V Divadle Kalich jste teď s Johankou z Arku slavili patnáct let od premiéry. Pamatujete si, jak jste slavila své patnáctiny?
To si pamatuji úplně přesně, vyprosila jsem si u maminky mejdan u nás doma. Aby někam šla a já že si pozvu spolužáky z devítky. Byl to spíš takový dětský dýchánek. Alkohol tam nebyl, nekouřilo se, žádné sexuální orgie neprobíhaly. Seděli jsme, jedli chlebíčky a poslouchali hudbu.

Máte dvě dospělé dcery, vidíte se v nich?
Je to neuvěřitelné, jak fungují geny a jak si to příroda pěkně rozdělí. Holky jsou každá úplně jiná, nemají téměř nic společného, a to jsou přitom dvojčata. Každá má něco ze mě a je to hrozně komické pozorovat, jak vám nastavují zrcadlo. V dobrém i ve zlém.

Chodí za vámi pro radu?
Spíš se mi chodí svěřovat. A já k tomu, co mi řeknou, zaujmu stanovisko, povím jim své a ony si to už přeberou.

Jak často je máte doma na návštěvě?
My bydlíme hrozně blízko sebe, vidíme si téměř do oken, takže jsme v kontaktu prakticky denně. Pořád něco podnikáme, takže mi přijde, jako by se vlastně ani nic nezměnilo.

Holky jste měla v devětadvaceti a o sedmnáct let později jste porodila Theodora. Cítíte nějaký rozdíl?
Vychovávám ho podobně jako holky, ale obrovská změna je hlavně v tom, že jsem o několik let starší, že je jiná doba, že je sám a taky že je to kluk. Zpětně si uvědomuji, že mít dvojčata byla velká výhra, nejen pro mě, ale taky pro ně. Vyrůstaly spolu, a tím pádem měly parťačku, kamarádku, rivalku, konkurentku a vystačily si. Kdežto on potřebuje mnohem víc pozornosti. Navíc holčičí svět je úplně jiný než klučičí. Holky měly své kouzlo, protože je mi jejich svět bližší. Bylo to o panenkách a šatičkách, a s Theem je to zase o autech a fotbalu. Teď například tančí street dance, takže se točí v obýváku na hlavě a dělá nebezpečné skoky.

Vy fandíte fotbalu? Nebo je to pro vás novinka?
Celá naše rodina, stejně tak jako Petrova, fandí Slavii. Můj pradědeček byl dokonce jejím zakladatelem, takže jsme si od začátku říkali, že Theo musí hrát za Slavii. Ale je lepší, když s ním na fotbal chodí Petr a já zase do divadla nebo na výstavu nebo na ty jeho tanečky. Je mu šest a pořád se to u něj mění, poznává všechno možné a já jsem zastáncem toho, aby si všechno vyzkoušel, protože nikdy nevíte, co ho chytne a čemu by se mohl v budoucnu věnovat.

Autor: hermína press

Kdo je u vás doma ze přísňáka – vy, nebo Petr?
Asi Petr je přísnější. Ale Theo, i když se někdy vzteká (je to Beran, tak je uražený a rozčilený), nakonec vždycky dokáže uznat chybu a nikdy jsme nemuseli sáhnout k žádným trestům. Stačí zařvat.

V září půjde poprvé do školy?
Ještě ne, dali jsme mu odklad, protože je pořád takový dětský. Zatím ani o škole nemluví. Ví, že se tam děti učí písmenka a čísla, ale jinak nic. On si k tomu ale dojde, potřebuje si ke všemu vždycky dojít sám a dozrát k tomu. Například s dudlíkem – ten měl docela dlouho, ale mně to nevadilo. Byly mu skoro čtyři roky a potřeboval ho, aby usnul. Myslím si, že na tohle není žádný mustr nebo tabulka. Některé maminky říkají, že jejich děti už v roce dudlík nepotřebovaly, ale na to já kašlu, když ho dítě potřebuje a není mu už třeba osm, tak ho nechám být. A stalo se, že jednoho večera ho vzal, odevzdal a skončil s ním. Podobně to bylo s plínkami, s kočárkem, prostě si na všechno musí přijít sám. Takže vím, že kdybychom ho teď dali do školy, nebude ho to bavit, nebude se soustředit a bylo by to trápení jak pro něj, tak pro paní učitelku.

Jaké jsou výhody a nevýhody mateřství ve třiceti a v šestačtyřiceti?
Jediné, co mě mrzí v případě obou mateřství, je nedostatek dědečků a babiček. Můj tatínek už nežije dlouho, nedožil se ani holek a moje máma – ta na babičkování není vůbec. Děda a babička mých dcer z manželovy strany, ti se tedy hodně starali, ale také nemohli všechno. A Petrovi rodiče jsou na Moravě a hodně vytížení.

Třeba holky by mohly zastoupit roli hlídačů. Věk na to mají…
Věk už mají na to, stát se samy matkami, i když si myslím, že budou rozumné a začnou trochu později. Dítě jsme chtěli hlavně my s Petrem. Nikdy jsem to nevnímala tak, že by starší sourozenci museli hlídat svého mladšího bráchu. V době, kdy se narodil, studovaly a budovaly si už vlastní život.

Jezdíte na rodinné dovolené společně?
Střídáme to. Někdy jedeme všichni i s partnery mých dcer, jindy jedu jen já s Tedíkem, protože Petr je hodně vytížený a má čas jen nárazově. Někdy si vyrazíme jen my tři a občas dám Tedíka na hlídání a jedeme jenom s Petrem, protože i to je hodně důležité. Přestože jsme rodiče, je krásné udělat si třeba jen týden někde sami a být jen spolu, bez starostí všedních dní.

Jak si myslíte, že si člověk zachová mladého ducha?
Musí žít a zajímat se o dění kolem sebe, stýkat se s lidmi a povídat si s nimi. Mě zajímá, co holky dělají. Proto si taky tak rozumíme, protože sledujeme stejné věci, máme rádi stejné filmy, muziku, knihy. Jezdíme spolu na dovolené, žijeme a užíváme si život. Poznávání, celoživotní vzdělávání, to je ten klíč. Člověk musí pořád zaměstnávat hlavu, aby se nevypnula, a na věku pak tolik nezáleží. Kolikrát právě osmdesátník může být duchem mladší než lecjaký čtyřicátník, který už to vzdal, a tak je z něj úplný důchodce, kterého nic nebaví, nemá žádné koníčky a po práci si sedne akorát k televizi.

Myslíte si, že i to, že máte mladšího partnera, vás udržuje mladší?
Myslím, že ano. S Petrem je úžasná zábava a taky má energii a vitalitu. Pořád něco vymýšlí a je hrozně aktivní, což se zákonitě přenáší i na mě. Kolikrát si říkám, že kdybych neměla Petra a Theodora, co bych teď asi dělala? Určitě bych se nenudila, ale můj život by byl mnohem prázdnější. Každý den s Theodorem je pro mě dar a strašně se těším, jak půjde do školy, bude mít pubertu a všechno si to zase zopakuju! A i kdybych náhodou odpadla, tak má pořád mladého tátu. Zatím, musím to zaklepat, všechno skvěle funguje, tak doufám, že to i nadále půjde hladce! Snad i ta jeho puberta. U holek proběhla úplně hladce, tak snad nám to Tedíček nezavaří.

Celý rozhovor a ještě mnohem víc najdete v novém čísle tištěného Blesku pro ženy:

Autor: archiv