7°C
„O tátovi si budu povídat moc ráda, o dceři taky, ale na jejího otce se mě neptejte,“ říkala mi Tereza Černochová ještě předtím, než jsme se pustily do rozhovoru. Nakonec o tajemném muži mluvila víc, než bych čekala. Každopádně mnohem radši povídala o jiném muži svého života – tátovi Karlovi Černochovi.
V čem jste po tátovi?
Tělesně hodně, ale mám po něm i další věci. Miluju dobré jídlo, ráda vařím, když si něco usmyslím, tak to udělám, a většinou z toho nemám moc zisk. Jsem lehký bordelář a ráda jsem dlouho v pyžamu, stejně jako táta, a miluju společenské akce, při kterých se vaří, jí, pije, povídá a směje se.
Čeho nejvíc litujete?
Strašně mě mrzí, že táta se mnou nezažil dobu, kdy jsem schopná nějak fungovat s kapelou a kdy dělám víc věcí. Ale kdyby tady byl, třeba by to ani nenastalo, protože já se kvůli jeho odchodu hodně změnila.
Proto jste nazpívala desku, kterou jste mu věnovala? Byla to pro vás terapie?
To ne. Pro mě byl obrovskou terapií koncert k tátovým sedmdesátinám, který jsem spoluorganizovala. Tam jsem se vyvztekala a vybrečela. Deska už je naopak odpoutání se od smutnění nejen nad ztrátou mého táty. Ty vnitřní cesty se uvolnily a já věděla, že už nechci na jevišti tolik křičet, že chci atmosféru, střední tempa, klid… V muzice i v životě.
Takže jste se dost vyklidnila, už nejste divoška z Black Milk?
V Black Milk jsem divoškou moc nebyla, to spíš až pak. Uvědomte si, že od doby Black Milk uteklo víc než deset let. Tehdy jsem byla puberťačka, naivní holka, a teď jsem dospělá ženská, která si prošla těhotenstvím a porodem, což jsou dost zásadní chvíle, kdy se s námi dějí obrovské změny. Získala jsem určitý vnitřní klid.
Ale divoké jste to v životě měla, ne?
Neříkám, že to byla vždycky pohoda, a spoustu věcí bych nechtěla vracet zpátky. Nesnášela jsem, když někdo říkal, že co tě nezabije, to tě posílí. Když mi bylo nejhůř, říkala jsem, že co tě nezabije, to tě maximálně zchromí. Ale teď už můžu říct, že co tě nezabije, to tě posílí, je pravda. Já jsem se z průšvihů vybabrala a tahle deska je výsledek. Tam je vepsaných těch sedm let.
Co vás posunulo nejvíc?
Za ty roky se v mém hudebním životě stala spousta věcí, které na mě měly vliv. Dlouho jsem nevěděla, čí jsem, a hledala jsem něco, co by mi bylo vlastní. A pořád se to dost "nehejbalo" a trochu to i drhlo, tak jsem si řekla, že potřebuju vyčistit si hlavu, od všeho si odpočinout, dělat něco jiného… Odjela jsem na několik měsíců do Německa pracovat ke koním. Tam jsem si prošla dost drsným fyzickým tréninkem a sama nad sebou jsem se vyvztekala. Takže, jak se říká, dostala jsem zatopit.
To vám muselo vyčistit hlavu…
Když jsem tam odjížděla, rozpustila jsem kapelu a po návratu jsem hrála jen s kytaristou, už nic moc hlasitého, spíš takový folk, blues… Nebo jsme hráli tátovy písničky. A mně došlo, že to je styl, který mi dodává vnitřní klid. Do toho jsem otěhotněla, a to bylo, jako když přistává letadlo. Zjistila jsem, že se začínám usazovat a přicházím na polohu, která je mi příjemná a kde se na nějakou chvíli zastavím. Vrátila jsem se k roztočené desce, začala jsem pracovat na textech a znovu se to rozeběhlo…
Pořád nevím, co se vám během těch let vlastně dělo…
Ono stačí, aby se člověk blbě zabouchl, do toho ztráta táty, který byl výrazná osoba v mém životě, v hudbě se vám nedaří najít ten správný směr, kterým se vydat… A najednou se to všechno zašmodrchá a člověk neví, jak z toho kolotoče marnosti ven. A když se to konečně podaří a nastane „aha efekt“, tedy že vám najednou spousta věcí dojde, a vy se trochu přestanete trápit, přijde obrovská slast a úleva. Ještě že to je rozhovor do Blesku pro ženy, protože chlapi by tomu vůbec nerozuměli. (smích)
Co o sobě Tereza Černochová dál prozradila, se dozvíte v aktuálním čísle magazínu Blesk pro ženy, které vychází už dnes!
