4°C
Jaký to je pocit – zjistit, že nejste dva, ale tři bratři?
Abych byl upřímný, tak jsem to nějak zvlášť neřešil. Spíš mi to připadalo docela úsměvné. Byl jsem zvědavý, jak náš třetí brácha vypadá a jaký vlastně je.
Jak přesně jste jeho existenci zjistil?
Pravdou je, že nám to táta někdy v devadesátých letech minulého století po rozvodu s mámou řekl, ale nějak podrobně jsme to nerozebírali. Prostě se jako hodně mladý student oženil s tou pro něj nepravou a malý syn zůstal mamince a jejímu novému partnerovi. No a pak, někdy na přelomu tisíciletí, bratr David zahlédl zatím nepoznaného bratra Marka v jedné lékařské televizní reportáži. Marek je totiž gynekolog. Vzhledem k tomu, že jsou si tihle dva bratři dost podobní, napsal mu do nemocnice e-mail, kde přiznal, že je jejich podoba neuvěřitelná. No a hned druhý den se mu Marek ozval a vypadlo z něj, že už to taky ví. Jako patnáctiletý si to prý přečetl v rodném listě.
Zlobil jste se na svého tatínka, že vám o něm nikdy dřív nic neřekl?
Vůbec ne. Byl prostě okolnostmi donucen na tuhle etapu svého života zapomenout. Máma jako devatenáctiletá dívka chtěla, aby udělal za svým předchozím životem tlustou čáru. No a táta jako zamilovaný a slušně vychovaný chlapec ji poslechl.
Jaké bylo vaše první setkání s „novým” bratrem?
Bylo to fajn, ale už jsme dospělí a ten čas, který jsme se vlastně neznali, se vrátit nedá. Získal jsem fajn kamaráda, kterému občas zavolám, když jedu do svého rodného kraje. Tu a tam se za ním zastavím v ostravské nemocnici. Bylo by fajn vídat se častěji, ale – jak říkám – každý máme svůj život a tohle „prozrazení“ na něm zase tak moc nezměnilo.
S manželkou máte dceru Elišku. Chtěli byste, aby měla také sourozence, nebo jste se rozhodli pro jedináčka?
Já bych měl nejraději pět dětí. Zatím jsem to „ukecal“ na dvě. Takže pokud to půjde a budeme mít štěstí…
Změnil jste se hodně jako otec?
Užívám si každý den, protože dobře vím, jak to všechno uteče. Jestli jsem se změnil? Těžko říct. Samozřejmě že život se teď točí kolem Elišky, ale člověk musí myslet trošku i na sebe a na partnerku. Každopádně je to krásný, ale zároveň nesmírně zavazující posun vztahu do jiné dimenze.
Říká se, že muži své děti milují, ale že parťáky se jim stávají až po roce života. Měl jste to také tak?
Něco na tom tvrzení bude. Elišce jsou teď čerstvě tři roky a musím říct, že tohle je to období s velkým O. Prostě už je z ní parťačka a kámoška a můžeme dělat a řešit prakticky všechno. Je po tatínkovi docela komunikativní, takže si povídáme opravdu dlouho a o všem. Teď máme oblíbené příběhy o různě barevných kočičkách. Eliška řekne barvu a já musím vymyslet historku a naopak.
Baví vás si svou holčičku strojit? Víte, jakou má teď třeba velikost?
No tak ne že by mě to úplně bavilo, ale nic jiného mi asi nezbývá. Vstávám totiž dřív než manželka a ráno je prostě moje a Elišky. No a protože ona je už asi rok velká parádnice, tak se chce ráno hned převléknout ze šatiček do sukýnek, punčocháčů a triček. A tatínek hledá, nechává si od ní všechno schvalovat a také poslušně převléká.
Celý rozhovor a mnohem více se dočtete v dnešním vydání tištěného Blesku pro ženy:
