Berenika Kohoutová v Londýně: Kvůli šikaně od šéfa vydržela v práci jen šest dní | Pro ženy | Blesk.cz

Berenika Kohoutová v Londýně: Kvůli šikaně od šéfa vydržela v práci jen šest dní

14. srpna 2015 | 06:00

Berenika Kohoutová (24) je mladá herečka, dcera spisovatelky Ireny Obermannové a přítelkyně bývalého manžela Tatiany Vilhelmové Pavla Čecháka (40). Na obrazovkách České televize ji od podzimu budete vídat mnohem častěji v roli kriminalistky plzeňského týmu detektivů v seriálu Místo zločinu Plzeň.

 


Budete od podzimu novou hvězdou seriálu Místo zločinu Plzeň, máte ráda detektivky?
Ani ne, ale když je to dobře udělané, tak to člověka chytne, a pokud to není úplná blbost a je to napínavé, tak to vždycky dokoukám do konce. V dnešní době je spousta českých detektivek hodně kvalitních, tvůrci si na nich dávají záležet a dá se na ně koukat.

Máte při natáčení k ruce odborníky?
Měli jsme konzultanta z plzeňské kriminálky. Super chlápek. Byl tam pro nás, kdybychom nevěděli, jak určité věci formulovat, a radil se s ním i Honza Hřebejk. Scenáristi určitě s odborníky taky spolupracovali, ale do toho moc nevidím.

Cítíte se třeba v Praze bezpečně?
Mnohem bezpečněji než dřív. Bude to také tím, že jsem starší, a možná také tím, že jsem se přestěhovala na Vinohrady, kde jít večer nebo v noci ven není vůbec problém, je tam hodně mladých lidí a myslím, že je to docela po celé Praze, která v noci žije, a nebezpečí tu podle mě nehrozí.

Berenika Kohoutová: Během natáčení seriálu Místo zločinu Plzeň mě šikanovali. • VIDEO: Adam Balažovič

Letos jste se vypravila do Londýna na brigádu, jak k tomu došlo?

Měla jsem volno po natáčení Ulice a řekla jsem si, že když můj kluk bude mít hodně práce, tak něco podniknu. Nechtěla jsem se plácat tady v Praze a utrácet peníze, které jsem vydělala, a rozhodla jsem se odjet do Londýna. Říkala jsem si, že takovouhle příležitost vyjet někam na delší dobu už zase dlouho mít nebudu. Koupila jsem si jen jednosměrnou letenku tam a říkala si, že zkusím štěstí, když to nevyjde, můžu se kdykoli vrátit zpátky. Hned během prvního dne jsem si našla práci a dostala jsem hned šest směn za sebou.

Pracovala jste tedy jako servírka?
Dělala jsem v patisserii, ale zároveň tam vařili, takže během víkendů nebo obědů to bylo dost předimenzované. Pořád jsem musel řešit jídlo a to, co kdo chce a nechce změnit na daném jídle. Znáte to, tohle bez toho, a navíc s tímhle… Bylo to trochu náročné, ale docela mě to bavilo, přestože to bylo občas stresující. Pak jsem měla konflikt se šéfem, který měl nějaký problém, a v tu chvíli jsem si řekla: a dost, já tady nemusím vůbec být. A odešla jsem. Potom co jsem z toho měla dva dny takový stres, jaký jsem nikdy neměla z žádného natáčení, tak jsem si řekla, že vlastně můžu odjet, a udělala jsem to. Zkušenost to byla ale zajímavá.

Berenika Kohoutová se brzy chystá do Ameriky za svou kamarádkou • VIDEO: Tereza Kovářová

Tohle byla vaše první práce v pohostinství?
Měla jsem s sebou asi třináct vytištěných, vymyšlených životopisů o tom, jaká jsem hrozně zběhlá a zkušená barmanka. Jeden z mých bývalých kluků má kavárnu a já jsem tam občas pomáhala, protože mě to bavilo. Ale v podstatě jsem nic neuměla, ale jim to paradoxně nevadilo a byli hrozně milí a zaučili mě. Nejspíš dali spíš na dojem než na zkušenosti. Přijímala mě hrozně příjemná žena. Potom se to bohužel trochu zkazilo.

Vy jste tam jela úplně na blind?
Ne, žije tam moje kamarádka, takže jsem jela k ní. Žije tam ve sdíleném nájmu a měli zrovna volný pokoj, takže jsem tam rozhodně nijak nestrádala. Vrátila jsem se sice po dvanácti dnech, ale připadalo mi to, jako bych se vrátila po půlroce utrpení v cizí zemi.

Angličtina vám tedy problémy nedělá?
Ne, jen jsem si myslela, že si ji ještě trochu pocvičím, ale nemyslím si, že se to za tak krátkou dobu mohlo podařit.

Po tomhle zážitku si dovedete představit, že žijete někde jinde než v Čechách?
Několikrát jsem o tom přemýšlela, protože moje sestra žila čtyři roky v Paříži a já jsem za ní jezdila, ale myslím, že by mě to nebavilo. Mám tady moc silné vazby. Nevím, možná je to hloupost, protože by se to třeba po nějaké době překlopilo – to jak je člověk sám a musí se s tím vypořádat a nakonec začne být šťastný tam, kde je. Myslím, že Londýn není zrovna můj šálek čaje, ale takový Berlín si dovedu představit, ne napořád. Nedovedla bych opustit rodinu a Prahu. Možná kdyby se mi stalo nějaké velké zklamání a došla bych k závěru, že život už nemá smysl, a potřebovala bych začít úplně jinak, tak to by byl impulz k takovému činu. Jenže mě sem taky váže moje práce.