo se vám to poměrně dlouho tajit před veřejností…
Už spolu nežijeme přes sedm měsíců. Byla jsem ráda, že se nám rozchod podařilo takhle dlouho ututlat. Za prvé to není věc, kterou se člověk rád chlubí. A za druhé ho beru jako životní prohru. V životě jsem si nepřála dvě věci. Abych musela rodit císařským řezem a aby se mému dítěti rozpadla rodina. Obojí se stalo. Mrzí mě to, ale všechno proběhlo v klidu a bývalý partner jako tatínek funguje skvěle. Domluvíme se na všem, život jde dál. Pro dítě to samozřejmě není jednoduché. Nevím, co se bude dít v budoucnu, ale doufám, že se s tím vyrovnáme. Ale třeba já osobně jsem řešila až do 34 let, že se moji rodiče rozvedli.
Jak se vám vzhledem k prostředí, ve kterém se pohybujete, podařilo řadu měsíců předstírat, že je všechno v pořádku?
Můj partner se mnou nikdy do společnosti moc nevyrážel, přezdívalo se mu paní Colombová, takže když jsem pak někam přišla bez něj, nikomu to vlastně ani nebylo podezřelé.
A jeho nástupce do společnosti vezmete, až přijde čas?
Nemám potřebu brát partnera do tohoto světa. Spousta lidí si myslí, že mediální prostředí je strašně fajn, jenže když pak dojde na něco tak nepříjemného, jako je rozpad rodiny, jen málokdo by s námi měnil. Ale bude záležet na něm.
Jak rozpad rodiny zvládá dcerka?
Na začátku jsme jí zkoušeli říkat, že je tatínek v práci, ale velmi rychle nám došlo, že tudy cesta nevede. Takže teď jí všechno vysvětlujeme, dětsky, přiměřeně jejímu věku. Ví, že má dva domovy a že tatínka může vidět, kdykoliv bude chtít. A zdá se, že to zatím bere dobře.
Jak "kloubíte" pozici single matky s prací?
Prostě musím. Ale je pravda, že vzhledem k mojí práci, která není od–do, je situace někdy trochu náročnější. Co se týká hlídání, mám štěstí, že moje maminka je super babička, a v důchodu. Navíc mám skvělou sousedku Irenku, která má Jasmínku ráda jako svoji vlastní. Obě mi moc pomáhají.
Jaká jste máma?
Nejsem zastánkyní volné výchovy. Podle mě není dobrá pro dítě ani pro rodiče. Četla jsem o ní sice hodně knížek, ale nakonec mi víc pomohly rady kamarádek a maminky. Máme řád, který dodržujeme. Jíst i spát se chodí pravidelně, výjimky nedělám ani třeba na Vánoce. Potřebuje být v osm v posteli, a když je přetažená, tak potom neusne. Jsem za ten řád vděčná, protože mám večer klid. Teď má svoje období „já chci“. Někdy to přeroste až do záchvatu vzteku, ale mě neovlivní. Nechám ji, ať se vyřve. Pamatuju se, že jsem ji jednou takhle odnesla do pokoje, ona tam řvala, řvala a najednou ticho. Tak jsem tam běžela a ona spala. Z toho, jak křičela, se unavila. Jsem neoblomná, nic si u mě nevyvzteká. Řešila jsem i spaní. Nikdy jsem neměla Jasmínku u sebe. Odmalička měla svou vlastní postel a od jednoho roku i pokojíček, jak mi radily kamarádky. V noci se na dítě nemluví, je tma. I při kojení.
Zbytek rozhovoru a mnohem více se dočtete v posledním únorovém čísle Blesku pro ženy, které je v prodeji od 29. února. 
